Ačkoliv je Řecko stále více zemí evropského západního stylu, přesto si tu turisté stále užijí také svérázné exotiky. Mezi výletní cíle patří stále častěji pravoslavné kláštery a určitou zvědavost vzbuzují i kněží – popové. Na ulicích je poznáte podle jejich černého dlouhého taláru, vysoké placaté čepice „kalimáfki“, podle jejich bradky či plnovousu. Vlasy mají někdy ostříhané nakrátko, ale většinou je nosí dlouhé, vzadu svázané do culíku. Doma se převlékají do civilu, venku je však v civilním oblečení nikdy nepotkáte.

V dřívějších dobách byli kněží často chudší než ti nejchudší z jejich oveček, nakládali však podle libosti s příspěvky na svatby, křtiny a pohřby. A když ani tyto prostředky nestačily ke každodennímu životu, museli kněží často pracovat na poli, aby si svůj příjem o něco zvýšili. Ve většině případů vlastní totiž každý kněz alespoň malý pozemek, který zdědil nebo vyženil. Pravoslavní kněží se sice mohou ženit, ale jen za určitých podmínek: Musí se oženit ještě před vysvěcením na kněze, poté už ne. Ženatý kněz se nesmí rozvést, a pokud ovdoví, nesmí se oženit znovu. Na rozdíl od kněží mniši striktně podléhají celibátu.

Úroveň vzdělání starších kněží je často velice nízká, neboť požadavky na jejich vzdělání byly až do 70. let 20. stol. minimální. Většina vesnických kněží vychodila šest tříd základní školy a potom sloužila nějakou dobu v kostelech, než byla na kněze vysvěcena. Ještě dnes v Řecku často uslyšíte zlé jazyky šeptem vyprávět, že kněží mají při bohoslužbě bibli vzhůru nohama, neumějí prý sice číst, ale Písmo znají nazpaměť. Tato situace se ale radikálně změnila v 80. letech. Předpokladem pro vykonávání kněžského povolání je dnes maturita, pak jednoroční přípravný kurz a čtyřleté studium teologie nebo čtyřletý bohoslovecký seminář.

Pro vesnického faráře začíná den stejně jako pro ostatní vesničany mezi pátou a šestou ranní prací na poli. Kromě svátků se bohoslužby pravidelně konají v sobotu v podvečer, kdy trvají zhruba půlhodinu, a v neděli ráno – to trvají téměř dvě hodiny. Kněží musejí také navštěvovat sousední vesnice nebo malé ostrovy, kde jejich místní starší kolegové už na svoji práci nestačí. Kromě toho se také starají o svůj okruh věřících. Fara je často místem, kde se lidé setkávají, kam se chodí vypovídat, kde mohou vypít sklenku ouza nebo šálek kávy. Kněží, stejně jako ostatní vesničtí muži, nesmějí chybět při večerních diskusích v místní taverně nebo kafenionu, kde se probírají právě zhlédnuté zprávy v televizi a místní život jako takový.

Další články z vydání o Řeckých ostrovech jezeru naleznete zde