Emigrace patří nepochybně mezi česká specifika od našich nejstarších dějin, a právě v Římě se o tom lze dostatečně přesvědčit. Sám největší a nejznámější chrám křesťanstva může podat svědectví: podzemí baziliky sv. Petra s hrobem prvního římského biskupa, kam jsou pohřbíváni papežové, se stalo místem posledního odpočinku i kardinála Josefa Berana. Jeho hrob je velmi nenápadný a snadno ho můžeme minout. Jde o zcela mimořádnou poctu, jaké se u nás nedostalo již nikomu jinému. Pražský arcibiskup odjel v lednu 1965 v souvislosti se svým jmenováním kardinálem do Vatikánu, ale státní moc mu znemožnila návrat. Roku 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.
Malý nenápadný chrám svaté Prassedy na Eskvilinu, největším a zároveň nejvyšším ze sedmi římských pahorků, je skrytý ve frontě domů a zastíněný daleko významnější bazilikou Santa Maria Maggiore. Nebývá tak často navštěvován, ale pro nás jistě význam má. Kromě překrásné mozaikové výzdoby od byzantských umělců a kaple se sloupem, u kterého byl bičován Kristus, najdeme na pilíři boční lodi kostela náhrobek dalšího emigranta, arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Arcibiskup, jehož zástupce vikář Jan z Nepomuku zahynul rukou krále Václava IV., je osobností v českých dějinách stále nedoceněnou. Mystik a neobyčejně vzdělaný člověk, autor mnoha spisů, se dostal do sporu s králem a musel z Čech uprchnout, protože mu hrozil stejný osud jako Janu Nepomuckému. Náhrobní deska z bílého mramoru nese jeho rytou imaginární podobu. Ačkoliv v minulosti bylo usilováno o jeho svatořečení, nikdy nedošlo ani k zahájení kanonizačního procesu. Snad v budoucnosti se nalezne dosti vůle a ochoty dovést toto úsilí ke zdárnému konci. Jestliže kardinál Beran i arcibiskup Jenštejn na svou oslavu teprve čekají, další z emigrantů se slávy již dočkal. Isola Tiberina je ostrov na Tibeře, v antice zasvěcený bohu lékařství Asklépiovi. Původně byl celý upraven do tvaru lodi, která tohoto boha v podobě hada dovezla po Tibeře do Říma. Tehdy zde byla také zbudována nemocnice – a je tu dodnes. Naproti ní stojí kostel, v současnosti zasvěcený svatému apoštolu Bartolomějovi, původně však patřil svatým Vojtěchovi a Paulinovi. Sám kostel příliš k prohlídce neláká. Omšelé římské baroko mizí pod mnoha pozdějšími přestavbami a přístavky. Teprve u schodů vedoucích k oltáři překvapí neobvyklý kamenný válec – ostění studny, kterou se čerpá voda z Tibery, ale navíc měla i mystický význam: plovoucí tělo světce posvětilo všechny vody, a ty se staly léčivými.
Mezi postavami zdobícími studnu je nejstarší známé zobrazení světce. Jde o svatého Vojtěcha, pražského biskupa z rodu Slavníkovců. V 10. století tu pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, a odtud také přivedl první mnichy pro založení břevnovského kláštera. Po svém návratu do Čech se z důvodu neustálých sporů s knížetem a dalších neshod rozhodl znovu odejít, tentokrát na sever do pohanského Pruska, kde byl zavražděn. Původně měl hrob v polském Hnězdně, ale jeho přítel a obdivovatel císař Ota III. chtěl Vojtěchovo tělo jako relikvii pro chrám, který nechal postavit na tomto ostrově. Polský kníže Boleslav dal císaři pouze světcovo rameno, a to ještě náhradou za neobyčejná privilegia. Oslavou nového světce mělo být i jeho uvedení do společnosti apoštolů. Oto si proto vyžádal z Beneventa tělo apoštola Bartoloměje, místní mu však podstrčili ostatky svatého Paulina z Noly. Když podvod vyšel najevo, císař si ho vzal násilím.
Sláva těchto ostatků nakonec zastínila památku pražského biskupa a kostel byl přejmenován na chrám svatého Bartoloměje. Zdá se to být symbolické, a pro Řím vlastně příznačné – jedna věc zakrývá druhou. Staré je překrýváno novým, a to zase novějším, a tak nebývá vždy snadné odhalit původní podobu a význam. V případě postav české historie, které mizí a zase jsou objevovány, to jistě platí také.

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz