Grasse
U východní hranice historického Comté de Provence, leží v kopcích nad Cannes, pár kilometrů od pobřeží Středozemního moře, město Grasse. Z dávného biskupského sídla a centra koželuhů vzniklo hlavní město světového voňavkářství, které z této své slávy žije dodnes, udržuje a rozvíjí tradici sahající až do 16. století, i když nejvýznamnější hráči současného byznysu s vůněmi mají v globalizovaném světě svá sídla úplně jinde.
„Toto město je Římem vůní, zaslíbenou zemí parfumérů,“ charakterizuje Grasse Patrick Süskind ve svém známém románu Parfém – Příběh vraha, odehrávajícím se ve druhé polovině 18. stol. A na jiném místě připomíná, že v Grasse „je tolik parfumérů jako jinde ševců, a mezi nimi tak bohatí, že si žijí jako knížata…“ Ach ano, bývaly to časy… Jejich atmosféru dobře navozuje bronzová socha Oblek voňavkáře před Mezinárodním muzeem parfémů, kterou vytvořil Tomek Kawiak podle mědirytiny Nicolase de Larmessin z roku 1695. Přes ruku navoněné šátky, kolem pasu uvázané sáčky s vonnými bylinami, na krku otevřenou skříňku a na jejích poličkách flakónky s aromatickými esencemi a dózy s mastičkami, na hlavě tyglík, z kterého se kouří na všechny strany.
Město přitom bylo po staletí proslulé řemeslem zcela odlišným, nalézajícím se přímo na opačné straně čichového spektra. Středem lichoběžníkovitého náměstí Place aux Aires vedla strouha, v níž koželuhové prali kůže, a všude kolem se rozkládaly jirchářské dílny, kde se kůže čistily, činily, barvily a zpracovávaly. Už ve 12. stol. vyváželi koželuhové z Grasse vydělané kůže až do Janova. Souvislost zapáchajícího jirchářství s libovonným řemeslem voňavkářským je bližší, než by se na první pohled zdálo. Všechno odstartovala móda navoněných rukaviček, pro něž se nadchla Kateřina Medicejská, manželka francouzského krále Jindřicha II. Od nich pak už byl jen kousek k výrobě vůní jako takových, k parfémům, pudrům a mastím. Období francouzského absolutismu, jež začalo s Ludvíkem XIV., znamenalo pro voňavkáře zlatý důl. Parfémy se staly základním prostředkem hygieny urozeného panstva a z Grasse pupek světového voňavkářství.
A dnes? Nečekejte pastorální idylu rozkvetlých záhonů, kde něžné dívčí ručky trhají okvětní plátky růží a naplňují jimi proutěné košíky, ani ulice provoněné jasmínem, pomerančovými květy, medem či vanilkou. Když se rozhlédnete z vyhlídky za bývalou katedrálou Notre-Dame du Puy, velmi zajímavou románskou stavbou s pevnostními rysy, v jejíž pravé postranní lodi jen tak mimochodem visí tři originální plátna Rubensova, spatříte v údolí pod sebou četné menší továrničky. Tam se z úzkých uliček středověkého města přesunula současná výroba, která převážně zahrnuje nikoliv hotové parfémy, ale „polotovary“, které se dále prodávají konečným zpracovatelům. Nejsou to jen vonné látky pro kosmetiku. Stále větší podíl v celkové produkci zaujímají přírodní i syntetické esence přidávané do různých čisticích prostředků či pracích prášků a rovněž ochucující látky používané v potravinářství.
A změnilo se toho víc. I voňavkářství se musí vyrovnávat nejen s novými trendy, ale také s měnící se hospodářskou situací. V okolí Grasse se v současnosti pěstují už jenom květnové růže a jasmín, jejichž veškerá produkce se používá pro dva zákazníky, firmy Dior a Chanel. Všechny ostatní suroviny se dovážejí ze zemí, kde dokážou příslušné rostliny vypěstovat levněji. V některých případech se už ani nevozí rostliny či jejich části, ale až primární produkty vyrobené zpracováním rostlin přímo v místě jejich sklizně.
Jeden superlativ se ale pojí s Grasse i dnes. Sídlí tu jediné muzeum na světě, které je zcela věnováno voňavkám, jejich historii a výrobě. Mezinárodní muzeum parfémů bylo po rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřeno před pěti lety v komplexu budov, jenž v sobě symbolicky zahrnuje tři historická místa: vstup do původní parfumérie Hugues-Aîné postavené v 19. stol., pozůstatky dominikánského kláštera ze 17. stol. a základy městských hradeb z 14. stol. Prohlídka vtáhne k aktivní účasti samozřejmě nejen zrak, ale i čich. V malém skleníku si mohou návštěvníci očichat některé z typických vůní používaných pro hlavu, srdce a základ parfému, seznámí se s tím, jak probíhá sběr různých částí rostlin. Velmi obsažná je expozice historie parfémů, jejímž základem je výstava nejrůznějších nádobek na voňavky a další kosmetiku od starověku až po 20. stol. Nejde však o suchopárný výklad. Dámy jistě zaujme například popis toho, jak se ve starověkém Římě připravovala pleťová maska z rozdrcených sušených plžů, olivového oleje a fazolí – na obličeji se nechávala po celou noc. Pigmentové skvrny na tváři se zase zastíraly směsí zhotovenou z telecího trusu a oleje, na niž se pak nanášela líčidla. Unikátními expon…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence