Idaho je v povědomí většiny Američanů zapsáno jako stát brambor. Zdejší zemědělci prý dosáhli v pěstování této plodiny dokonalosti. Lyžařům možná vytane na mysli středisko Sun Valley, kde prý padá nejlepší prašan v USA. Jen málokdo si vzpomene na osamělou stavbu stojící uprostřed vysušené náhorní plošiny asi hodinu jízdy na západ od města Idaho Falls. Její označení EBR-I je stejně neromantické jako její vzhled. V prosinci 1951 tu však došlo k události, která byla zásadním zlomem ve vývoji moderní civilizace.
Druhá světová válka postavila USA do čela atomového výzkumu. Nejbrilantnější mozky světa se zapojily do Projektu Manhattan a snažily se zvítězit v závodech o vytvoření funkční nukleární zbraně. Tato snaha byla nakonec korunována úspěchem, ale teprve použití atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki ukázalo světu, jak mocná síla se skrývá uvnitř hmoty.
Řízenou atomovou reakci poprvé předvedl v roce 1942 italský fyzik – uprchlík před fašismem – Enrico Fermi. Stalo se tak na fotbalovém stadionu Stagg Field v Chicagu. Fermimu se podařilo zasouváním a vysouváním grafitových tyčí kontrolovat ve svém „atomovém milíři“ počet neutronů vznikajících při srážkách uranových jader, čímž dokázal zabránit vzniku lavinovité řetězové reakce. Jeho primitivní reaktor se ohřál o několik stupňů, což byl důkaz, že při štěpné reakci opravdu vzniká energie tak, jak předpověděli fyzici o řadu let dříve. Fermiho technologie se stala předpokladem pro vznik jaderné zbraně. Další reaktory vzniklé na základě tohoto experimentu nesloužily jako zdroj energie, ale měly především vytvořit dostatečné množství obohaceného uranu k výrobě atomové bomby.
Hned po skončení války byla vytvořena Komise pro atomovou energii, která dostala za úkol převzít některé atomové laboratoře v USA a vypracovat projekt mírového využití této energie.
V roce 1949 bylo v málo obydleném podhůří Skalnatých hor v Idahu vyčleněno území, které bylo nazváno National Reactor Testing Station. Před dokončením budovy na počátku roku 1951 začalo devět členů Komise instalovat reaktor, který byl vyroben v laboratořích Argonne nedaleko Chicaga. Pod vedením nukleárního fyzika Waltera Zinna pak byl v květnu proveden první pokus o spuštění reaktoru.
Pokus dopadl neúspěšně, protože v jádru reaktoru nebyl dostatek paliva. Teprve po výrobě větších palivových tyčí se podařilo reaktor úspěšně nastartovat a v srpnu se rozběhla v jeho jádře o velikosti fotbalového míče kontrolovaná štěpná reakce. Čtyři měsíce sledovali vědci z argonnské laboratoře reaktor při nízkém výkonu, než si dovolili přistoupit k dalšímu kroku. Dvacátého prosince začali výkon reaktoru zvyšovat a po několika hodinách dosáhli chvíle, kdy reaktor ohřál tolik vody, aby vzniklá pára mohla začít proudit do parogenerátoru. Krátce před druhou hodinou se roztočila kola turbíny a obsluha mohla sepnout elektrické obvody. Čtyři dvěstěwatové žárovky zavěšené vedle generátoru se rozzářily jasným světlem. První elektrická energie vyrobená štěpnou reakcí byla na světě. Další den bylo vyrobeno tolik energie, že to stačilo na provoz celé budovy a éra jaderné energetiky byla zahájena.
Hlavním úkolem pokusu v poušti Idaha však nebylo vyrobit první elektřinu jadernou energií. Mnohem důležitější bylo dokázat teorii, kterou fyzici spočítali již dříve. EBR-I byl totiž tzv. breeding reactor – plodivý reaktor, což znamenalo, že při spalování jaderného paliva vznikalo palivo další, jež bylo možno použít v dalších typech reaktorů. Trvalo celé dva roky než se vědcům podařilo dokázat, že v EBR-I vzniká na jeden atom spotřebovaného paliva jeden atom nového. Ačkoliv vývoj jaderných reaktorů se následně vydal jiným směrem, rychlé „plodivé“ či „množivé“ reaktory jsou dodnes vědci považovány za budoucnost jaderné energetiky a označují se jako reaktory 4. generace.
EBR-I pracoval až do roku 1964, na jeho místo pak nastoupil EBR-II, na němž byly prováděny experimenty až do 90. let. Už v roce 1966 však prezident Lyndon Johnson prohlásil celou budovu za národní pamětihodnost a od roku 1976 slouží převážně jako muzeum. Je otevřena pro veřejnost zdarma sedm dní v týdnu a návštěvníci se mohou seznámit s prvními krůčky jaderné energetiky, stejně jako s projekty, jež se ukázaly být slepými uličkami. Jednou z nich byl například projekt nukleárních strategických bombardérů. Dva z nepoužitých reaktorů, které měly pohánět obří letadla, stojí u vjezdu do objektu.
Území kolem EBR-I patří dodnes federální vládě a pod novým názvem Idaho National Laboratory tu v několika nových lokalitách probíhá experimentální výzkum, který má odhalit nové cesty, jak pokrýt rostoucí potřeby lidstva. Rozsáhlé týmy vědců se snaží navazovat na to, co tu začalo před více než půlstoletím u čtyř rozsvícených žárovek.
Další články z vydání o Severozápadu USA zde