Rybníky jsou fenoménem jihočeské krajiny a trvalou součástí její přírody, historie i kultury. Osudy lidí a rybníků jsou často tak úzce propojeny a propleteny, že prosperita rybníků skoro vždy znamenala i prosperitu místních vesnic a měst, naopak úpadek společnosti se přenášel i na rybníky.
Při pohledu na vodní plochy, tak spokojeně a doširoka rozlité v náruči jihočeských pánví, člověka nutně napadá, že tu snad ta modrá zrcadla nebe musí ležet odjakživa. A také doslova „od jak živa“ tady jsou. Jak ožila zdejší krajina prvními lidskými sídly, objevily se i první, byť dost primitivní rybníky.
Některé z nejstarších rybníků vznikly dokonce i náhodně, jako například Žďár u Nových Hradů, kdy se do propadliny na místě vypáleného lesa stáhla podzemní voda. Stalo se tak za panování Přemysla Otakara I., někdy před rokem 1221. Několik rybníků bylo postaveno i na obchodní Vitorazské stezce, ani ne tak pro chov ryb, ale aby se do nich stáhla voda z okolních bažin. Hráze rybníků pak sloužily jako přechody nejnebezpečnějším územím. Takový bezpečnostní rybník nechal například postavit roku 1359 pan Vojíř z Landštejna a nazval jej svým jménem. Dnes je na mapách označený jako Hraničář a leží u nejsevernějšího bodu Rakouska. Už za vlády Karla IV. a dalších Lucemburků bylo v třeboňské pánvi postaveno několik velkých rybníků. Patří k nim i Holná v lesním komplexu západně od Ratiboře a především Dvořiště, rybník založený roku 1347 a rozšířený v 16. století Krčínem z Jelčan. Dodnes je to čtvrtý největší rybník jižních Čech s hladinou o ploše 337 hektarů. Jeho teplá, prosluněná voda je v současnosti i oblíbeným koupalištěm mnoha rekreantů a chatařů, kteří osídlili v průběhu posledních třiceti let jeho břehy.
Husitskými válkami, které v první polovině 15. století zasáhly především jižní Čechy a zpustošily zdejší zdárně počínající hospodářství, bylo zakládání rybníků zastaveno na více než půl století. A tím byla také ukončena první etapa jejich výstavby. Tyto nemnohé rybníky, víceméně náhodně rozseté po celé Třeboňské pánvi a přiléhajících svazích vrchoviny, se dnes stejně jako jiné historické stavby oprávněně pyšní svou starobylostí.
Zlatý věk rybníků
Teprve když přestaly řinčet husitské zbraně, začala se města, církev a především šlechtické rody opět zajímat o hospodářství a zvelebování svého majetku. Na Třeboňsku vrcholí rybníkářská éra v 16. století a je jakýmsi svérázným příspěvkem k renesančnímu stylu své doby. Předzvěstí lepších časů však byl už konec století předešlého, kdy podle zápisů Vyšebrodského kláštera „roku 1479 Petr a Vok z Rožmberka udělali u Dehtář rybník nový a veliký, kterýmžto zatopili ves Humno“. O dvanáct let později byly v rychlém sledu po sobě založeny rybníky Koclířov a Ruda (1491—95). Rybník Koclířov ležící v sousedství Dvořiště a napájený jeho vodou je mimo jiné památný i tím, že u něho byla svedena bitva, v níž 9. listopadu 1618 porazila vojska českých stavů armádu císařského generála Buquoye. Ale k této události mělo dojít až mnohem později.
Po celé šestnácté století patřilo třeboňské panství mocným Rožmberkům a ti zakládali rybníky ve velkém. Jejich rybníkáři vytvářeli celé rybniční soustavy, vzájemně propojené a důmyslně napájené umělými strouhami. První zdejší rybníky však vyměřovali a částečně i budovali rybníkáři pozvaní z východních Čech. Například Tisý vyměřoval královský porybný z Kolína. Ale už tenkrát mu pomáhal myslivecký mládeneček Štěpánek Netolický, ze kterého se později stal jeden z největších jihočeských rybníkářů.
Štěpánek Netolický (?—1539) byl synem nevolníků, ale byl také schopný a nadaný. Nejprve sice sloužil jako myslivec, ale Petr z Rožmberka potřeboval porybné, a tak Štěpánka „ převelel“ z lesů k rybníkům. Jako první úkol mu uložil dostavbu Tisého, který také byl roku 1505 zdárně dokončen. A protože byly z tohoto rybníka podle dobového letopisce „ryby velice tlusté, pojal pan vladař úmysl více rybníků zakládati a toto dílo Štěpánkovi svěřil“. Tento schopný mladý muž už po roce působení v nové funkci předložil Rožmberkovi doslova geniální návrh na vybudování celé rybniční soustavy v okolí Třeboně a navíc ještě geniálnější nápad na prokopání umělé strouhy, později pro svůj všestranný užitek nazvané Zlatá stoka. Ta by se stala levým ramenem Lužnice a soustavou svých bočních kanálů by napájela nové rybníky. Rožmberka tento plán zcela jistě nadchl, protože už následujícího roku začaly práce na stavbě rybníků. S prokopáváním Zlaté stoky se začalo roku 1508 a dokončena byla za deset let. Od Lužnice se odpojovala na jih od obce Majdalena a po 45 kilometrech byla její voda vrácena Lužnici u Veselí n. L. Mezitím ale Štěpánek zakládá stále nové a nové rybníky. Nejprve však rozšířil rybník Opatovický (1610—14), který patřil k nejstarším rybníkům Třeboňska, k takzvaným předhusitským. S tímto rybníkem později ještě experimentoval Jakub Krčín, který jej spojil s rybníkem Svět, ale později musel oba rybníky zase oddělit. V současné době je Opatovický rybník se svou 1,5 km dlouhou hrází využívaný kromě chovu ryb i k rekreaci. Obtéká ho Zlatá stoka a na ní stojí známy Opatovický mlýn, kdysi letní sídlo opatů z třeboňského kláštera. Další dva velké rybníky, Domanínský a Horusický, postavil Štěpánek v letech 1511 až 1512. Přitom Horusický byl až do založení Rožmberka největším rybníkem na Třeboňsku. Dnes je po Bezdrevu třetím největším v Česku a podle současných rybníkářů zůstává z velkých rybníků nejproduktivnější, protože je mělký a teplý.
Štěpánkovy rybníky rostly stejně rychle jako jeho věhlas a majetek. Už dávno nebyl poddaným. Rožmberk mu věnoval kromě svobody i velké pozemky a některé menší rybníky, které sám postavil. V roce 1522 se také oženil s vdovou Dorotou Lukšovou, která mu přinesla věnem pěkný měšťanský dům na třeboňském náměstí. Měl číslo 89 a stojí tam dodnes. Tvůrčí rozlet, fantazie a pracovitost byly u Štěpánka jakoby bezedné. Vypracoval tolik vodohospodářských projektů a návrhů na rybniční soustavy, že je realizovali ještě dva jeho nástupci – Mikuláš Ruthard z Malešova a Jakub Krčín z Jelčan. Štěpánek Netolický zemřel ve svém třeboňském domě téhož roku 1539, kdy se narodil nejpopulárnější a poslední Rožmberk, Petr Vok.
Druhá velká rybniční soustava vyrostala na pravém břehu Lužnice, na chlumském panství, které získali od Rožmberků počátkem 16. století Krajířové z Krajku. S nimi spojil na dlouhá léta svůj osud druhý velký rybníkář, Mikuláš Ruthard. Nebyl poddaný ani Jihočech. Pocházel z kutnohorské vladycké rodiny a první rybníkářské zkušenosti sbíral ve východních Čechách u Pernštejnů. Krajířové si jej vyžádali už jako zkušeného rybníkáře. Jihočeský šlechtický rod Krajířů, usedlý na pohraničním Landštějně, chtěl na nově získaném panství vybudovat obdobnou rybniční soustavu, jakou měli Rožmberkové v okolí Třeboně. Jejich chlumské panství leželo na jihovýchodním okraji Třeboňské pánve a sahalo až k výběžkům Českomoravské vrchoviny. Zdejší krajina je pahorkovitá s mnoha skalkovými kopci místně zvanými chlumy. Z vrchoviny, z nádherného Vojířovského přírodního parku, sem ve středověku vpadala vodnatá říčka Hostice, která než dospěla do Lužnice, často ohrožovala své okolí velkými záplavami. Právě na ní se rozhodli Krajířové vybudovat novou rybniční soustavu, jejíž návrh už dříve vypracoval Štěpánek Netolický. Od něho údajně také pocházel nápad přeložit dolní, nebezpečný tok Hostice více k jihu, až pod Chlum. Celý velký projekt však realizoval Ruthard. Tak vznikla druhá umělá stoka Třeboňska, dnes zvaná Koštěnický potok. Do Lužnice ústí blízko místa, kde se od ní odpojuje Zlatá stoka – skvělý nápad, jak Lužnici vodu dát a hned zase vzít. Ruthard založil v okolí Chlumu a severnější Lutové mnoho rybníků, včetně Nového Hospodáře, Nového Jezera, Blata a Velké Černé.
Největším Ruthardovým dílem, ojedinělým svou dispozicí, je rybník Staňkovský na česko-rakouském pomezí, v údolí problematické Hostice. Je to vlastně největší a nejvodnatější údolní přehrada své doby. Se stavbou hráze začal Ruthard na pokyn Volfa Krajíře někdy po roce 1550, kdy už měl za sebou zlou zkušenost s protrženou hrází rybníka, který tady poblíž postavil. Proto tentokrát pracoval velice obezřetně, s odtokem vytesaným do skály a ještě důkladným bezpečnostním přepadem. Nový, protáhlý a neobyčejně hluboký rybník však neměl štěstí na jména. Nejprve se jmenoval Velký Soused, potom se mu říkalo Velký Bystřický, protože Krajířové vlastnili nedaleké Bystřické panství u Landštejna. Nakonec dostal jméno Staňovský, když pod hrází vyrostla obec Staňkov. Je to nejhlubší rybník třeboňské pánve, který už téměř půl tisíciletí zadržuje velkou vodu na nynějším Koštěnickém potoce, jehož údolí zaplavuje v délce asi pěti kilometrů. Jen uzounký pás východních břehů Staňkova patří k Čechám, protože pár kroků od vody leží česko-rakouská hranice. Půjdeme-li podél ní a proti proudu Koštěnického potoka ještě asi dva kilometry, dostaneme se k nejsevernějšímu výběžku Rakouska, který je častým turistickým cílem našich jižních sousedů. Jen kousek odtud, ještě na české straně, je příjemný lesní hotel s restaurací zvaný Peršlák. Tady si turista může odpočinout a také se vykoupat v nedalekém malém rybníce, prvním ze soustavy koštěnických rybníků. Je to právě ten předhusitský rybník, který dal uprostřed blat postavit roku 1359 pan Vojíř z Landštějna. A ještě jednu zajímavost najdeme na východním břehu Staňovského rybníka. Blízko hraniční čáry stojí Poledníkový kámen, Meridianstein, kde se protíná 15. poledník se 45. rovnoběžkou.
Rybník Hejtmen, ležící v těsném sousedství Chlumu a rovněž na Koštěnickém potoce, byl posledním Rutarthovým dílem na chlunském panství. Hejtman je v současnosti oblíbeným rekreačním rybníkem, který v české literatuře proslavil František Hrubín. Tento básník s citlivým viděním světa v Chlumu často pobýval a Hejtman se stal nejen námětem několika jeho básní, ale i dějištěm pozoruhodné Hrubínovy divadelní hry Srpnová neděle, která měla premiéru v roce 1958 a později byla i zfilmována.
Po smrti Volfa Krajíře se Ruthard odebral na předčasný odpočinek, na svůj statek v Lutové. Dlouho tu ale nepobyl a za deset let už zase staví rybníky pro Rožmberky na Třeboňsku. Tady se setkává a střetává s novopečeným regentem veškerého rožmberského panství, ctižádostivým Krčínem z Jelčan, který jej nemilosrdně propouští ze služby. Zestárlý Ruthard nakonec opustil službu i lutovský statek a koupil si dům na třeboňském náměstí. Stejně jako Štěpánka Netolického i jeho měli zdejší měšťané rádi, a tak i druhý velký rybníkář dožívá svůj život v samém srdci kraje, který pomáhal svou invencí a prací zvelebovat.
Jakub Krčín z Jelčan byl poslední a nejrozporuplnější postavou mezi velkými jihočeskými rybníkáři. Byl ctižádostivý, schopný a energický, ale také tvrdý až krutý k poddaným a až příliš úslužný ke svým rožmberským chlebodárcům. Podobně jako Ruthard i on pocházel ze zchudlé vladycké rodiny, a to z Polep u Kolína. Svou rychlou kariéru zahájil roku 1562 jako purkrabí na Krumlově, u nejmocnějšího z Rožmberků, vladaře Viléma, jemuž bylo dokonce nabídnuto, aby se stal polským králem. Vilém, který zastával vysoké státní funkce a často zastupoval krále když byl v zahraničí, se na svých pozemcích málo zdržoval a nakonec ustanovil Krčína regentem veškerého rožmberského majetku. Touto vysokou funkcí se dostala pod Krčínovu pravomoc i Třeboň, kde se střetl s Ruthardem a odstranil ho z cesty, neboť chtěl velké rybníkářské dílo na Třeboňsku provádět sám. Protože však byla většina území vhodného pro rybníky zaplavena, začal prosazovat velikášské plány na úkor rybníků už existující, ba i na úkor samé Třeboně. Donutil například obyvatele třeboňského předměstí, aby se vystěhovali a uvolnili místo jeho novému rybníku, který vzhledem k nevůli, jakou vyvolal, nazval Nevděk. A to byl začátek nenávisti, která ho pak v kraji provázela po celý život. Rybník Nevděk, kterému se později začalo říkat Svět, se rozlévá hned za třeboňskými hradbami. Má dvakrát lomenou hráz 1573 metrů dlouhou a byl dokončený roku 1573. První výlov se konal osm let od napuštění. Dnešní Svět je oblíbeným rybníkem veslařů a rekreantů, kteří milují vodní sporty. Okružní naučná stezka nazvaná Cesta kolem Světa je 12 km dlouhá a za hezkého počasí se stane nezapomenutelným zážitkem. Nedaleko od rybníka stojí známá Schwarzenberská rodinná hrobka v podobě novogotické kaple, kde se v létě konají i koncerty.
Krčínova pověstná krutost k poddaným snad částečně plynula i z toho, že byl osobně nešťastný – vlastní vinou, protože byl hamižný. Ač byl sám bohatý, vzal si bohatou starou vdovu po rybníkáři Slepičkovi. Doufal, že brzy zemře a jemu zůstane její majetek. Nestalo se. Žil se stařenou a marně toužil po dědici. Sám sebe také ve verších upřímně litoval: „Pojal sobě bábu za ženu – za své služby nebohý má tu odměnu-musí v tom trvati do vůle boží-dokud pán bůh s něho toho břemene nesloží“.
Poddaní z Třeboňska se krutému Krčínovi mstili tím, že si o něm vyprávěli nejhrůznější povídačky, většinou na téma jeho spolku s ďáblem. Podle pověstí se Krčín nesnášel ani s Petrem Vokem a ochranu před jeho nevraživostí hledal u jeho staršího a mocnějšího bratra Viléma. Nicméně, když si vymohl souhlas na stavbu svého největšího, doslova megalomanského vodního díla, nazval je už v projektu Rožmberk, na počest a věčnou památku rodu, jemuž, stejně jako jemu, hrozilo vymření
Rožmberk byl postaven na Lužnici, ale její vodu Krčín nejprve oslabil prokopáním koryta Nové řeky, která část lužniční vody odvedla do Nežárky. V širokém, meandrovitém údolí Lužnice, kousek od parkoviště U splavu, na silnici E 49 je dnes často navštěvované rozvodí Staré a Nové řeky. Nová řeka je dlouhá 14 km a prochází nejprve močálovitou novořeckou krajinou na jižním počátku a lesním komplexem u Mláky a Novosedel na severu u ústí. Jako Stará řeka je původní Lužnice označována od rozvodí až po ústí do Rožmberka.
Hráz nového superrybníka byla téměř dva kilometry dlouhá, 12 metrů vysoká a u paty 60 až 80 m široká. Stavěla se přes pět let a dnes na ní roste 76 památných dubů, z nichž nejstarší mohou být kolem čtyř set let staré. Původní Rožmberk zaplavoval plochu kolem 1000 hektarů. Dnes je sice jeho hladina poloviční, ale stále zůstává největším rybníkem v republice a jedním z největších ve střední Evropě. Když byl roku 1589 dokončený, přehouplo se Krčínovi 54 let a byl již dva roky šťastným vdovcem. Záhy opustil službu u Rožmberků, když Vilémovi ještě vnutil svůj problematický majetek u Nepomuku, kde si vladař později postavil krásný renesanční zámek Kratochvíli. Krčín nemohl na třeboňském panství pro nenávist lidí zůstat, a tak si postavil Nový Krčínův hrádek na Sedlčansku. Po smrti „staré báby“ si přivedl mladou ženu a doufal, že mu dá dědice. Porodila mu pět dcer. A nedochovalo se ani jméno jeho hrádku, který je dnes známý jako Křepenice. A tak rybník Rožmberk, největší a poslední ze zlaté éry rybníků, zůstal i jeho největším památníkem. Jakub Krčín je dnes paradoxně nejznámějším jihočeským rybníkářem, který zastiňuje jak Štěpánka Netolického, tak Mikuláše Rutharta. Ale Jihočeši o něm vědí své – vždyť i první brázdu na prokopání Nové řeky vyoral za noci, s ďáblovou pomocí.