Přelidněnost v nížinných oblastech Vietnamu vede nutně k nedostatku prostoru. Ve velkých městech jako Hanoj či Ho Či Minovo Město se za každý metr čtverečný pozemku platí horentní sumy. Úzké domy jsou na sebe nalepené a je v nich těsno. Šířka ulic pomalu nestačí pojmout místní provoz. Chybí místo na klidná náměstí, na větší počet parků, na sportovní aktivity… A tak není divu, že Vietnamci žijí část svých životů před domy, na chodnících…
Zatímco v Hanoji dodnes existují ulice specializované na některý druh zboží nebo pokrmů, okolí hlavního města a také přilehlé provincie se mohou pochlubit desítkami vesnic, pro něž je typický jeden určitý druh činnosti. Tak lze například najít obce, v nichž většina obyvatel pěstuje longany, kumkvaty nebo novoroční broskvoňky, které vykvetou přesně v období, kdy Vietnamci oslavují Tet – lunární Nový rok. V jiných vesnicích se zase místní zabývají už po řadu pokolení určitým řemeslem…
Konflikty, které probíhaly na území Vietnamu od konce druhé světové války, poznamenaly krajinu a obyvatele na více než půl století. Země byla přeorána bombardováním, lesy spáleny nebo otráveny a města se měnila kvůli překotné výstavbě i válečné destrukci. Přesto se do současnosti ve vietnamské krajině nezachovalo mnoho objektů, které by tyto intenzivní události připomínaly…
Řeka bez zřetelného začátku i konce. Dosud není jasné, kde přesně pramení – kdesi na Tibetské náhorní plošině, ve výšce kolem pěti tisíc metrů, kde hned zpočátku přibírá další prameny. Její vody pak tečou asi čtyři a půl tisíce kilometrů, než se opět rozdělí do mnoha ramen, aby se rozpustily v Jihočínském moři. Málokterý tok živí tolik lidí. Na Mekongu, největší řece jihovýchodní Asie, závisí životy desítek milionů lidí. Jeho delta je nejúrodnější oblastí celého Vietnamu…
Dnes již není lehké si představit, že malé městečko Hoi An bylo kdysi nejdůležitějším přístavem na celém vietnamském pobřeží. Od 17. století se ústí řeky Thu Bon, která městem protéká, postupně zanášelo, Hoi An se stal nepřístupným pro lodi s hlubším ponorem a vzdálil se moři hned o několik kilometrů. Zůstal sice zapomenut, ale díky tomu i zachráněn ve své původní kráse…
Čamové jsou dnes se svými zhruba 150 000 příslušníky až na třináctém místě mezi národnostními menšinami Vietnamu. Byli to však právě oni, kteří ovládali po více než tisíciletí podstatnou část dnešního území země – celý střední a také kus jižního Vietnamu, bez delty Mekongu. Spravovali říši, která zdatně dokázala konkurovat i sousednímu Angkoru v dobách jeho největší expanze. Z bývalé slávy obou velmocí zbylo nakonec vlastně jen kamenné dědictví v podobě chrámů a soch. To čamské navíc působí svými skromnými měřítky vedle khmerského možná až nenápadně. I v něm však lze nalézt skutečné skvosty…
Třebaže se může severní Vietnam pochlubit mnoha pozoruhodnými přírodními lokalitami, žádná z nich se svou slávou nevyrovná zátoce Halong. A to i přesto, že natrefit zde na pěkné počasí vyžaduje notnou dávku štěstí. Pakliže se však obloha vyjasní, otevřou se výhledy vpravdě nevšední krásy…
S Hanojí se to má podobně jako s Pekingem. I ona je politickým centrem země, ale počtem obyvatel i dynamičností svého rozvoje zaostává za skutečnou metropolí země, Saigonem – Ho Či Minovým Městem, stejně jako Peking za Šanghají. Chcete-li však poznat pravý nefalšovaný Vietnam i s jeho duší, nutno jej hledat právě v Hanoji…
Když se v polovině 16. století usadil severovietnamský knížecí rod Nguyenů v oblasti dnešního města Hue, nikdo jistě netušil, že se nové rodové sídlo stane o čtyři století později nejznámější pamětihodností celé země…
Ještě nedávno stál Vietnam, země na druhém konci eurasijské pevniny, mimo zájem českých cestovatelů a turistů. Pro mnohé bylo jeho jméno spojeno jen s válečnou minulostí a tak zvaně komunistickou přítomností, které se mísily s obrázkem tisíců Vietnamců, kteří se usadili v ČR. Jako by těchto pár zřetelných rysů dokázalo samo o sobě shrnout Vietnam do nepřitažlivé definice, v níž už nezbylo místa pro něco lákavého, za čím by se vyplatilo cestovat. Dnes již mnozí chápou, že vydat se do Vietnamu znamená pochopit, jak daleko byly právě takové představy od pravdy – stejně daleko, jak je od nás vzdálený samotný Vietnam…
