Kdysi se tu rozkládala velká indiánská vesnice. Právě tady v letech 1535–1536 přezimovala výprava, kterou vedl francouzský mořeplavec Jaques Cartier. Francouzi se zde pokusili založit svoji první osadu, ale kurděje, kruté zimy a nepřátelství místních Irokézů byly důvody, proč osídlení zaniklo. Osadu nakonec založil až další objevitel Samuel de Champlain na počátku 17. stol. Za čtyři století své existence vyrostla v impozantní centrum a stala se hlavním městem stejnojmenné provincie. Zažila pohnuté osudy a před jejími hradbami se psaly dějiny. Dnes je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO a přitahuje tisíce turistů z celého světa. Mimo mnoha historických staveb nabízí také úchvatnou vyhlídku od pevnosti na Diamantovém mysu vysoko nad řekou Svatého Vavřince. Odsud kdysi kontrolovala veškerý provoz na řece a střežila hlavní přístupovou cestu do vnitrozemí. Od nepaměti platilo, že kdo byl pánem Québecu, byl pánem celé Kanady.
Řeka Svatého Vavřince je mohutná. Na svém dolním toku je široká desítky kilometrů a jen stěží lze dohlédnout z jednoho na druhý břeh. Mísí se tu sladká a slaná voda, a tak není divu, že si první objevitelé pletli řeku s mořským průlivem. „Říční rozměry“ získává teprve nějakých 600 km od ústí, tam, kde obtéká Orleánský ostrov a zužuje se na šířku „jen“ kolem 1 km. Právě zde, nedaleko od levobřežního přítoku řeky Svatého Karla, stávala indiánská vesnice jménem Stadacona.
Když o ní Cartierovi vyprávěli dva indiánští hoši z rybářské skupiny Irokézů, použili přitom slova kanata. Byli to synové místního náčelníka, kteří doprovodili Cartiera – patrně ne zcela dobrovolně – zpět do Francie a pak se zúčastnili jako navigátoři jeho druhé výpravy. Ta vesnice využila jako základny pro další objevné cesty po neznámé zemi. Zpočátku vycházeli Francouzi s indiány dobře, Irokézové jim pomohli přežít dlouhou a nelítostnou zimu zvláště tím, že jim z místních stromů a bylin vyrobili účinný lék proti kurdějím. Proto se zdá dost nepochopitelné, že Cartier na jaře při odjezdu vzal s sebou opět deset nedobrovolných cestujících včetně náčelníka Donnacony. Jejich přítomnost ve Francii měla podpořit financování další výpravy, od které se očekávalo založení stálé osady a také nějaký zisk v podobě zlata a drahých kamenů. Přestože se ve Francii chovali k Irokézům s péčí i respektem, většina z nich zemřela na nemoci bílého muže a do Stadacony se už nikdy nevrátila.
Není divu, že další Cartierova návštěva skončila fiaskem. Založil sice osadu Charlebourg-Royal, ale ze zlata a diamantů, které jeho muži nakopali v okolí, se vyklubal bezcenný pyrit a krystaly křemene. Teď již napjaté vztahy s domorodci vyústily v řadu útoků na osadu, která se po dvou tuhých zimách vylidnila. Cartier sice nepřivezl vytoužené bohatství, ani nenašel Severozápadní průliv, zato obohatil francouzský jazyk o dodnes používané úsloví „falešný jako kanadské diamanty“.
Umístění této osady prokázali archeologové až docela nedávno. Když sem připlul v červenci roku 1608 Samuel de Champlain, nebylo už po ní ani stopy. Bohužel, žádná stopa nezůstala ani po indiánské vesnici. Bělošské choroby a nájezdy okolních huronských kmenů Irokéze spolehlivě vyhladily.
V místech, kde se nad říčním zúžením zdvihá stometrový skalnatý útes, dal Champlain postavit tři propojené domy, které obehnal palisádou a příkopem. Obrys jednoho z nich je včetně strážních věží vyznačen přímo před kostelem Panny Marie Vítězné na Královském náměstí v dnešním Dolním městě starého Québecu. Stavba měla původně prosté jméno Habitation – Obydlí. Teprve později, když se místo začalo rozrůstat, převážil název Québec – francouzský přepis indiánského označení kébek, což v překladu znamená „místo, kde se řeka zužuje“.
Otec Nové Francie
Následující zima byla pro prvních 28 osadníků velmi krutá. Kurděje si opět vybraly svou daň a na konci zimy žilo v Obydlí už jen osm Francouzů. Samuel de Champlain se však nevzdal. Neměl to v povaze. Své mládí strávil ve francouzské armádě a poslední léta se zabýval objevováním a mapováním amerického pobřeží. Za tu dobu z něj vyrostl schopný navigátor, excelentní kartograf a obdivuhodný organizátor. Od chvíle, kdy vystoupil na pobřeží pod Diamantovým mysem, stal se neúnavným stavitelem a opevňovatelem města, kterému zasvětil zbytek svého života. Vytrvale propagoval myšlenku Nové Francie i v mateřské zemi a přesvědčoval oficiální místa i duchovní řády o prospěšnosti nové kolonie. V rámci svých misí přeplul Atlantik více než pětadvacetkrát tam a zpět, aniž by ztratil jedinou loď.
Přesto byl rozvoj města pod skalnatým mysem velmi pomalý. Ve skutečnosti fungovalo jen jako stanice pro obchod s kožešinami. Obchodníci připlouvali, zdrželi se pár dní či týdnů a zase odplouvali. Nikdo se nemohl považovat za stálého obyvatele. Stejně tak se často choval i sám Champlain. Podnikal objevné cesty do vnitrozemí a účastnil se několika válečných výprav s místními Hurony a Inuity proti jejich odvěkým nepřátelům Irokézům. Teprve v roce 1617 přesvědčil Luise Héberta, bývalého osadníka z Akádie, aby se trvale usadil v Québeku. Hébert se přistěhoval s celou svou rodinou a jako první začal obdělávat půdu a sklízet úrodu.
Na počátku 20. let 17. stol. zahájil Champlain na útesu nad obchodní stanicí stavbu dřevěné pevnosti, kterou nazval jménem patrona Francie sv. Ludvíka. Položil tak základy Horního města, jež se později stalo správním centrem celé známé Kanady. I poloha pevnosti je dnes poměrně přesně určena díky archeologickému průzkumu a její základy najdeme na náměstí Place dʼArmas poblíž hotelu Frontenac. Přes veškerou Champlainovu snahu přibývali osadníci velmi pomalu. Když roku 1635 zemřel, nežilo v celé kolonii ani 200 lidí. Champlainův přínos ke vzniku Nové Francie je však nesporný. Odborníci i laici se dnes shodují, že bez jeho neutuchajícího úsilí by patrně neexistoval ani Québec, ani francouzská Kanada. Ne nadarmo si vysloužil přízvisko Pére de la Nouvelle-France – Otec Nové Francie.
Dcery krále
Snad každý návštěvník Québecu si najde čas na prohlídku uličky Rue de Tresor, která vede od katedrály Panny Marie na náměstí Place dʼArmes. V úzkém prostoru se zde tísní desítky výtvarníků a prodavačů obrázků podobně jako v Praze na Karlově mostě. Obrázky s místní tematikou jsou stejně jako jinde rozličné kvality a přitahují pozornost zástupů zvědavých turistů toužících po suvenýru. Někdy je problém uličkou pouze projít. I v historických dobách tu prý bývalo rušno, jen trochu jinak. Ulička bývala hlavní spojnicí mezi Dolním a Horním městem. Podle legendy se jméno Pokladní ulice odvozuje od doby, kdy obyvatelé z města u přístavu chodili odvádět daně úředníkům koloniální správy.
Osada Québec se totiž velmi rychle diferencovala. Kolem původního Obydlí u břehu řeky vyrostlo město obchodníků, rejdařů a kapitánů. Naopak kolem pevnosti sv. Ludvíka se začala usazovat koloniální administrativa a oblast se měnila v město úředníků, vojáků a duchovních.
Už Samuel de Champlain přesvědčil několik františkánů, aby ho doprovodili do Nové Francie, ale rozvoj duchovního života ve městě začal až s příchodem jezuitského řádu. Jezuité byli dobře organizováni a ze svých misií po celém světě byli zvyklí na útrapy života mimo civilizaci. Nedělalo jim problém odejít do divočiny a zakládat misie u francouzských indiánských spojenců. Celkový nedostatek duchovních nakonec vyřešil první québecký biskup Francoise de Laval, když založil teologický seminář pro studenty z řad místního obyvatelstva. Z něj se postupem doby vyvinula nejstarší kanadská univerzita, jež nese biskupovo jméno. Komplex starého semináře je výraznou součástí Horního města a dnes v něm sídlí fakulta architektury.
Okolí semináře se nazývá, tak trochu podle pařížského vzoru, Quartier Latin – Latinská čtvrť, protože v sousedství vznikly další duchovní instituce jako kláštery augustiniánských sester či voršilek. Právě u voršilského kláštera, založeného nedávno kanonizovanou francouzskou světicí Marií Guyartovou, začala už v roce 1639 fungovat škola pro místní dívky, jež je vůbec nejstarší dívčí vzdělávací institucí v Severní Americe. Přijímala jak dcery kolonistů, tak…
Další články z vydání o Kanadě naleznete zde