Sénanque
Nejsou od Čechova, nýbrž provensálské. Za svými nehybně kamennými tvářemi ale skrývají dramat dost a dost. Trojice románských cisterciáckých opatství.
Jedno se v mnoha ohledech vymyká – Sénanque, sotva 30 km východně od Avignonu. Co je nepřehlédnutelné – na sever od něj se táhne lán levandule. V červenci jeden z nejfotografovanějších motivů celé Provence. A hned výjimečnost další – apsida klášterního kostela směřuje právě k severu. Zvláštní důsledek přesného respektování cisterciáckých pravidel. Hospodářské budovy měly podle nich být vždy co nejblíže u řeky či potoka, kde se kláštery stavěly, aby byla voda po ruce pro nejrůznější činnosti – i když zrovna zde jí v říčce Sénancole mnoho nebylo, jak dosvědčuje pojmenování toku i kláštera odvozené podle jednoho výkladu z latinského sine aqua, bez vody. (Tento původ jména obstojí do chvíle, než zjistíte, že sane aqua je pro změnu „zdravá voda“ a keltský výraz sagn-anc znamená „bahnité údolí“.) Kostel pak měl stát v nejvyšším místě celého klášterního areálu. Jedinou možností, jak se srovnat s místními podmínkami a dodržet pravidla, bylo orientovat kostel v ose severojižní. Když ho obejdeme, uvidíme jinou zvláštnost. Stavba je sice tradičně trojlodní, ale v hlavním, zde jižním průčelí nevedou do hlavní lodi žádné dveře, prostřední vchod chybí, jsou tu jen dvoje nízké dveře do lodí postranních. Proč? Jednoduché vysvětlení – tohle nikdy nebyl farní kostel, nevstupovali do něj žádní věřící zvenčí, kostel vždy sloužil pouze klášterní komunitě. Její členové do něj mohli vejít také přímo z dormitoria či z křížové chodby, tak k čemu velké střední dveře?
Když byl v 19. stol. klášter rozšiřován o jižní trakt, byla jedna dlouhá patrová budova přistavěna i na severní straně. V jejím přízemí je umístěn nečekaně velký obchod pro návštěvníky s vynikajícím výběrem knížek nejen o Provenci, cisterciáckých klášterech a samotném Sénanque, se spoustou všemožných levandulových produktů, pohlednicemi nebo cédéčky s vážnou hudbou. Vedle jsou k dispozici zdarma toalety, zvenčí kohoutek s pitnou vodou, kde mohou doplnit zásoby nesčetní cykloturisté, pro něž je Sénanque oblíbenou zastávkou na cestách mezi Luberonem a masivem Mont Ventoux. Ale tím vstřícnost k návštěvníkům končí. Prohlídky opatství jsou možné pouze v omezených skupinách s průvodcem, pouze ve francouzštině, pouze v určených hodinách a uvnitř nesmí nikdo udělat ani obrázek. Sénanque je totiž stále živým klášterem (přesněji řečeno, již opět živým – komunita byla obnovena v roce 1988) a místní cisterciáci se před nějakými deseti lety…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence