Původně jsem chtěl dát úvodnímu článku stejný název, pod jakým už léta o tomhle koutu Země přednáším: Provence – jméno, které voní. Jenže pak jsem si uvědomil, že by to bylo vůči čtyřem dalším smyslům nespravedlivé. Provence je zapojí všechny.
Řekne-li se „Provence“ a „vůně“, sluší se dodat ještě „levandule“. Pestrobarevné plátěné pytlíčky se sušenou levandulí k vložení mezi prádlo nebo zavěšení do skříně patří k nejvyhledávanějším dárkům, které lze odtud přivézt, a neobejde se bez nich jediný obchod se suvenýry. Následuje je levandulové mýdlo i další kosmetika a samozřejmě vůně – nejen na tělo, ale i do prostoru, dvě stříknutí z flakónku a Provence se vám dere do obýváku.
Možná to má takhle fungovat, ale nemohu se zbavit dojmu, že levandule je především dokonale propracovaný marketingový projekt – nejen čichový, ale i vizuální. Není snad zmínky o Provenci, natož dílka rozsáhlejšího, které by se obešlo bez obrázku sytě fialového lánu. Ne, nemám nic proti levandulové vůni, ani proti nekonečným řadám fialových trsů, a chápu ekonomický význam levandule opodstatňující její výlučné postavení. Jen mi to přijde trochu líto vůči ostatním barvám i vůním, nemluvě o tom, že provensálským „nováčkům“ může předem připravený ideální obraz jejich vyvolené krajiny způsobit i jisté rozčarování. Vůně je díky zmíněným produktům a jejich všeobecné rozšířenosti nadčasová a všudypřítomná, ale obraz? Levandule kvete od konce června zhruba do poloviny srpna, přičemž od konce července se už sklízí. Ano, vyjeďte v červenci do departmentů Vaucluse nebo Alpes-de-Haute-Provence, k Saultu či Forcalquieru, Riezu nebo Moustiers-Sainte-Marie, a nebudete zklamáni, ba co víc, navzdory veškeré přípravě stanete zasaženi fialovým nekonečnem, od něhož se vám nebude chtít odtrhnout. Ale jindy a jinde? Šedozelené keříky v suché prašné půdě, to je ta slavná levandule? Pragmaticky je třeba ještě dodat, že s výjimkou kvetoucí levandule jsou červenec a srpen těmi nejhoršími měsíci v roce, jež si lze k cestě do Provence vybrat – vedro a davy turistů jsou všudypřítomné, nejen u moře, ale i ve vnitrozemí. Provence v těchto dvou měsících bobtná nejen návštěvníky zahraničními, ale také domácími, Francouzi si vybírají dovolenou. I když také tady se časy mění. Jak mi říká při večeři v Moustiers Bernard Chouial z Úřadu pro rozvoj turistiky v Horní Provenci, krize mění po desetiletí ustálené zvyky. Málokterý Francouz si dnes vybírá víc než dva týdny dovolené vcelku, mnozí ani to ne.
Ale vraťme se ještě k vůním. Po většinu roku dýchá Provence svými cypřišy a olivovníky, svou makchií a svou garigue, dvěma rostlinnými společenstvy pokrývajícími většinu její plochy. První roste spíše na křemičitých půdách, druhé na vápencových, v prvém nalezneme často i jednotlivé stromy a vyšší keře, v druhém především nízké keře a polokeře. A v obou v různých kombinacích nesčetné byliny včetně těch nejslavnějších, herbes de Provence: rozmarýna, fenykl, tymián, saturejka, šalvěj, ve stejnojmenné směsi koření pak doplněné biologicky nepůvodními, leč pěstovanými druhy, jako je bazalka, dobromysl nebo majoránka. A hle, vůně se náhle propojuje s chutí, smyslem, který jsme zatím nezapojili. V této souvislosti musíme nutně ještě jednou vzpomenout levanduli, ale slibuji, že naposledy. Specifickou chutí vyniká provensálský levandulový med a masožravcům nutno doporučit zdejší saucisson au miel de lavande, vepřovou klobásku s levandulovým medem, jež sama o sobě vytvoří blaho na půnebí a doplněna kapkou medové hořčice rozehraje symfonii i těch chuťových buněk, o kterých do té chvíle člověk netušil, že je vlastní.
Čich máme pro tuto chvíli za sebou, stejně jako chuť, ale k oběma se v tomto čísle ještě vrátíme. Přichází chvíle pro zrak a pro jev slovy obtížně zachytitelný – provensálské světlo. Fascinovalo Vincenta van Gogha, Claude Monet odmítal malovat zdejší barvy v jejich naprosté věrnosti, neboť se obával nařčení z nevěrohodnosti, Henri Matisse tvrdil, že kvůli němu miluje Provence. „Celá tato krásná provensálská krajina žije jen světlem,“ napsal Alphonse Daudet v Listech z mého mlýna, Miroslav Horníček si vybral tuto větu jako motto svých Listů z Provence, a projdeme-li zběžně internet, objevíme ji v záhlaví četných blogů a cestovatelských zpráv. Záměrně nejsem originální a cituji ji též, jednoduše pro to, že je pravdivá. V Provenci dochází k jedinečnému úkazu, fyzikálními rovnicemi nepopsatelnému. Elektromagnetické vlnění se tu zhmotňuje, stává se novou entitou, jsoucností, jež pozvedá krajinu na vyšší úroveň, hýčká ji, objímá a konejšivě laská hebkým příkrovem nezřetelnosti, aby ji vzápětí brutálně obnažilo do poslední vrásky její tváře. Rozhledy jsou opojné, tvary přesné a barvy nezaměnitelné. Barvy… Každý Provensálec vám řekne, že jeho kraj má tři – modrou barvu nebe, okrově žlutou barvu kamene a zelenou barvu vegetace (vida, žádná fialová). Samozřejmě, jde o nadsázku a jisté zjednodušení, jež však symbolům sluší.
Nebylo by provensálského světla, nebylo by takového provensálského světla, kdyby nebylo mistralu, větru, jenž patří k Provenci stejně neodmyslitelně jako všechny dosud popsané atributy. Nevěřte pětiminutovým mediálním odborníkům na všechno, budou-li vám tvrdit, že mistral je zimní vítr. Nevěřte místním, když vás budou s kamennou tváří přesvědčovat, že mistral vane vždycky tři, šest nebo devět dnů. Už vůbec nevěřte nesmyslu, že vítr byl pojmenován po národním provensálském básníku Frédéricu Mistralovi. A nechtějte se o mistralu poučit z 40 let starého stejnojmenného hitu Karla Gotta otextovaného Jiřím Štaidlem. Jestli je mistral v některém ročním období obzvlášť hojný, pak na jaře, ale jinak fouká celoročně, vždyť dnů s mistralem bývá v průměru nejméně 100, spíše však k 130 za rok. Vane si, jak se mu zamane – někdy den dva, jindy tři čtyři, a když se nadechne hodně zhluboka, klidně i přes týden. Jeho jméno pochází z provensálského dialektu okcitánštiny, v němž se mu říká mistrau, zatímco v languedockém dialektu magistrau, v katalánštině mestral a v korsičtině maestrale. A „fouká vítr s vláhou“ – ale kdež, mistral je z podstaty svého vzniku větrem suchým. Věřte naopak tomu, že mistral je jedním z faktorů, které mají na svědomí sluncem zalitou krajinu (Provence se pyšní 2700–2900 slunečními hodinami ročně), čistý vzduch a vynikající viditelnost (v optimálních podmínkách dohlednost přes 150 km).
Za všechno se ale platí. Mistral dokáže během několika málo hodin srazit teplotu vzduchu i o deset stupňů, umí rvát, svírat a bodat, vždyť se často řítí z údolí Rhôny rychlostí i 100 km/h. To kvůli němu nemají mnohé provensálské domy ani kostely okna na severní straně. A právě on se postaral o další nepřehlédnutelnou provensálskou specialitu – klece na zvony. Najdeme je na městských zvonicích, často plnících též funkci hodinové věže, i na venkovských kostelech. Horní část zvonice, kde je zavěšen zvon či zvony, ve své zděné podobě chybí, nejsou tam zdi ani střecha. Zvon visí na tepané železné konstrukci, která jej zároveň uzavírá jako klec. Důmyslné a bezpečné – mistral klecí prolétne, aniž by poničil zvonici, strhnul tašky ze střechy nebo dokonce shodil zvon. Navíc mimořádně estetické, mnohé klece jsou samy o sobě malými uměleckými díly.
Zažijete-li v Provenci mistral (a jen málokdo tam bývá tak krátce, aby se mu vyhnul), dostane se vám i sluchového zážitku, abychom zapojili další ze smyslů. Svist větru možná není zrovna tím zvukem, po němž návštěvník touží nejvíc, ale jsou tu i další. Asi nejcharakterističtějším je pro Provence cvrkot cikád. Les cigales jsou často dokonce považovány za jakési erbovní provensálské živočichy. S drobnou nadsázkou o nich místní říkají, že přicházejí současně s prvními turisty. Vysvětlení spočívá v podivuhodném životním cyklu tohoto hmyzu. Z vajíček vylíhlé nymfy se zahrabávají do země, kde tráví tři až šest let a několikrát se během té doby svlékají. Poslední nymfální stadium zamíří k povrchu, za vhodného, totiž dostatečně teplého počasí půdu opustí a na stromě se záhy naposledy svlékne do závěrečného životního stadia, dospělce. Impulsem k opuštění půdy je teplota vzduchu asi 22 °C. S oteplováním klimatu se toto období posouvá už na začátek června, takže někdy se cikádám podaří turisty o chvilku předběhnout. Dospělci začnou ihned pracovat na tom nejdůležitějším, zachování rodu. Cvrkot, který se nejsilněji ozývá za poledne a pak ještě jednou vpodvečer, vydávají samečci. Slouží jim k jedinému – přilákání samiček, s nimiž se spáří, aby samičky mohly naklást vajíčka. Cyklus se uzavírá, budoucnost rodu je zajištěna.
Zůstává poslední ze smyslů, hmat. Zdá se, že ten nebudeme při návštěvě Provence příliš potřebovat. Ale přece. Zastavte se tam, kde zdánlivě není nic, co by zastávku rozumově opodstatňovalo. Vejděte do krajiny, dotkněte se kůry starého olivovníku, pohlaďte listy dubu cesmínovitého, položte dlaň na trochu rozpadlou zídku z vyhřátých kamenů, již tu vystavěly ruce dávného hospodáře, a chvilku vnímejte prostor a čas trochu jinak než prostřednictvím konkrétních míst, jmen a dat. Dost možná, že dojde i na faustovské „okamžiku, prodli“. I tohle je Provence.