Nikoho asi nepřekvapí, že v hlavním světovém městě katolického křesťanství je hodně kostelů. Kdyby šel člověk každý den do jednoho, vystačily by mu skoro na tři roky.
V kontextu omezeného počtu několika dnů, které má návštěvník Říma zpravidla k dispozici, může toto množství působit až beznadějným dojmem. Tím spíš, že většina kostelů je zajímavá nejen historicky a architektonicky, ale v interiéru ukrývá i cenná umělecká díla význačných malířů či sochařů, případně platí tohle všechno dohromady. Věřící se vztahem k určitému konkrétnímu světci mají volbu trochu zjednodušenou, protože se řídí svým srdcem. Turisté, které zajímá hlavně umění, se musí rozhodnout třeba podle oblíbených umělců nebo podle toho, v které části města se právě pohybují. Na následující stránky jsem zcela subjektivně vybral několik pozoruhodných kostelů na různých místech Říma, které určitě stojí za vidění.
U Tibery
Na Aventinu stojí velká cihlová stavba, která je ale z ulice tak nenápadná, že by se dala snadno minout. Daleko lépe je vidět ze sousedního malého parku Savello, známého také pod poetičtějším názvem Giardino degli Aranci (Zahrada pomerančů). Tam ovšem soutěží o pozornost s nádherným výhledem na Tiberu a Řím z vyhlídkové terasy, kterou park končí. Jsme u baziliky Santa Sabina, která patří k nejstarším římským svatostánkům. Na rozdíl od mnoha jiných, které také stojí na stejném místě již od antiky, ale jejich architektura i vzhled interiéru se během dalších staletí různě pozměňovaly, tady máme tu čest s opravdu původní římskou bazilikou. Její pozdější úpravy, zejména barokní, byly odstraněny na počátku 20. stol., takže dnes můžeme s klidným svědomím konstatovat, že jde o nejlepší dochovaný příklad raně křesťanského kostela v Římě.
Rozlehlý prostor trojlodní baziliky je tlumeně osvětlen okny v hlavní lodi, která nejsou zasklená, ale vyplněná tabulkami selenitu, průsvitné formy sádrovce. Arkády hlavní lodi jsou zdobeny mramorovými intarziemi z doby vzniku kostela, který postavil dalmatský kněz Pietro za pontifikátu papeže Celestýna I. (422–432). Kostel stojí v místech, kde údajně byl dům římské matrony Sabiny, která byla někdy v letech 120–126 sťata mečem za „nenávist k bohům“, již projevila tím, že se stala křesťankou. Za pozornost stojí také nádherně vykládaná mramorová podlaha a v ní uprostřed před chórovou přepážkou z 9. stol. náhrobní deska s mozaikou, jediná tohoto typu v celém Římě. Je na ní vyobrazen pravděpodobně Muñoz de Zamora, generál řádu dominikánů, kteří dostali kostel s přilehlým klášterem do správy v 13. stol.
Abychom se dostali k vůbec nejcennější památce, musíme opustit interiér baziliky, do které se vchází z boku, a obejít kostel do někdejšího nartexu. Tam spatříme v jeho středním portálu dřevěné dveře zvané Porta lignea, vytvořené zhruba v období let 420–450. Z původních 28 cypřišových desek zdobených reliéfy s výjevy ze Starého a Nového zákona zůstalo zachováno jen 18. Úplně vlevo nahoře je panel s jedním z nejstarších známých vyobrazení ukřižování. Další pozoruhodný detail představuje znázornění Boha Otce coby ruky vyčnívající z oblaku – opět jde snad vůbec o nejstarší zobrazení Boha v křesťanském umění.
O významu baziliky sv. Sabiny svědčí i to, že papež v ní pravidelně slouží liturgii Popeleční středy. Jemu samotnému při ní uděluje popelec titulář baziliky, jímž je už skoro 20 let letos jedenadevadesátiletý slovenský kardinál Jozef Tomko.
Když sejdeme z Aventinu dolů k Tibeře, ocitneme se na náměstí Úst pravdy (Bocca della Verità). Název se vztahuje k antickému mramorovému reliéfu v podobě okrouhlého obličeje s otevřenými ústy, který je umístěn v nartexu další mimořádně zajímavé baziliky Santa Maria in Cosmedin. Ústa pravdy se mu říká na základě lidové historky datované kamsi do 15. stol., podle níž se už v antice věřilo, že ruka toho, kdo pod přísahou u soudu lže, zůstane po vložení trčet v ústech a lhář ji nemůže vyndat. Historici nejsou úplně zajedno v tom, jak staré dílo je a odkud pochází. Podle některých názorů jde o vyobrazení boha Fauna už ze 4. stol. př. n. l., podle jiných o součást kašny či dokonce kanálové víko z 1. stol. zpodobující Oceana. Když jsem byl v Římě před 25 lety poprvé, nevzbuzovala Ústa pravdy žádné mimořádné vášně. Možná, že před nimi někdy postávalo pár turistů, jindy vůbec nikdo, odvážlivec si mohl zkusit strčit ruku dovnitř. Dnes už z dálky praští každého příchozího do očí fronta, táhnoucí se po chodníku před bazilikou. Přístup k reliéfu se reguluje, do jeho bezprostřední blízkosti může vstoupit vždy jen jedna dvojice, rodina či skupinka přátel, nápisy v několika jazycích nabádají „Jedna fotka na osobu“. O tempora, o mores, chce se zvolat s Ciceronem, a ostatně nejen tady.
Pro jeden záhadný antický reliéf ale nezapomínejme na baziliku samotnou, velmi cenný raně středověký kostel postavený původně již v 6. stol. Vůbec nejcennější umělecké dílo se tu dá snadno přehlédnout, protože fragment mozaiky s výjevem klanění Tří králů visí zarámovaný jako obraz na nejméně očekávaném místě – v obchodě se suvenýry a knížkami vpravo od vchodu do kostela. Mozaiku, která zachycuje Pannu Marii s Ježíškem na klíně, sv. Josefa, anděla a kus ruky jednoho z králů s darem, nechal zhotovit papež Jan VII., velký ctitel Panny Marie, v roce 706 pro svou oratoř v tehdejší bazilice sv. Petra. Do kostela Santa Maria in Cosmedin se mozaika dostala darem až v 17. stol. Podoba trojlodního interi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím