Římským sochařům pozdně republikánského a císařského období se často vyčítá, že nepřicházeli s ničím novým, vycházeli z formální tradice řecké a helénistické a ve velké míře produkovali kopie či předělávky starších děl pocházejících z řeckého kulturního okruhu. Samo o sobě na tom ale není nic špatného, zvláště když si uvědomíme, že mnohá řecká díla známe dnes jen z římských kopií, neboť originály jsou nenávratně ztraceny.

Samozřejmě, že mezi římskými díly najdeme také nezpochybnitelné originály, především v oblasti portrétního umění a epických výjevů nejčastěji z válečných tažení. A nezapomínejme, že kromě sochařů tvořili v Římě také malíři stejně jako řada vynikajících mozaikářů. O tom všem si můžeme udělat výbornou představu v Římském národním muzeu (Museo Nazionale Romano), které vlastní celkem asi 300 000 antických exponátů, což představuje nejvýznamnější kolekci římského antického umění na světě. K roku 2000 bylo muzeum kompletně renovováno a jeho sbírky rozděleny na pět různých míst – pod hlavičku Římského národního muzea patří třeba i Diokleciánovy lázně a Palatinské muzeum, o nichž píšeme jinde.

Nejobsáhlejší expozice je umístěna v Palazzo Massimo alle Terme kousíček od hlavního nádraží Termini a naproti Diokleciánovým lázním. Palác postavený ke konci 19. stol. sloužil až do roku 1960 jako jezuitská kolej, o 21 let později ho získal stát, zrekonstruoval ho a využil pro podstatné rozšíření výstavních ploch Římského národního muzea. Pro návštěvníky se palác otevřel v roce 1998 a od té doby jim nabízí moderně instalovanou, výborně nasvětlenou expozici, jíž dominují římské sochy, ale najdeme tu i několik řeckých, resp. helénistických originálů, unikátní římské fresky, mozaiky a mince.

První část expozice v přízemí je věnována republikánskému období. V Římě tehdy existoval speciální zákon ius imaginum, který upravoval veřejné vystavování portrétů konkrétních osob. A právě portréty si prohlížíme nejdříve. Muži i ženy, většinou středního či vyššího věku, s velmi realistickými výrazy, někdy v případě žen i se zajímavými účesy. Vrcholem v této pozdně republikánské části sbírky je tzv. generál z Tivoli z počátku 1. stol. př. n. l.

Nejslavnější sochy na nás ale čekají na protilehlé straně přízemí, kde jsou výstavní sály stejně jako v 1. a 2. patře uspořádány kolem dokola vnitřního palácového nádvoří. Společně v jedné místnosti jsou vystaveny dvě bronzové sochy nalezené v roce 1885 na Quirinalu v ruinách Konstantinových lázní. Stojící mladší muž prezentovaný autorem v heroické nahotě se tradičně označuje jako helénistický princ, dříve se často uvádělo, že by mohlo jít o časný portrét pergamského krále Attala II. Novější interpretace vycházejí z realistických rysů tváře a spíše se kloní k názoru, že jde o portrét Římana, který ale měl zjevně nějaké vazby na řecký svět a chtěl být zobrazen jako helénistický princ. Socha se datuje do 2. stol. př. n. l. a je to jeden z mála helénistických bronzů, jež vůbec známe. Ještě poutavější výrazem v obličeji a realistickým zpracováním anatomie atleta je socha sedícího boxera odpočívajícího po zápase. Je zřejmé, že neznámý autor znal dílo řeckého sochaře Lýsippa ze Sikyónu, ale socha se všeobecně považuje za řecký originál z 1. stol. př. n. l. Socha byla zhotovena po částech technikou ztraceného vosku a nakonec pospojována do výsledného celku. Kromě těchto dvou bronzů stojí za upozornění ještě přinejmenším jeden mramor v sousedním sále – Raněná Niobovna ze zahrad Sallustiových, což byly vila a park vlastněné původně Juliem Caesarem a později historikem Sallustiem. Dívka klesající k zemi střelen…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím