Rozlehlá náhorní plošina pokrytá horskými loukami a kolem nich jen lesy. Napříč loukami od východu k západu běží silnice, kterou lemuje pár desítek chalup. To je Rejvíz, horská ves a nejvýše položená obec v Hrubém Jeseníku (778 m n. m.) Skoro až na samém konci vesnice stojí u silnice už od 19. století dřevěná hospoda, známá svou unikátní sbírkou židlí s vyřezávanými portréty štamgastů na opěradlech. To je Rejvíz, penzion a občerstvení, nezbytné zastavení všech turistů. Pár set metrů odtud začíná smrkový les. Čím hlouběji do něj vcházíme, tím je světlejší, protože štíhlé kmeny smrků postupně střídají borovice blatky a pokroucené kmeny bříz karpatských. Vstupujeme do největšího rašeliniště Moravy, chráněného Ramsarskou úmluvou a zařazeného do nejvyššího stupně státní ochrany. To je Rejvíz, národní přírodní rezervace a evropsky významná lokalita.

Přes plochý hřbet Rejvízské hornatiny, který nasedá na Zlatohorskou vrchovinu, zřejmě vedla významná obchodní cesta už ve středověku, protože v její blízkosti byly vybudovány strážní hrady Koberštejn a Edelštejn. Pověstné louky, které vrcholovou část zarůstají, musely sloužit jako pastviny už v 17. století, protože kolem roku 1680 se poprvé objevuje v pozemkových záznamech jejich německé jméno Reibwiesen a Reihwiesen, v roce 1687 je pak poprvé zmiňována obec Reihwiesen („řada luk“). U cesty do Vrbna pod Pradědem dal v roce 1795 nový majitel postavit tzv. poplužní dvůr a kolem začala přibývat nová stavení. V následujících letech si několik přesídlenců z Čech postavilo u cesty uprostřed luk novou osadu, kterou nazvali Rejvíz.

V širokém okolí Rejvízu se po celý středověk kutaly magnetitové rudy. V době, kdy se v nedalekých Zlatých Horách těžilo zlato, vznikla zřejmě i místní pověst o pyšném a bohatém městě Hunohradu, jehož obyvatelé získali z hor velik…

Další články z vydání Peru zde