Tento cíp jako by k Francii patřil odedávna: dodává jí rovnováhu oproti vzdálené Bretani – bez něj by se Francie asymetricky nakláněla k západnímu Atlantiku. Takto připomíná dobráckého ducha v hábitu, nakročeného od Alp k Pyrenejím, s rukama rozpřaženýma jak na západ, tak na východ. Díky své poloze i schopnosti nasávat cizí vlivy je právě severovýchodní Francie už od raného středověku pojítkem mezi střední a západní Evropou, stejně jako mezi jejím severem a jihem – z každé oblasti si berouc, co je jí ku prospěchu. Strategická poloha však byla jak její výhodou, tak i prokletím. Žádné ze zdejších pohoří netvoří nepřekročitelnou překážku, ať se jedná o Vogézy a Juru na východě, nebo Ardenny na severu, a po zdejších řekách se plavili nejen obchodníci, ale také dobyvatelé. Podle řek a pohoří jsou ostatně pojmenovány i francouzské administrativní jednotky – departementy. Přesto se dochovala a na dobrých mapách bývají i zakreslena tzv. historická území, jejichž názvy i v nás cizincích vyvolávají mnohé dějinné asociace, při nichž ani chuťové pohárky nezůstanou stranou.
Území Alsaska, Lotrinska, Champagne i jižnějšího Burgundska a Franche-Comté se v raném středověku vyvíjela poměrně samostatně a dodnes si uchovávají i v rámci všeobecně ctěné trikolóry a jiných francouzských symbolů vlastní svébytnost, danou krátkými obdobími nezávislosti a střídavou příslušností k říši římské, francké, německé a francouzské.
Při jízdě autem od východu na západ budete ty změny vnímat už v architektuře měst a úpravě vesnic. Hrázděné alsaské domky vám připomenou ty německé a jejich květinovou výzdobu budete za Vogézami dost postrádat. Pak se s hrázděním potkáte zase až v Champagni – např. v městě Troyes. Uvědomíte si, kde mají lidé hlouběji do kapsy a kde se obracejí více do sebe než ke světu. A pokud máte z literatury představu o sladké Francii jako zemi svůdné až frivolní, budete nejspíš překvapeni, jak brzo se východní provincie – až na výjimky – ubírají na kutě.
Po zeměpisné stránce je severovýchod Francie relativně rozmanitý: kraje Champagne a Lotrinsko jsou východním pokračováním stupňovité Pařížské pánve, která na okraji vytváří typické severojižní pásy nesouměrných, k východu příkřejších vyvýšenin zvaných cuesty, za nimiž pokračuje až k Vogézám mírně zvlněná plošina. Oba kraje oddělují nízké Argonny, na severu sem z Belgie a Lucemburska přesahují Ardenny. Jakousi osou Champagne je řeka Marna. Dělí kraj na sušší západní, vinařskou oblast (v Côte des Blancs se pěstují bílé odrůdy, v Montagnes de Reims červené) a vlhčí pastvinářský východ. Jižněji protékají řeky Aube a Seina, severně pak zalesněná Aisne. Podélnou osu mírně zvlněného Lotrinska tvoří horní toky Maasy a Mosely, které příčně propojuje kanál s poměrně vzdáleným Rýnem na východní hranici.
Vodní kanály jsou vůbec typickým krajinným prvkem celé oblasti. Vytvářejí hustou síť vodních cest, která se dříve využívala k přepravě surovin a zboží, zatímco dnes slouží ponejvíce turistice. V Lotrinsku to platí víc než jinde, neboť oblast kdysi proslulá nalezišti černého uhlí a železné rudy musela v 70. letech nerentabilní doly a hutě uzavřít. Zbývá chemický průmysl na bázi nalezišť kamenné soli, sklářství, zpracování kůže a z potravinářství zejména pivovary. V říjnu 1997 otevřeli francouzský prezident J. Chirac a německý kancléř H. Kohl moderní automobilku v Hambachu, produkující malá auta značky Smart.
Vodní kanály protkávají i jižněji ležící Burgundsko, kde najdeme jak nížiny při Saôně a střední Loiře, tak krystalický masiv Morvanu (902 m) sklánějící se pozvolna k severu do Pařížské pánve. K němu přiléhají vápencové plošiny jihozápadně od Dijonu (La Côte, 600 m) s četnými krasovými vyvěračkami – v jedné z nich pramení Seina. Na jihu pak vystupují vrchoviny Mâcon(nais) a Beaujolais (1012 m). Kromě dobytkářského Morvanu, odkud se v minulosti obyvatelstvo hojně vystěhovávalo za prací, je Burgundsko díky svým kulturním památkám i díky svému vínu především synonymem pro savoir vivre – umění žít.
Zato velmi chudým krajem byl Franche-Comté, lemovaný na východě 300 km dlouhým pohořím Jura, bohatým na kaňony, vodopády, jeskyně, vyvěračky i zkameněliny. S výjimkou Besançonu nemá větších měst ani kulturních památek, zato je oázou klidu a ideálním koutem pro romantickou horskou turistiku. Zdejší drobné průmyslové podniky nikdy neznečišťovaly přírodu, ať se jednalo o těžbu soli v solivarech, zpracování potravin (víno, ementál), dřeva (dýmky), papíru, textilu (klobouky), kovaného železa anebo proslavených hodinek či broušení drahokamů.
Nejbohatší oblastí je nejvýchodněji ležící Alsasko, sevřené mezi Vogézy a Rýn. Zdejší teplé podnebí podnítilo intenzivní obdělávání půdy i rozvinutý průmysl, hlavně textilní a potravinářský. Jediné nerostné bohatství kraje – potaš – se tu však nezpracovává. Alsasko má všechny předpoklady pro rozvoj turistiky: malebnou krajinu i zachovalá středověká města, množství historických památek, rázovité vesničky a přívětivé obyvatele. Němci už je objevili dávno, na české výletníky tento kraj teprve čeká.
Kraj mezi mocnými říšemi
Na počátku historického období se objevují Keltové, zruční řemeslníci, ale dost mizerní bojovníci. Ačkoli vládli společným jazykem (písma nemajíce), byli tak nejednotní, že Římanům nedalo velkou práci přemoci je. Jediný, kdo kladl odpor, byl legendární arvernský kníže Vercingétorix. Poté, co jeho oppidum Caesarovi vojáci obklíčili a málem vyhladověli, vydal se Caesarovi do rukou. Stalo se roku 52 př. n. l. poblíž burgundského městečka Alice-Ste Reine (o 6 let později byl v Římě zavražděn, dva roky po něm i Caesar). Třísetleté římské období však nebylo pro Galy, jak jim říkali jejich přemožitelé, zrovna obdobím temna. Římané se totiž po vítězství spokojili se správou provincie Galie a ponechali domorodcům jejich zvyky i tradice. K asimilaci a romanizaci docházelo jaksi plynule a nenásilně. Není proto divu, že na slávu římské říše chtěl počátkem 9. století navázat i francký císař Karel Veliký. Nedlouho po jeho smrti se však říše rozpadla, a právě na námi sledovaném území se mocenské zájmy střetly nejvýrazněji.
Prostřední část Francké říše, prostírající se mezi Scheldou, Mosellou a Rýnem, totiž zdědil nejstarší Karlův vnuk Lothar. Ve vertikálním směru sahala jeho Lotharingia od Holandska po Provence a dále až k hranicím papežského Říma. Byla ze všech tří nástupnických říší nejbohatší, ale také nejzranitelnější. Po Lotharově smrti (855) si ji rozdělili jeho bratři – již okleštěné Lotrinsko se stalo roku 880 součástí Východofranckého království Ludvíka II. Německého. Později se dělilo na arcibiskupství a vévodství, ve 12. století bylo znovu sjednoceno a roku 1766 přičleněno k Francii. Smutně proslulo také bitvami v první světové válce, zejména bitvou u Verdunu. Za druhé světové války se tzv. Lotrinský kříž, dvěma příčnými trámky připomínající kříž slovenský či pravoslavný, stal symbolem odboje proti fašismu, jemuž velel generál de Gaulle.
Alsasko připadlo roku 925 vévodství švábskému a bylo začleněno do německé říše. Za dynastie Štaufů se těšilo obzvláštní císařské přízni. Později se však panství rozdrobilo: horní Alsasko ovládala od roku 1135 habsburská hrabata, kdežto dolní část byla v rukou štrasburského arcibiskupa. V polovině 17. století – po skončení třicetileté války a uzavření vestfálského míru – připadlo Alsasko dík šikovné diplomacii kardinála Richelieua a jeho pokračovatele Mazarina francouzskému králi Ludvíku XIV., tehdy desetiletému.
Roku 1871, po tzv. frankfurtském míru, je kancléř Bismarck spolu s částí Lotrinska jako spojené území Elsass-Lothringen připojuje k nově vzniklé Německé říši, a ukončuje tím německo-francouzskou válku. Další, tentokrát versailleský mír z roku 1919, oblast navrací republikánské Francii. Za druhé světové války se Pétainův režim v roce 1940 pohraničního pruhu země opět vzdává, po dalších pěti letech se však – snad už natrvalo – vrací Alsasko pod francouzskou vlajku.
Na úsvitu evropských dějin hrálo po několik staletí dosti významnou úlohu Burgundsko.
Už v 5. století tu východogermánský kmen Burgundů založil království. Později se zde střídali vládci franští, francouzští a němečtí. Největšího rozkvětu Burgundsko doznalo jako vévodství koncem 14. a začátkem 15. století, kdy k němu patřily také bohaté Flandry a kdy zdejší vévodové svým významem zastínili i francouzského krále, spolurozhodovali o evropské politice a úměrně svému postavení zvali ke dvoru do Dijonu nejvýznamnější umělce jako C. Slutera či Jana van Eycka, aby bohatě ozdobili jejich honosná sídla. Bylo nejen spojnicí cest, ale i myšlenkových a uměleckých proudů, a to jak mezi Paříží a údolím Rhôny, tak mezi severem a jihem Evropy.
Beneditinský klášter Cluny byl v 11. století největším církevním objektem nejen ve Francii, nýbrž v celém křesťanském světě! Stejně tak vznikaly po celém území skvělé gotické katedrály, z nichž zvlášť za zmínku stojí ty v šampaňské Remeši, v lotrinských Metách a v alsaském Štrasburku.
Burgundští vévodové, přestože byli vzdálení příbuzní vládnoucích Kapetovců, podporovali dokonce Angličany v boji proti francouzským králům. Sen vévody Karla Smělého vybudovat z Burgundska samostatný stát skončil jeho smrtí v bitvě u Nancy roku 1477, kde bojoval proti Lotrincům a Švýcarům. Burgundsko pak za Ludvíka XI., spojence Jiřího z Poděbrad, definitivně připadlo francouzské koruně.
Do historie se rovněž zapsal kraj Champagne. Roku 496 se v Remeši nechal pokřtít Chlodwig, později tu byli korunováni francouzští králové, mimo jiné i Karel VII., za vydatného přispění lotrinské hrdinky Jeanne d’Arc, jejíž pomníky zdobí mnoho měst v celé oblasti. Metropolí bývalého vévodství bylo město Troyes, dnes je správním střediskem Châlons-sur-Marne, přejmenované roku 1996 na Châlonsen- Champagne. Možná proto, že Marna po krvavých bojích za první světové války připomíná hlavně zmar, kdežto šampaňské zahřeje u srdce.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.