Státní ruské muzeum, jak se tato instituce nazývá celým jménem, je poměrně mladé – je mu teprve 108 let, a přesto je největším muzeem v Rusku, věnovaným výlučně domácímu umění. Navíc, na rozdíl od slavné moskevské Treťjakovské galerie, věnuje pozornost i lidové tvorbě.
Muzeum dnes zaujímá celý komplex budov poblíže Něvského prospektu, jehož jádro tvoří výstavný Michajlovský palác, ušlechtilá klasicistní stavba z let 1819–1825, která i sama o sobě zasluhuje mimořádnou pozornost. Jako rezidenci velkoknížete Michaila, mladšího bratra cara Alexandra I., jej tehdy postavil Carlo Rossi, v Rusku naturalizovaný Ital a jeden z nejuznávanějších petrohradských architektů své doby. Právě Michajlovským palácem Rossi vytvořil své zřejmě vůbec nejvýznamnější dílo.
Impozantní je přes 200 m dlouhé hlavní průčelí stavby (nepůsobící však nijak velikášsky), ozdobené reliéfním vlysem o 44 polích V. Demuta-Malinovského; jeho střed zvýrazňuje monumentální portikus nesený 20 polosloupy a celkový efekt díla posilují i obě boční, o něco nižší křídla obklopující prostranství na způsob barokního „čestného dvora“. Velká pozornost byla věnována též utváření a bohaté výzdobě interiérů; i zde vše podle Rossiho vlastních návrhů.
Během 19. století však palác bohužel natolik zchátral, že musel být zevrubně zrestaurován. Většina původní výzdoby zanikla – s výjimkou vstupního vestibulu a sloupové síně v prvním patře (tzv. „Bělosloupový sál“) s bohatou malířskou výzdobou (motivy z Trojské války apod.). Shodou okolností byl však palác v roce 1895 vykoupen státem a rozhodnutím Mikuláše II. věnován „Ruskému muzeu imperátora Alexandra III.“. Slavnostní otevření sbírek se konalo 7. ( 19.) března 1898.
Zpočátku muzeum vlastnilo na 400 obrazů, 100 sochařských děl a zhruba 70 kreseb a akvarelů, pocházejících většinou ze soukromých sbírek a zčásti i z fondů Ermitáže. Už tehdy se v jejich výčtu objevovala jména jako I. J. Repin nebo V. Surikov. Sbírky zabíraly celkem 37 sálů paláce, ale už krátce nato byla k muzeu připojena velká budova (sahající až ke kanálu Gribojedova), postavená v letech 1910–1912 původně pro potřeby Akademie výtvarných umění a také v rámci muzea určená pro moderní umění, přesněji řečeno pro tvorbu tehdy ceněných současníků. O ambicích muzea svědčila i současně (od r. 1911) probíhající přístavba na východní straně. Výtvarně poněkud těžkopádná novostavba měla sloužit sbírkám jeho etnografického oddělení. To se později, v roce 1934, stalo základem samostatného Etnografického muzea národů SSSR, dokumentujícího kulturu přibližně 130 národů a národností tehdejšího Sovětského svazu.
V dalších letech sbírky utěšeně rostly nejen nákupy, ale též díky velkorysým darům sběratelů. Skutečnou lavinu přírůstků však přinesla situace po roce 1917, kdy do muzea proudily desetitisíce (podle sovětských údajů) obrazů, soch a dalších cenností z konfiskací šlechtického a měšťanského majetku. Významnou součástí těchto akvizic byl majetek zabavený emigrantům. Z morálního hlediska šlo o jev přinejmenším problematický, ale který historik umění by ve skrytu duše neplesal nad tím, že skvosty zasuté v nepřístupném soukromí boháčů lze nyní konečně studovat, odborně hodnotit… a vystavit pro potěšení veřejnosti?
Teprve tehdy bylo možno podrobit studiu a případnému restaurování například posvátné středověké ikony (zabavené v chrámech a nemilosrdně zbavené všech pozdějších dodatků včetně tepaných stříbrných příkrovů). A že i slavní Repinovi Burlaci na Volze až do té doby zdobili zakouřený kulečníkový sál v sídle velkoknížete Vladimíra Alexandroviče, to bylo vždy oblíbeným příběhem komunistické propagandy. Nicméně – byla to pravda.
Je ovšem otázkou, do jaké míry skutečně dobrovolné byly dary dosavadních držitelů. K těm šťastnějším patřil bývalý senátor Jevgraf Rejtěrn, vlastník úctyhodné sbírky grafik a dalších starých tisků o více než 20 000 položkách (!). Na…