Thomas Jefferson – státník, filozof, architekt, hudebník, vynálezce a plantážník–- je považován za jednoho z největších mozků americké revoluce. Veřejnost ho zná především jako autora slavného Vyhlášení nezávislosti. Odborníci však diskutují, zda jeho největším životním počinem nebyla koupě tzv. Francouzské Louisiany, kterou se mu jako třetímu prezidentovi USA podařilo prosadit přes odpor velké části Kongresu. V roce 1803, kdy Napoleon Bonaparte ovládal velkou část Evropy a potřeboval peníze na další tažení, odkoupily Spojené státy od Francie obrovské území, které sahalo od Kanady až po Mexický záliv. Obchod za 15 milionů dolarů rázem zdvojnásobil území mladého státu a otevřel prostor k expanzi na Západ. Aby umlčel své kritiky, musel Thomas Jefferson vyslat někoho, kdo přinese hodnověrné zprávy o novém území a ukáže, že nákup neznámé a téměř neprobádané divočiny za řekou Mississippi nebyl zcela bláznivým podnikem.
Corps of Discovery
Jefferson snil o vyslání takové expedice ještě dříve, než usedl do prezidentského křesla. Vždy ho lákalo zjistit, co se skrývá v neprobádaných končinách Velkých plání, kde se běloši – většinou frankokanadští lovci kožešin – vyskytovali jen sporadicky. Nyní se tedy naskytla příležitost. Po podepsání smlouvy o koupi Louisiany se prezidentovi úspěšně podařilo zajistit v Kongresu potřebné finanční prostředky na vyslání expedice. Za jejího velitele vybral svého přítele a osobního tajemníka, kapitána Meriwethera Lewise. Tento zkušený voják pak dostal volnou ruku k sestavení týmu, který by byl dostatečně odolný, aby absolvoval náročnou několikaletou cestu. Lewis oslovil svého přítele, bývalého velícího důstojníka Williama Clarka, kterému nabídl společné velení. Clark sice měl jen hodnost nadporučíka, ale Lewisovi bylo hloupé podřizovat si staršího a zkušenějšího kolegu, a tak se rozhodl, že budou vystupovat jako dvojčlenné velení se stejnou hodností. Tím byl Clark neoficiálně „povýšen“ a ve všech zprávách, zápiscích i před mužstvem pak vystupoval jako kapitán (oficiálně byl povýšen na kapitána až posmrtně, a to teprve nedávno prezidentem Clintonem).
Oba muži byli velmi rozdílní. Lewis byl typický introvert se sklonem k melancholii, který rád vyhledával samotu, zatímco Clark byl srdečný, družný a cítil se dobře ve společnosti ostatních vojáků. Lewis měl lepší vzdělání a poměrně hluboké biologické znalosti, k poznání měl spíše vědecký než vojenský přístup. Clark se vyznal v zeměpisu a kartografii, byl schopný navigátor a měl silné porozumění pro domorodé obyvatelstvo. Sdílením velitelské funkce a vzájemným doplňováním vytvořili nejznámější velící dvojici v historii USA.
Oba pak pečlivě vybrali ostatní muže. Páteří výpravy byla skupina deseti mladíků z Kentucky, které bylo v té době státem na hranici civilizace. Oba velitelé dbali, aby každý voják uměl nějaké řemeslo, které by se během expedice mohlo hodit, a měl zkušenosti s životem v divočině. Ve státní zbrojnici v Harper’s Ferry ve Virginii objednal Lewis ručnice, nože, tomahavky a vodotěsné olověné nádoby se střelným prachem. V Pensylvánii pak byly nakoupeny vědecké přístroje, další pušky a množství darů pro indiány. V Pittsburghu byl vyroben speciální kýlový člun pojmenovaný Discovery, který měl posloužit spolu se dvěma menšími pirogami pro první část expedice. Členové výpravy byli nazváni Corps of Discovery – Objevitelský sbor. Celkem jich bylo 47.
Stálou expediční skupinu tvořilo 29 mužů, většinou vojáků a poddůstojníků. Byl však mezi nimi i civilista George Drouillard, zálesák, zvěd, tlumočník a hlavní lovec výpravy, nebo Clarkův osobní otrok, černoch York. Na jedné z pirog jela skupina deseti engagés – zkušených francouzských osadníků, kteří zastávali funkci nosičů a veslařů. Druhou pirogu obsadila eskorta šesti vojáků, kteří se měli stejně jako Francouzi vrátit z prvního zimoviště zpět po proudu řeky. Nejmladšímu členu výpravy bylo 19 let, nejstarší byl kapitán Clark, který měl zanedlouho oslavit 34. narozeniny. Výpravu ještě doplňoval Seaman, Lewisův mohutný novofoundlandský pes.
Proti proudu Missouri
Pozdravována hrstkou osadníků, odrazila 14. 5. 1804 malá flotila tří lodí od illinoiského břehu, přeplula mohutnou Mississippi a vplula do ústí řeky Missouri. Hladina byla dosud vzdutá jarním táním a unášela množství materiálu, což ztěžovalo postup proti proudu. Jak se proud zrychloval, bylo nutno přejít od veslování k bidlování a v nejrychlejších proudech nezbývalo, než vléci všechny lodě na laně ze břehu. S nastupujícím létem začala na muže útočit mračna komárů i klíšťata a začaly se též šířit střevní nemoci, způsobené patrně nezdravou vodou z Missouri, kterou výprava pila. Do počátku srpna urazila asi 1000 km a ocitla se uprostřed Velkých plání v teritoriu Siouxů. Než se však setkala s prvními představiteli tohoto prérijního kmene, postihla ji tragédie. Jeden z poddůstojníků, seržant Floyd, onemocněl neznámou chorobou, jeho stav se rapidně zhoršoval a po třech týdnech zemřel. Podle příznaků zaznamenaných v Clarkově deníku šlo o perforaci slepého střeva. Je až s podivem, že seržant Floyd byl jedinou obětí celého nebezpečného podniku.
Pár dní poté, co výprava pohřbila nešťastného seržanta, setkala se s yanktonskými Siouxy. Po předání darů se konala slavnost spojená s vykouřením dýmky míru. Se skupinou tetonských Siouxů už setkání tak klidné nebylo. Poté, co byli pohoštěni douškem „ohnivé vody“, začali být indiáni agresivní a pokusili se zmocnit jedné z pirog. Jen rozhodný postoj členů výpravy zabránil, aby situace nepřerostla v krvavý konflikt.
Zima u Mandanů
Když začal prériemi foukat mrazivý vítr, byla už expedice více než 2000 km od St. Louis. V oblasti dnešní Severní Dakoty narazila na dvě vesnice Mandanů a Hidatsů. Po přátelském přijetí bylo rozhodnuto, že čtyři míle od vesnice Mandanů bude postavena jednoduchá dřevěná pevnost a Corps of Discovery tu stráví zimu.
Mandanové a Hidatsové patřili mezi prérijní indiány, na rozdíl od jiných však žili méně nomádským způsobem života. Ačkoliv jejich počet dost drasticky snížily zavlečené neštovice a časté války se Siouxy, dokázali si vytvořit společnost na mnohem vyšší úrovni než ostatní prérijní kmeny závislé na pohybu stád bizonů. I když pořádali za bizony lovecké výpravy, většinu času trávili ve stálých vesnicích, v jejichž okolí pěstovali kukuřici, fazole a dýně.
Cestovatelé se tu poprvé seznámili s tuhou kontinentální zimou. Zatímco na východě znali americké zimy spíše jako mírné, tady v prériích padala často rtuť teploměru hluboko pod nulu. Desátého ledna najdeme v Clarkově deníku záznam, že teplota klesla na -40°.
Ptačí žena
V roce 2000, k příležitosti milénia, vyrazily americké mincovny kovový pamětní dolar. Zatímco z jedné strany nese nezbytného amerického orla, na druhé straně se nachází podoba indiánské dívky s nemluvnětem na zádech. Není mnoho Američanů, kteří znají její jméno, a ještě méně je těch, kteří znají její příběh. Přesto byla její úloha v objevování Západu zcela výjimečná. Místem, kde tato dívka vstoupila do americké historie, byla právě vesnice Mandanů v zimě 1804/1805.
Sacagawea – v indiánském jazyce Ptačí žena – pocházela z kmene Šošonů z oblasti daleko na západě. Jako jedenáctiletá padla do zajetí Hidatsů, kteří byli v jejím kraji na válečné výpravě. Vyrostla u nich a většinou si nestěžovala, neboť jejich život byl příjemnější než život kočovných Šošonů. Když jí bylo asi 17 let, získal ji za ženu frankokanadský lovec kožešin Toussaint Charbonneau. Lewis a Clark si povšimli, že Charbonneau mluví několika indiánskými jazyky, a najali jej jako tlumočníka. Když se dozvěděli, že jeho žena hovoří šošonským jazykem, přijali mezi členy výpravy i ji. Ještě před koncem zimy se oba přestěhovali do pevnosti a Sacagawea, která byla ve vysokém stupni těhotenství, tam porodila syna. Jean-Baptiste Charbonneau přezdívaný Pompy se stal rázem miláčkem všech a současně nejmladším členem výpravy.
Začátkem dubna 1805 odplul kýlový člun s částí mužstva, mnoha záznamy, mapami a další dokumentací zpět po proudu, zatímco 33 členů expedice včetně dvouměsíčního Pompyho vyrazilo ve dvou pirogách a několika kánoích dál proti proudu Missouri. Čekala je dlouhá plavba až do podhůří Skalnatých hor, kde chtěli oba kapitáni získat koně od místních kmenů a s jejich pomocí překročit hlavní americké rozvodí.
Jak se výprava dostávala do podhůří, začala Sacagawea poznávat kraj svého dětství. Když se konečně setkali se skupinou nedůvěřivých Šošonů, stala se neuvěřitelná náhoda. Sacagawea poznala jednu z žen, která byla zajata společně s ní a jíž se později podařilo uprchnout. Ledy byly prolomeny a na večer byla svolána rada, na které se mělo jednat o prodeji koní. Kvůli několikanásobnému tlumočení bylo jednání poněkud komplikované. Lewis předal svůj požadavek v angličtině Georgi Druillardovi, ten ho přeložil Charbonneauovi do francouzštiny, Charbonneau přeložil větu své ženě do jazyka Hidatsů a ta ji šošonsky sdělila náčelníkovi. Hned na počátku rozpravy došlo k další náhodě – když náčelník promluvil, poznala v něm Sacagawea svého bratra. Po dojímavém shledání se šošonský náčelník stal otevřenějším a důvěřivějším a jednání probíhalo mnohem snadněji. Expedice získala 29 koní a náčelník dodal i několik indiánských průvodců, kteří měli pomoci s přechodem Skalnatých hor.
Zahlédli jsme oceán!
To, co se z prérií zdálo jako jednoduchý horský hřeben, se ukázalo největší překážkou celé výpravy. Další a další horské hřebeny, které bylo nutno přecházet klikatými průsmyky, zabraly expedici dlouhé tři týdny vyplněné neskutečnými útrapami. Ačkoliv byl počátek září, zastihla je sněhová vánice, která po sobě zanechala 20 cm sněhu. Koně se ocitli bez potravy a brzy se začal projevovat nedostatek potravin i mezi mužstvem. Ve chvílích nouze bylo nutno zabíjet cenné koně, ale část výpravy nepohrdla ani lojovými svíčkami. Když expedice sestoupila na druhé straně Skalnatých hor, nebyl hrdý Corps of Discovery více než hrstka zubožených, nemocných a vyhladovělých mužů.
Naštěstí nalezli nedaleko řeky Clearwater vesnici indiánského kmene Nez Perces. Opět se ukázalo, jak velký význam má pro výpravu Sacagawea. Díky přítomnosti ženy – navíc s malým nemluvnětem – uvěřili indiáni, že nejde o válečnou výpravu. Přestože nikdy předtím neviděli bělochy, přijali je poměrně vlídně a pohostinně. Jakmile se muži trochu zotavili, začali se stavbou dlabaných kánoí a počátkem října vypluli po řece Clearwater do řeky Snake, která je konečně 16. října dovedla až k mohutné řece Columbii. Přestože nyní putovali po proudu a směřovali k vytouženému Tichému oceánu, i zde museli překonávat nepříjemné překážky, hlavně mohutné peřeje a vodopády, které znamenaly zdržení a další útrapy. Není tedy divu, že 7. listopadu nalezneme v Clarkově deníku legendární větu plnou emocí: „Zahlédli jsme oceán, jaká radost!“
Příjezd k Tichému oceánu, cíli a bodu obratu expedice, byl více méně zklamáním. Lewis doufal, že na břehu naleznou obchodní stanici některé z velkých kožešinových společností či alespoň nějakou americkou loď, aby mohli doplnit zásoby a získat nové oblečení pomocí armádního úvěru, ale nestalo se tak. Po civilizaci nebylo ani vidu ani slechu a navíc se hlásila druhá zima nepříjemným vlhkým počasím, mlhou a mořskými bouřemi. Kmeny pobřežních indiánů nebyly zdaleka tak přívětiví jako Mandanové. Díky občasnému obchodu s připlouvajícími loděmi znali cenu věcí a vše si nechali velmi tvrdě zaplatit. Výprava už také neměla téměř žádné dary, a tak byla nucena směňovat své drahocenné vybavení. Podobně jako před rokem, postavilo mužstvo kousek od ústí řeky Columbie jednoduchou dřevěnou pevnost, kterou nazvali podle místního kmene Fort Clatsop. Zde strávili nepříjemnou a vlhkou oceánskou zimu přípravou nového oblečení a shromažďováním zásob. Clark dokončil mapu dosavadní trasy expedice a spočítal, že ze St. Louis urazili 4142 mil, tedy téměř 6700 km.
Návrat
V Lewisových meteorologických zápiscích z druhého zimování se nepřetržitě opakují výrazy jako pršelo celou noc, celodenní déšť bez přerušení, déšť pokračuje další den… Za čtyři měsíce bylo jen 12 dní bez deště. Frustrující počasí společně s jednotvárnou stravou a nedostatkem whisky podrývaly morálku mužů. Není divu, že kapitáni vydali rozkaz k návratu už v březnu, ačkoliv původně zamýšleli odejít až v dubnu. Opět je čekala namáhavá cesta proti proudu jarním táním rozvodněných řek a počátkem května dosáhli vesnice kmene Nez Perces, kde na podzim zanechali koně a část vybavení. Na hřebenech Skalnatých hor však ještě ležely několikametrové závěje, takže zastávka u indiánů se protáhla na celý měsíc. Přes varování zkušených příslušníků kmene nakonec 15. června nedočkavá výprava vyrazila. Jakmile se však dostala výše do hor, ukázalo se, že indiáni měli pravdu. Na hřebenech leželo příliš mnoho sněhu, potrava pro koně byla nedostupná. Oba kapitáni byli nuceni ustoupit a dál čekat. S najatými indiánskými průvodci pak konečně dosáhli východní strany hor na počátku července.
Když byli zpět v prériích, Lewis rozhodl, aby se výprava z vědeckých důvodů rozdělila. Zatímco on putoval víceméně podobnou trasou zpět, Clark měl prozkoumat oblast pramenů řeky Missouri a dále splout řeku Yellowstone. Rozdělení bylo trochu riskantní, ale oba kapitáni věřili, že získané poznatky a zmapování terénu celou akci ospravedlní. Lewisova skupina zjistila, že ne všechny kmeny jsou příchodu bílých mužů nakloněny. Při setkání se skupinou Černonožců došlo po vykouření obvyklé dýmky míru k nedorozumění. Kapitán dal v debatě najevo, že běloši chtějí obchodovat v míru se všemi kmeny v oblasti. Černonožci měli dobré vztahy se Společností Hudsonova zálivu v Kanadě, která jim dodávala střelné zbraně, což jim zaručovalo převahu nad okolními kmeny. Představa, že jejich výhoda v budoucnu zmizí, se jim pranic nezamlouvala. Ráno Lewise probudil hluk potyčky, když se Černonožci snažili ukrást výpravě pušky a koně. Došlo ke krátké bitvě, v níž byli dva indiánští bojovníci zabiti. Lewis se pak rozhodl co nejrychleji pokračovat k vodopádům na řece Missouri, kde zanechali jednu pirogu se zásobami a hlavně šest mužů, kteří je střežili. Oba Černonožci byli jedinými mrtvými indiány během celé expedice.
Když Lewis dosáhl soutoku Yellowstone a Missouri, zjistil, že Clarkova skupina zde již byla, ale nedostatek lovné zvěře ji donutil postupovat dál. Také Lewisovi muži se pokoušeli ulovit jelena a při lovu jeden z vojáků postřelil samotného kapitána do hýždí. Zranění se naštěstí vyhnulo kosti a nebylo vážné, nicméně Lewis nebyl schopen sedět a musel na dně pirogy ležet na břiše. Teprve za dva dny se konečně obě skupiny setkaly.
Cesta po proudu Missouri byla mnohem snazší. Plavidla byla schopna urazit až 150 kilometrů denně, a tak už 14. srpna zastavila výprava u mandanských vesnic, kde trávila svoji první zimu. Zde se rozloučila s Charbonneauem, Sacagaweou a maličkým Pompem. O měsíc později, 23. 9. 1806, připlul Corps of Discovery, o jehož osudech už kolovala řada ponurých fám a mýtů, do St. Louis.
Výsledky expedice
Prezident Jefferson byl trochu zklamán. V době, kdy kupoval Louisianu, měl v hlavě plán na spojení vodních systémů Missouri a Columbie a propojení obou oceánů splavnou cestou. Chtěl tak vytvořit legendární a dlouho hledanou Northwest Passage – Cestu na severozápad. To se teď ukázalo jako utopie. Taktéž bylo nyní jasné, že Skalnaté hory jsou mnohem větší překážkou v cestě, než se předpokládalo. Rovněž možnosti obchodních styků s indiány se kvůli těžko prostupným stezkám ukázaly jako omezené.
Vědecký přínos expedice byl však fenomenální. Lewis popsal přes 100 nových živočišných a více než 170 rostlinných druhů. Oba kapitáni vytvořili na 140 map neprobádaného území a veřejnost se seznámila s indiánskými kmeny, které dosud nespatřily bílého muže. Clarkův pečlivě vedený deník, ve kterém chybí pouhých deset dní z předlouhého putování, se stal nesmírně cenným zdrojem informací pro další objevitele.
Především však byla cesta dlouhá téměř 13 000 km jedním z největších dobrodružství v historii USA. Členové výpravy, kteří dokázali dva a půl roku vzdorovat útrapám života v divočině, se stali hrdiny. Podle jejich vzoru pronikali zálesáci jako John Colter, Jim Bridger či John Fremont opětovně na západ a značili nové a schůdnější stezky do vzdálených končin amerického kontinentu. Na těchto stezkách se zanedlouho začalo ozývat drkotání oplachtěných vozů s desetitisíci novými osadníky, kteří si chtěli v odlehlých místech divočiny vybudovat svou novou budoucnost. Ozvěna tohoto zvuku nezalétla jen na východní pobřeží USA, ale zaslechly ji i miliony živořících obyvatel v přelidněné Evropě i jiných místech světa. Jeden z největších exodů moderních lidských dějin se mohl dát na pochod.
Další články z vydání o Severozápadu USA zde