Kdybychom měli vyjmenovat největší belgické malíře 20. století, patřil by k nim bezpochyby, kromě Jamese Ensora a Paula Delvauxe, též tichý a tajemný básník surrealismu – René Magritte.

Hovořit o surrealismu právě v Belgii je celkem přirozené, vždyť Brusel meziválečných let patřil k hlavním metropolím tohoto směru a většina moderních umělců se s ním tak či onak musela vyrovnávat. U Magritta však šlo i o cosi osudového – jako třináctiletý chlapec byl vystaven hrůznému, až snově neskutečnému zážitku, když viděl svoji utonulou matku, tak, jak po několika týdnech pohřešování byla vylovena z řeky Sambre. Pohled na ni, s noční košilí přehrnutou přes hlavu, jej pronásledoval asi až do konce života a procházel celou jeho tvorbou. Sám o sobě by však k zformování umělce nestačil. Už jako malý chlapec projevoval Magritte velké výtvarné nadání a od 12 let se mu dostávalo průpravy v základech kresby a malby.

Pocházel ze skrovných poměrů, z rodiny krejčího a modistky, pobývající na různých místech valonské části Belgie. Jako sedmnáctiletý v roce 1915 přišel do Bruselu a dal se zapsat na prestižní Académie royale des beaux-arts, i když studiu v tradičním duchu, jak se zdá, příliš pozornosti nevěnoval. Jeho zájmy se obracely spíše k soudobému umění a také, a to především, musel se starat o vlastní obživu. Po dlouhá l…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Flandry