Říká se o něm, že je snad největší v Evropě a kromě svého amerického jmenovce nemá, co se vzhledu týká, konkurenta na celičkém světě – Grand Canyon du Verdon neboli tradičně Les Gorges du Verdon.
Kdyby nebylo Velkého kaňonu, byl by Verdon vcelku nenápadnou řekou. Levostranný přítok Durance je délkou svého toku, průměrným průtokem u ústí i velikostí povodí docela dobře srovnatelný třeba s Jizerou. Jenže na kdyby se nehraje. To, co Verdon vytvořil asi na 21 km svého toku mezi městečkem Castellane a přehradním jezerem Lac de Ste-Croix na hranici departementů Alpes-de-Haute-Provence a Var, bere dech, vyvolává závrať a nechává člověka oněmět nad silami přírody.
Dílo 200 milionů let
Pokud se chceme přenést na samý počátek dějů, jejichž (prozatímní) konec představuje Velký kaňon, musíme zamířit hodně daleko, asi 200 milionů let nazpátek, na konec triasu, nejstarší periody druhohor. Oblast dnešní Provence tehdy poklesávala a byla postupně zaplavována mořem. Než začalo moře během křídy opět zvolna ustupovat (z dnešního pohledu paradoxně směrem k Horní Provenci a Alpám), zanechalo po sobě mocné vrstvy vápencových usazenin převážně jurského stáří. Když pak v třetihorách naplno vypuklo alpinské vrásnění, byly vápence vyzdviženy, nejrůznějším způsobem nakloněny a rozlámány, moře definitivně ustoupilo k jihu a nový reliéf začala významně opracovávat povrchová voda. Odhaduje se, že po klimatických změnách, které všechny tyhle děje doprovázely, protékalo v jistém období tehdejším Verdonem až stokrát více vody než dnes, zhruba takové množství, jako v současném Nilu. Střídání ledových a meziledových dob ve čtvrtohorách pak dílo dokončilo. Vznikl kaňon hluboký v jednom místě až 700 m, jehož krásu a jedinečnost dotváří to, že stěny jsou hojně porostlé vegetací. A věřte, že i na vyhlídkách, kde vás od hladiny řeky dělí „jenom“ nějakých 200, 250 výškových metrů, se vám bude tajit dech.
Dvě brány
Za tradiční bránu k Velkému kaňonu se označuje městečko Castellane. Nabízí římský původ, prostý románský kostel Saint Victor, zbytky středověkého opevnění a polohu na La Route Napoléon, oné slavné trase, po které během sedmi březnových dnů roku 1815 prošel Napoleon Bonaparte z Golfe Juan do Grenoblu při svém návratu z prvního vyhnanství na Elbě. Stejně jako on můžete i vy přejít po mostě z počátku 15. stol., který tu jediným obloukem překonává dosud nenápadný Verdon, přímo pod nepřehlédnutelnou skálou s kaplí Notre-Dame-du-Roc na vrcholku.
I druhý konec Velkého kaňonu je spojován s jednou obcí, tentokrát s Moustiers-Sante-Marie, ležící asi 6 km severně od ústí Verdonu do Lac de Ste-Croix. Přinejmenším kratší zastávka v této obci před nebo po prohlídce Velkého kaňonu se zdá být téměř povinností – a nejen kvůli označení „jedna z nejkrásnějších vesnic Francie“, které jí právem patří. Úzké uličky se klikatí nahoru a dolů ve svahu na úpatí pásma vápencových skal. V průrvě mezi dvěma z nich se řítí dolů potok, přes který se klene malý kamenný most, nad ním v úbočí levé skály stojí poutní kaple Notre-Dame-de Beauvoir, ale to pořád není všechno, je třeba zaklonit hlavu ještě víc a pozorně se zadívat proti modré obloze – od jedné skály ke druhé se tam táhne 135 m dlouhý řetěz, uprostřed něhož je zavěšena zlatá hvězda. I když ve skutečnosti má v průměru 1,25 m, člověk má co dělat, aby ji v té výšce vůbec rozeznal. Z několika legend vysvětlujících, proč byl řetěz mezi skalami natažen, je nejznámější ta o rytíři z Aups jménem Blacas, který během křížové výpravy padl v roce 1249 do rukou Saracénů a právě takovouto poctu Panně Marii slíbil pro případ svého zachránění.
Ve vlastní vesnici nejde přehlédnout románský farní kostel Notre-Dame s gotickým chórem a půvabnou zvonicí z 12. stol., která patří k menšině, jež nemá zvony v kleci, zato však zřetelně upomíná na lombardské vlivy v provensálském stavitelství oné doby. Ve středověku byla proslulá v celé Horní Provenci, neboť se prý kolébala úplně stejně jako její zvony při vyzvánění. Nakonec ji ale na konci 17. stol. podepřeli, takže o tuto svou výjimečnost přišla. Další ale kostelu zůstala – chór přistavěný po roce 1336 nenavazuje na osu románské lodi, nýbrž je uhnut do strany. Říká se, že převor Pierre de Pratis, který rozšíření kostela zadával, chtěl buď orientovat chór směrem k Jeruzalému, nebo napodobit úhel, v němž má Ježíš na kříži svěšenou hlavu. Za pozornost stojí i hlavní olt…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence