Zatímco v Hanoji dodnes existují ulice specializované na některý druh zboží nebo pokrmů, okolí hlavního města a také přilehlé provincie se mohou pochlubit desítkami vesnic, pro něž je typický jeden určitý druh činnosti. Tak lze například najít obce, v nichž většina obyvatel pěstuje longany, kumkvaty nebo novoroční broskvoňky, které vykvetou přesně v období, kdy Vietnamci oslavují Tet – lunární Nový rok. V jiných vesnicích se zase místní zabývají už po řadu pokolení určitým řemeslem.
Zřejmě nejznámější z těchto řemeslných vesnic je Bat Trang, kde se přinejmenším od 15. stol. vyrábí slavná keramika. Bat Trang leží na levém břehu Rudé řeky a velká část jílu se těžila přímo v jeho blízkosti. Výrobou a prodejem keramiky se tu dodnes zabývají desítky rodin a zdejší produkce zásobuje podstatnou část severního Vietnamu. Jméno obce je synonymem tradice a kvality. Stabilní úroveň a dobrá pověst řemesla vyplývají už ze skutečnosti, že se v Bat Trangu dědí z generace na generaci – alespoň tak to vnímají sami Vietnamci. Nic na tom nemění skutečnost, že se na battrangském tržišti prodávají krásné předměty vyráběné podle historických vzorů či nápadité moderní výtvory vedle spíše kýčovitých figurek a nádob.
Mezi slavné řemeslné obce patří i Van Phuc, ležící na jihozápadním okraji hlavního města, a také okolní vsi v přilehlém Ha Dongu, jež zůstávají centrem hedvábnictví, podle legendy už více než tisíc let. Při troše štěstí se tu lze podívat i do tkalcovské dílny. O slávě zdejšího hedvábí svědčí i nedávno natočený vietnamský film Šaty z hadongského hedvábí, který zaznamenal i mezinárodní úspěch.
V okolí vsi Van Ha se velká část místních lidí zabývá výrobou dřevěného nábytku, oltářů, soch a dalších předmětů. V Chuongu se vyrábějí známé konické klobouky. Dong Do se proslavilo novoročními dřevoryty tištěnými na ručním papíře. Phu Vinh proslulo předměty pletenými z bambusu a ratanu, Boi Khe zase inkrustací perletí, Son Dong lakovanými sochami ze dřeva.
Putování v deltě Rudé řeky tak nabízí řadu překvapení, mezi něž patří nejen vsi s uměleckými řemesly, ale také například bylinkářské obce či obce zabývající se uměním léčebných masáží, stejně jako vesnice, kde všichni zpracovávají plech nebo kde se v posledních letech soustřeďují fotografové. Většina těchto specializovaných komunit však provozuje řemesla, jež se předávají už dlouhá desetiletí, ba staletí z rodičů na syny a dcery, neboť i ženy se často účastní takové řemeslné práce, která by jinde byla spíš vyhrazena mužům. V jistém smyslu je tato oblast živým muzeem řemesel. Ctí se tu stále ruční práce a případný návštěvník ji může vidět na vlastní oči.
Další články z vydání o Vietnamu zde