Snad v žádné sbírce staršího umění nechybějí „holandští mistři“; i naše muzea, s pražskou Národní galerií v čele, jich vlastní úctyhodný počet. Nejvýznamnější sbírkou na světě se však honosí proslulé amsterdamské Rijksmuseum, Státní muzeum, s více než dvěma miliony návštěvníků ročně.
Sídlí v mohutné budově na jižním okraji historického centra, za kanálem Singelgracht, a jeho náplní zdaleka nejsou jen umělecké sbírky, jak toto muzeum většinou vnímáme. Je tu přes milion uměleckých, ale též čistě historických předmětů, dokumentujících dějiny země od středověku až do současnosti; zhruba na 8000 objektů (z toho 2000 malířských děl) je pak zpřístupněno ve stálé expozici. Budova sama, poněkud pochmurné dílo architekta Pierra Cuyperse z roku 1885 hýřící přebujelou výzdobou, byla jako většina muzeí oné doby koncipována coby památník národní velikosti a národních kulturních tradic. A pokud je řeč o národní velikosti, co přitažlivějšího mohli Holanďané nabídnout, než své vyspělé umění, jež po staletí dotvářelo jejich životní styl?
Počátky sbírek spadají do období Batávské republiky, která vznikla v roce 1795 pod vlivem Velké francouzské revoluce a po 11 let své existence byla spjata s Francií politicky i kulturně. Už v roce 1798 bylo rozhodnuto o zřízení muzea „pro dobro národa“ a v roce 1800 bylo skutečně otevřeno – prozatím v paláci Huis ten Bosch v Haagu. Zprvu nepočetná sbírka (200 obrazů) se rychle rozrůstala, mj. i formou darů, a po ustavení Holandského království v roce 1806 ji dal král Ludvík Bonaparte (Napoleonův bratr) převézt do Amsterdamu, kde se obrazy během 19. stol. ještě čtyřikrát stěhovaly. V roce 1863 byla konečně vypsána soutěž na stavbu důstojného sídla stále se rozrůstajícího muzea, o vítězném návrhu však bylo rozhodnuto až ve druhém kole, v roce 1876.
S ohledem na reprezentativní poslání muzea není divu, že rozlehlá Cuypersova budova, vyvedená v eklektické kombinaci gotických a renesančních prvků, je doslova „olepena“ reliéfy a sochami, odkazujícími na významné události a osobnosti nizozemských dějin. Vnitřek budovy, v ose přízemí protnuté poněkud nevábným průjezdem, je tematicky a časově rozdělen do částí odpovídajících potřebám sbírek. První patro je uspořádáno téměř jako kultovní svatostánek s ústřední Čestnou galerií (Eregalerij) na způsob „chrámové lodí“ s průhledem na Rembrandtovu Noční hlídku na místě oltáře. Záměr dotvářejí i kóje po obou stranách „lodi“, věnované uměleckému odkazu nejvýznamnějších Mistrových současníků. Že právě zde, na nejčestnějším místě, se jedná o poměrně úzce vymezené období, je zcela pochopitelné – právě Rembrandtova doba, 17. stol., byla obdobím nebývalého rozmachu a prosperity země, kdy houževnatí a přičinliví příslušníci nepočetného národa ovládali podstatnou část světového obchodu, vlastnili bohaté zámořské kolonie a v jejich městech se vzmáhala nová sebevědomá třída – měšťanstvo. A to se v životním stylu a přepychu mohlo směle měřit i se svými někdejšími šlechtickými pány. Vzkvétala umělecká řemesla i volné umění, a zejména závěsné obrazy se stávaly neodmyslitelnou součástí bohatších příbytků…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Amsterdam