Původně jsem chtěl dát úvodnímu článku stejný název, pod jakým už léta o tomhle koutu Země přednáším: Provence – jméno, které voní. Jenže pak jsem si uvědomil, že by to bylo vůči čtyřem dalším smyslům nespravedlivé. Provence je zapojí všechny…
Arles se může honosit řadou významných rodáků včetně římského císaře Konstantina II., ale z hlediska slavných obyvatel vešlo do obecného povědomí především v souvislosti s pobytem dvou protagonistů moderní malby. Byli jimi Vincent van Gogh a Paul Gauguin, kteří k Arles neměli z dřívějška žádný vztah a navíc zde pobyli jen velmi krátce – van Gogh od února 1888 do května 1889 a Gauguin pouze od října do prosince 1888. Pouhých devět týdnů jejich společného pobytu však přesto patří k nejznámějším kapitolám dějin evropského umění…
Říká se o něm, že je snad největší v Evropě a kromě svého amerického jmenovce nemá, co se vzhledu týká, konkurenta na celičkém světě – Grand Canyon du Verdon neboli tradičně Les Gorges du Verdon…
Už Jindřich IV. řekl, že Francii může panovat jen ten, kdo ovládá Marseilli.
Druhé největší francouzské město bylo vždycky určitým protikladem
metropole nad Seinou. Aristokraticky vznešená Paříž a plebejská Marseille.
Marseille omšelá a ukřičená, bezprostřední a přátelská v záplavě slunce,
neřestná a zločinná ve stínu noci, otevřená celému světu, roztažená
po okolních kopcích, nahoru a dolů, světlo a tma, peklo a ráj, láska a nenávist…
Málokde se v Provenci obejdeme bez kopců a hor. Alespoň na obzoru vždycky nějaký kopeček spatříme. Jen v Camargue ne. Nadmořská výška nejvyššího místa tu činí čtyři a půl metru, u nejnižšího musíme začít záporným znaménkem (-1,6 m). Pohled se zastaví jen o řady stromů vysázených jako větrolamy nebo porosty vysokého rákosu lemující vodní kanály a břehy vodních ploch…
A jede se na výlet – loď se jen nepatrně pohupuje, moře je klidné, sluníčko svítí, co více si přát! Ale pozor, náš cíl má temnou minulost. Čeká nás totiž château d’If, díky Alexandru Dumasovi jedna z nejslavnějších věznic světa…
U východní hranice historického Comté de Provence, hrabství provensálského, leží v kopcích nad Cannes, pár kilometrů od pobřeží Středozemního moře, město Grasse. Z dávného biskupského sídla a centra koželuhů vzniklo hlavní město světového voňavkářství, které z této své slávy žije dodnes, udržuje a rozvíjí tradici sahající až do 16. století, i když nejvýznamnější hráči současného byznysu s vůněmi mají v globalizovaném světě svá sídla úplně jinde…
Každoročně 24. a 25. května se v malebném rybářském městečku Saintes-Maries-de-la-Mer (česky Svaté Marie z moře) koná velkolepá pouť. Sjíždějí se sem poutníci i turisté z celé Evropy, mezi nimi až 50 000 Romů. Zatímco 25. května jsou křesťanskými věřícími uctívány svaté Marie, o den dříve oslavují Romové svou patronku „svatou“ Sáru…
Každý návštěvník Provence narazí dříve či později na košatou legendu, která je spojena s mnoha zdejšími místy a památkami, jako správná pohádka v sobě skrývá i draka a popisuje počátky křesťanství na jihu Francie…
Takhle nevypadá milosrdenství, pokora a láska, ale dokonce ani rozmařilost a přepych. Daleko snadnější je představit si tvrdost, pýchu, nepřístupnost. Papežský palác v Avignonu se nejvíce ze všeho podobá vojenské pevnosti. Nic to však nemění na tom, že je ztělesněním nejblyštivějšího století v historii města…
Jižně od Avignonu a severně od Arles táhne se od východu k západu mezi řekami Rhônou a Durance, od Tarasconu k Orgonu, vápencový hřeben. Spíše hřebínek. Pětadvacet kilometrů na délku, šest osm na šířku, nejvyšší vrcholek nemá ani pět set metrů. Ale jméno Les Alpilles hrdě zvoní a spolu se strohostí vzhledu dává vzpomenout na pobratima rozměrů nesrovnatelných, vzdáleného nejen v prostoru, ale i zrodem – geologicky jde o pokračování Luberonu, nikoli součást Alp…
Dostává se mu různých přívlastků – mystický, tajemný, záhadný… A samozřejmě také krásný, ale protože krásné je v Provenci vlastně všechno, v orientaci to příliš nepomůže. Podle mnohých je kvintesencí provensálského venkova, přehlídkou vesnic a městeček trůnících často jako hrdé klobouky na hlavách kopců a kopečků, krajem stálezelených lesů, říší tajuplných hub vyvažovaných (skoro) zlatem. Jedním slovem – Luberon…
Dotazy typu „kam se v této části jižní Francie podívat, co navštívit, co nevynechat“ dostávám jako profesionální frankofonní kouč a člověk, který v Provenci občas sám žije, od lidí, kteří se tam chtějí podívat, velice často. Nedávno jsem dostal ale záludnější dotaz od někoho, kdo by tam chtěl žít natrvalo – jak se co nejrychleji integrovat, sžít s krajem a jeho obyvateli?
Nejsou od Čechova, nýbrž provensálské. Za svými nehybně kamennými tvářemi ale skrývají dramat dost a dost. Trojice románských cisterciáckých opatství…
