Severozápad USA

V USA dnes existuje 58 národních parků a několik stovek dalších míst s různou úrovní federální ochrany. Po celém světě se pak počty národních parků a chráněných území počítají na tisíce. V severozápadním cípu státu Wyoming však leží park, který se zrodil o několik desetiletí dříve, než začala být podobná území vůbec vyhlašována kdekoli jinde. Dnes se sice honosí titulem Světová biosférická rezervace či přítomností na seznamu Světového dědictví UNESCO, ale své mládí prožil v dobách, kdy výrazy jako „národní park“ či „ochrana přírody“ byly jen mlhavými pojmy bez podstatného obsahu. Sám o sobě je důkazem, že dlouhá cesta, která vedla k naplnění těchto pojmů, byla sice složitá, nikoli však marná.

Žhavá minulost
Yellowstonský národní park leží ve Skalnatých horách – převážně ve Wyomingu, malé části zasahují do Idaha a Montany. Hlavní hřeben Skalnatých hor a současně hlavní americké rozvodí tu však nevytváří výrazný hřbet a typické scenerie skalnatých štítů, jak je známe například z Colorada či kanadské části hor, tu velmi často chybí. Většina parku se nachází na náhorní plošině v nadmořské výšce nad 2000 m. Park je fenomenální ve dvou směrech. Téměř 140 let ochrany z něj učinilo jednu z nejlépe zachovaných partií Skalnatých hor, kde žijí v hojném množství zvířata, která jinde už nenajdeme. Druhou pozoruhodností je zdejší geotermální aktivita, která souvisí s geologickou historií tohoto území. Zatímco jiné části Skalnatých hor vznikaly převážně tektonickými a vrásnými pohyby, v oblasti Yellowstonského parku to byla především vulkanická činnost, která se podílela na formování krajiny.

Někdy před 50 miliony let se severoamerická deska přesunula nad ložisko žhavého magmatu, které zasahovalo blízko k povrchu. Díky přetlaku magmatu se začala vytvářet veliká klenba, která potom s obrovskou erupcí explodovala. Geologové předpokládají tři velké erupce za poslední dva miliony let. Poslední z nich, k níž došlo před 600 000 let, byla největší a patrně také vůbec nejmohutnější, jaká se v posledním geologickém období na naší planetě odehrála. Obrovský výbuch vymrštil asi 1000 km³ popela do atmosféry, kde pak ovlivňoval po desetiletí zemské klima. Horká láva pokryla obrovské území a poté se vyprázdněný magmatický krb zbortil. Vzniklá sopečná proláklina, tzv. kaldera, dnes tvoří jádro národního parku. Podél jejího okraje bylo napočítáno neuvěřitelných 10 000 geotermálních jevů – plná polovina všech těchto jevů na světě! Mezi ně se zahrnují horké prameny, bahenní sopky, sopečné výdechy zvané fumaroly a především gejzíry. S počtem více než 300 se na území parku nacházejí celé dvě třetiny všech světových gejzírů.

Přestože se ložisko žhavého magmatu za tisíciletí zřejmě posunulo, teplota země pod povrchem je v některých místech stále mnohonásobně vyšší, než je celosvětový průměr. Na základě toho řada geologů tvrdí, že možnost supererupce je stále aktuální, a domnívají se, že k ní pravděpodobně dochází pravidelně v intervalu 600–800 tisíc let. Slavný hollywoodský katastrofický film tak nemusí být jen výplod čiré fantazie. Ti nejodvážnější tvrdí, že otázkou tu není „zda“, ale „kdy“. Bez ohledu na teorie odborníků – ať už jsou uklidňující či znepokojující – i většina laických návštěvníků tu tváří v tvář mocným silám přírody pociťuje respekt a bázeň.

Colterovo peklo
Psal se podzim roku 1807. Po náhorní plošině Skalnatých hor, daleko za hranicemi tehdejší civilizace, procházel osamělý traper. Nedaleko řeky, kterou Siouxové nazývali Mi tse a-da-zi, což později začali běloši překládat jako Řeka žlutých skal, jej upoutal závoj dýmu vznášející se nad špičkami borovic. Vzhledem k tomu, že byl patrně jediným člověkem s bílou pletí pohybujícím se v těchto končinách, musel se mít na pozoru. Věděl však také, že kromě malé skupiny Šošonů se indiáni této končině vyhýbali a lovili tu jen výjimečně. Důvodem byla místa, kde prý sídlili nedobří duchové. O několik okamžiků později se tento muž stal prvním bělochem, který pochopil, jaká místa měli indiáni na mysli. Rozlehlá pláň byla pokryta dýmajícími otvory, z nichž mnohé vyplňovalo bublající bahno, z bizarních vápencových útvarů vystřikovala vroucí voda a vše zahalovaly oblaky páry. Ve vzduchu byla cítit síra. Nebylo třeba velké představivosti, aby člověk pochopil, že tady úřadoval sám ďábel.

John Colter byl zkušený horal a zálesák, ale do svých dvaatřiceti let podobnou věc nespatřil. Před pár léty se zúčastnil expedice Lewise a Clarka, která prošla napříč americkým kontinentem až k Pacifiku a zpět. Tehdy poprvé uslyšel od indiánských průvodců pověst o místech, kde se někdy „zem chvěje, že děti nemohou spát“. Ač byl jeho hlavní obživou lov kožešin, měl Colter zároveň zvídavou duši objevitele, která ho později zavedla do zdejších končin. Podobných dýmajících míst pak našel v oblasti ještě několik.

Když se vrátil do civilizace, setkal se s Williamem Clarkem, jemuž vše vylíčil. Clark pak části jeho popisu zahrnul do geografických záznamů a map. Colterovi současníci však brali jeho líčení geotermálních pánví s rezervou a velmi brzy se pro ně ujalo označení „Colterovo peklo“.

První národní park
Po Johnu Colterovi se v oblasti řeky Yellowstone začali objevovat lovci kožešin většinou frankokanadského původu. Jejich líčení oblasti byla stejně neuvěřitelná jako Colterovo. Někteří si i přidali; například slavný zálesák Jim Bridger popisoval zkamenělé stromy i se zpívajícími zkamenělými ptáky a řeku, která teče tak rychle, že se „ode dna rozpaluje“. První seriózní expedice prozkoumala oblast až 62 let po Colterovi. Když však chtěla své poznatky uveřejnit v prestižním listu New York Tribune, byly články odmítnuty jako nevěrohodné.

V té době se už také ozývaly hlasy, volající po ochraně takových unikátních oblastí před těžařskými a železničními společnostmi. Postupně vyústily v návrh zákona, který prošel poměrně snadno oběmi komorami Kongresu. Bylo to především zásluhou expedice vedené geologem Ferdinandem Haydenem, který po návratu uspořádal přímo pod kopulí Kapitolu výstavu fotografií, kreseb a minerálů. Prezident Grant zákon podepsal 2. května 1872.

Zákon o Yellowstonském národním parku byl však zákonem bezprecedentním. Park byl sice svěřen do péče ministerstva vnitra, ale Kongres neurčil žádnou peněžní částku na jeho údržbu. První ředitel parku nedostával dokonce ani mzdu a během své pětileté vlády navštívil park dvakrát. V parku se beztrestně lovila zvěř a první turisté, kterých bylo tehdy asi 500 ročně, si běžně odsekávali zajímavé kusy gejziritu a travertinu na památku. Ani další ředitelé se příliš neosvědčili. Významnou součástí jejich činnosti byla spolupráce se železničními společnostmi, které se snažily získat monopol na parkovou dopravu nebo ubytování. V roce 1884 Kongres ustanovil skupinu deseti strážců, ale nedal jim ani pravomoc pokutovat pytláky či rybáře, kteří lovili nezákonnými způsoby. Situace se postupně stávala neudržitelnou a okolnostmi tlačený Kongres přinutil ministerstvo vnitra, aby povolalo armádu.

Od roku 1886 převzala ochranu parku americká kavalerie a věci se začaly zlepšovat. Kavaleristé zabránili nejhorším projevům vandalismu a pytláctví, nicméně legální lov byl v parku zakázán až o osm let později. Když na počátku 20. stol. sečetli bizoní stádo, které mělo v době vyhlášení parku kolem tisíce zvířat, zbývalo 23 jedinců!

Zrození rangerů
V roce 1908 se počet návštěvníků parku zvýšil už na 18 000. Pár let poté projel branami parku první automobil a další nápor turistů se dal očekávat. V té době už existovalo v USA několik dalších národních parků a jejich návštěvy začaly nabývat na popularitě. Bylo jasné, že sebelepší armáda park neochrání, pokud návštěvníci nezmění své chování. Proto vznikla roku 1915 Národní parková služba (NPS), která si kromě ochranářské funkce vzala za cíl organizovat vzdělávací programy a seznamovat veřejnost s neopakovatelností, výjimečností a křehkostí americké přírody. Národní parková služba se stala vzorem pro podobné instituce v jiných zemích. Přezdívka jejích příslušníků – rangers – se běžně používá pro strážce rezervací v řadě jazyků včetně češtiny.

Právě Yellowstone se stal zkušebním prostorem pro nejrůznější parkové koncepce. Ještě ve 20. letech 20. stol. tu rangeři lovili vlky, kojoty a pumy nebo vhazovali do gejzírů kameny či mýdlo, aby přítomným divákům předváděli následné reakce. Dnes, kdy sušenka nabídnutá veverce či jediný krok mimo chodník na travertinové vrstvě může znamenat pokutu ve stovkách dolarů, se to zdá neuvěřitelné. Rangeři jsou v současnosti nejen bdělými a ostražitými strážci, ale také vzdělanými odborníky a ochotnými lektory. Je nutno podotknout, že kromě zaměstnanců tvoří jejich řady velká armáda dobrovolníků, kteří svou práci dělají jako projev občanské angažovanosti.

Bizoni, vlci a medvědi
I kdyby nebylo všech horkých pramenů a dýmajících děr na gejzírových pláních, byl by Yellowstone unikátní díky své fauně. Především je jedním z mála míst, kde může běžný návštěvník spatřit ve volné přírodě bizony. Z tragického stavu na počátku 20. stol. se jejich počet zvýšil díky přísné ochraně a vysazení bizonů ze soukromých rančů v Montaně zhruba na 4000 kusů. Dovezení bizoni však patřili k prérijnímu poddruhu, zatímco původním obyvatelem parku byl bizon lesní. Následné křížení způsobilo, že současní huňatí krasavci jsou trochu odlišní od bizonů, které potkával John Colter. Nic to ale nemění na skutečnosti, že pozorování majestátních zvířat pasoucích se poklidně podél cest patří k vrcholným zážitkům z návštěvy parku.

Bizoni sdílejí pastviny spolu s losy a mohutnými jeleny wapiti. Vzhledem k dlouhé existenci parku a nedostatku přirozených nepřátel nepatří už k běžným vlastnostem těchto kopytníků strach. To sice oceňují turisté, ale způsobuje to, spolu s přemnožováním stád, nejednu vrásku rangerům. Zvláště u wapitiů se začaly projevovat známky degenerace. Parková služba nakonec sáhla k opatření, které již ve stadiu úvah vyvolávalo odpor wyomingských farmářů i senátorů – k vysazení vlků. Vlci se na území Yellowstonského parku vyskytovali vždy, poslední však byli zabiti v roce 1926. Až roku 1995 bylo vypuštěno do parku prvních 14 vlků odchycených v Kanadě, kteří se stali základem populace čítající dnes už více než 300 zvířat.

V oblasti tzv. Velkého Yellowstonu, která zahrnuje i národní park Grand Teton a ochranná území kolem parku, žije zhruba 600 grizzlyů. Tento poddruh medvěda hnědého již kromě Aljašky z většiny území USA vymizel. Někdo si možná vzpomene na historické obrázky z Yellowstonu, kdy medvědi vybírající odpadky z popelnic patřili ke koloritu parku. Také to už dnes patří minulosti. Důsledným oddělením jejich životního prostoru a striktními nařízeními o nakládání s potravinami uvnitř parku se podařilo z nových generací medvědů opět vytvořit na člověku nezávislá zvířata. Turisté sice přišli o populární atrakci žebrajících medvědů mezi projíždějícími auty, ale mohou si být jisti, že při vzácném spatření grizzlyho se skutečně dívají na divokou šelmu Skalnatých hor.

Vodopády, jezera a Starý Spolehlivec
Na prohlídku Yellowstonského parku je potřeba vyšetřit si několik dní. Kromě pozorování zvířat a procházek po gejzírových pánvích je téměř povinností navštívit Velký kaňon řeky Yellowstone. Nemá sice impozantní rozměry svého arizonského jmenovce, ale zato se honosí dvoustupňovým vodopádem. Zvláště jeho dolní část o výšce přes 90 m patří k nejfotogeničtějším sceneriím parku. Na konci jara, kdy může průtok dosáhnout až 240 m³/s,  se zde naskýtá úchvatná podívaná.

Řeka Yellowstone vytéká ze stejnojmenného jezera, které zaplňuje asi jednu třetinu pradávné kaldery. S rozlohou 324 km² jde o největší vysokohorské jezero v Severní Americe. Jeho hladina leží v nadmořské výšce 2360 m, a přestože na březích můžeme najít řadu horkých pramenů, které odtékají do jezera, zůstává téměř půl roku zamrzlá. Se zasněženými štíty v pozadí vytváří jedno z tradičních yellowstonských panoramat.

Pokud při cestě od jezera překročíme dvakrát hlavní americké rozvodí, dostaneme se do oblasti nejnavštěvovanějších gejzírů. Největší ruch vládne na jižním okraji Horní gejzírové pánve. Nic tu nenasvědčuje, že se nacházíme v srdci divočiny, a zdá se nám, že se stáváme svědky nějakého ztřeštěného divadla. Zástupy lidí spěchají od obřího přeplněného parkoviště a obsazují lavičky rozestavěné do kruhu. Na koho nezbude místo, postává na širokém dřevěném chodníku v zadních řadách. Jak se davy zhušťují, přibývá i nervozity. Lidé občas pohlédnou na hodinky, ale oči většiny se upírají na nevysoký travertinový pahorek, ze kterého stoupá pára. A pak to přijde. Za temného zahučení vyrazí ze země sloup horké vody. Spouště fotoaparátu cvakají, ale, jak výsledek později ukáže, většinou marně. Gejzír Old Faithful (Starý Spolehlivec) je cudný stařík a halí se do závojů páry. Za několik minut divadlo končí a lidé se rozcházejí. Kdo však nebyl spokojen, může vyčkat dalšího představení. Na nedalekém návštěvnickém centru vyvěšuje ranger čas příští erupce. Starý Spolehlivec je totiž opravdu spolehlivý a vystřikuje – až kam parkové záznamy sahají – každých 70–90 minut. Dokonce prý lze přesně předpovědět čas následující erupce podle velikosti té předešlé. Je nejnavštěvovanějším gejzírem na světě, a i když show nemusí být každému po chuti, jen málokdo si tuto podívanou nechá ujít.

Druhým žádaným gejzírem je Steamboat v Norrisově pánvi. Je registrován jako nejvyšší gejzír světa, ale na rozdíl od Starého Spolehlivce je mnohem skoupější, interval mezi erupcemi dosahuje až několik roků. Přesto kolem jeho hrdla postávají fotografové a s nadějí sledují jeho občasné zabublání. Toho, komu by se podařilo zachytit jeho až 120 metrů vysokou erupci, by sláva neminula. Takže, co kdyby?

Je to frustrující?
Pro ty, kteří se nabaží ruchu kolem gejzírů, je v parku připraveno přes 1200 km stezek. Protože většina Američanů se nerada vzdaluje od svého auta, lze tu vychutnávat samotu v divočině a blízký kontakt s přírodou uspokojí i její náročné milovníky. Jedinými předpoklady jsou patřičné tábornické vybavení a povolení pro přenocování od NPS, které se vydává bezplatně podle pravidla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Současná roční návštěvnost přesahuje 3 miliony osob a „to své“ si dnes v parku najdou všichni – od rodin s malými dětmi přes náročné pěší turisty až k důchodcům a hendikepovaným lidem. Rangeři organizují naučné procházky, přednášky a několik návštěvnických center seznamuje se současnými problémy v parku. Mezi ně patří například boj se zavlečenými živočišnými i rostlinnými druhy nebo lesní požáry.

Řada z nás si ještě pamatuje rok 1988, kdy se nejen v americkém tisku objevily titulky jako „Ohnivá bouře sežehla Yellowstone“. Suché léto a silný vítr tehdy způsobily, že požáry spálily na 70 % lesních porostů v parku. Byla to téměř národní katastrofa.

„Je to frustrující,“ řekla mi jedna návštěvnice při pohledu na smutně stojící kmeny spáleného lesa, jak jsou dnes stále viditelné na mnoha místech. Ale je to opravdu tak? Mezi stromy se objevuje neskutečné množství trávy a mladých stromků, deroucích se ke světlu a současně přinášejících novou potravu bizonům a jelenům. „Ten les prostě uzrál k tomu, aby shořel,“ komentují to rangeři, „je potřeba dát šanci nové generaci“.

Taková je dnešní parková koncepce – dát co největší šanci přírodě. Jakkoliv zní americky, její platnost se zdá být univerzální. Je to šance, která v sobě nese naději do nového tisíciletí. A to nejenom pro Yellowstonský národní park.