K Rýnu patří víno, tedy alespoň v Německu až kousek pod Bonn. Vymezíme-li Porýní nejširším možným způsobem, jako území odvodňované Rýnem, zjistíme, že na něm leží jedenáct ze třinácti německých vinařských oblastí, v nichž se pěstuje réva určená pro výrobu jakostních a přívlastkových vín. Nevejdou se sem jen dvě malé oblasti na východě, saská na Labi a sálsko-unstrutská podél stejnojmenných řek. Převedeno do řeči čísel to znamená, že 98,9 % německých vinic leží v Porýní.
Jednoznačným králem rýnských vín je Riesling. Nepotřebuje další zpřesňující označení, protože pro německé vinaře existuje Ryzlink jenom jeden, ten, kterému u nás říkáme rýnský. (Na Ryzlink vlašský v této souvislosti zapomeňme – s rýnským nemá kromě jména společného vůbec nic.) Ryzlink se v Porýní pěstuje na více než 21 % plochy všech vinic a mezi bílými odrůdami překračuje jeho podíl dokonce třetinu všech ploch. Srdcem jeho království pak jsou tři vinařské oblasti: Rheingau na pravém břehu Rýna od jeho soutoku s Mohanem po Lorch a kousek také ještě na pravém břehu Mohanu (z jiných bílých odrůd se tu kromě Ryzlinku pěstuje jen v malém rozsahu Müller-Thurgau), Mittelrhein na obou březích Rýna od Bingenu až skoro k Bonnu a Mosel po obou stranách Mosely a také jejích přítoků Saar a Ruwer. Právě moselská oblast je nejvíce ze všech proslulá ryzlinky špičkové kvality, které se pochopitelně také vyvážejí do celého světa a třeba ve Velké Británii nebo USA jsou považovány za jedny z nejlepších vůbec.
Ve Wormsu vehementně slavili prakticky po celý loňský rok kulaté výročí – 500 let Ryzlinku ve Wormsu-Pfeddersheimu. Ona jubilující zmínka v listině z 11. 11. 1511 je jedinečná v tom, že udává v někdejším svobodném říšském městě Pfeddersheimu (od roku 1969 jedné z čtvrtí Wormsu) i jednu konkrétní vinici, která, byť se její jméno proměnilo z Im Funtdaill na Im Fohndel, existuje dodnes a stále se na ní pěstuje Ryzlink. K tomu se sluší dodat, že nejstarší písemná zmínka o oné vinici, ale bez specifikace pěstované révy, pochází už z roku 1401! Dosud vůbec nejstarší známý zápis hovořící o Ryzlinku je pro změnu z 13. března 1435, kdy si pečlivý správce Claus Kleinfisch na hradě Rüsselsheimu patřícím hraběcímu rodu Katzenelnbogenů poznamenal, že vydal 22 solidů za sazenice Ryzlinku pro hradní vinice.
V oblasti Mittelrhein je pěstování Ryzlinku písemně doloženo od roku 1453, na Mosele o 11 let později. Navzdory těmto a mnoha dalším dochovaným údajům zůstává s Ryzlinkem spojen jeden otazník – přesně se neví, jak tato odrůda v údolí Rýna vznikla. Dnes nejrozšířenější názor založený na zkoumání DNA přisuzuje Ryzlinku tři zdroje. Na počátku prý bylo zkřížení Tramínu, který přinesli k Rýnu snad už Římané, byť ne pod tímto jménem, s jakousi místní (autochtonní) odrůdou, již pěstovali Germáni. A pak byla přikřížena odrůda Heunisch (francouzsky Gouais Blanc), dnes téměř neznámá, ale ještě počátkem 19. stol. hojně pěstovaná a hlavně často používaná do různých křížení (jedním z jejích potomků je kromě Ryzlinku třeba také v současnosti velmi populární Chardonnay).
Pokud by si někdo myslel, že vzhledem k nadvládě Ryzlinku na něj při návštěvě Porýní čeká uniformní chuťový zážitek, hluboce by se mýlil. Ryzlink patří k odrůdám, které nejcitlivěji odrážejí to, čemu vinaři říkají terroir – onu jedinečnou a nenapodobitelnou kombinaci geologického podloží, typu půdy i všech faktorů mikroklimatu daného stanoviště. Chce-li si člověk odvézt nějakou tu láhev domů a nemá za sebou mnohaleté studium zdejších vín, bez ochutnávky se neobejde. Představte si, že před vámi stojí pět téměř identických lahví, ve všech je Ryzlink kabinet suchý stejného ročníku, ze stejné oblasti, ba i podoblasti, jenom z pěti různých tratí. Ochutnáte – a objevíte pět různých chutí. A kdyby těch lahví bylo deset nebo patnáct, i chutí bude tolik.
Extrémními polohami vyniká zejména podoblast Dolní Mosela. Řeku tu na konci jejího putování k Rýnu svírají strmé svahy, do nichž jsou zaříznuty terasy s vinicemi. Pouhých pět kilometrů proti proudu od Koblenze, kde se Mosela vlévá do Rýna, leží na jejím levém břehu historická vinařská obec Winningen. Jedna ze zdejších nejvyhlášenějších tratí, Winninger Uhlen, může posloužit za příklad: strmost 50–70 %, horninový podklad tvoří převážně šedá a modrá břidlice, ale objevuje se tu i pískovec s velkým podílem oxidů železa, vápenec a křemencové horniny. Práce na takových vinicích je těžká, což platí nejen pro Dolní Moselu, a tak není divu, že některé tratě v Porýní zůstávají ležet ladem. Na mnohých si pak lze všimnout zvláštní jednokolejné dráhy (Monorackbahn), která vinařům práci aspoň trochu usnadňuje. Tyhle podivuhodné lanovky, které mohou přepravovat osoby, nářadí i sklizené hrozny a uvezou až 250 kg, se na příkrých svazích začaly objevovat už od konce 80. let. Budete-li chtít ochutnat víno z takové vinice, najdete ho snadno – příslušné láhve nesou zvláštní označení Steillage, doslova „strmá trať“.
Když rok dospěje do oné požehnané fáze, v níž začíná sklizeň hroznů, nastává čas burčáku. Lahodnému zelenkavému či nažloutlému nápoji tady říkají Federweißer a tohle slovo se najednou vyrojí křídou napsané na černých tabulích snad před každou hospodou a vinným šenkem, objeví se na vývěskách u provizorních stánků, až se zdá, že je úplně všude. Když ochutnáte první lok, zmocní se vás pocit, že s tímhle zlobivým děťátkem se hned tak nerozloučíte – v té chvíli doporučuji pomyslet na to, že i následující ráno budete muset vstát. V Landau in der Pfalz ve falcké vinařské oblasti se dokonce pravidelně o třetím říjnovém víkendu koná Burčákový festival. Landau soupeří každoročně velmi těsně s nedalekým městem Neustadt an der Weinstraße o první místo v žebříčku německých obcí s největší výměrou vinic. Většinou vítězí, ale v Neustadtu mají zase jinou zvláštnost – první a druhý víkend v říjnu se tam koná Německé vinobraní, při němž mimo jiné vždy na rok vybírají ze zástupkyní všech vinařských oblastí německou královnu vín. Ta současná, Annika Strebelová z oblasti Rheinhessen, je už třiašedesátou vládkyní v pořadí. Společné pak mají obě města to, že leží na Německé vinařské stezce, 85 km dlouhé trase, která vede z Bockenheimu západně od Wormsu směrem na jih podél východního okraje Falckého lesa a končí ve Schweigen-Rechtenbachu na německo-francouzské hranici.
Německé vinobraní je prý druhým největším vinařským festivalem na světě. I na ten vůbec největší můžete zamířit do Porýní a na Německou vinařskou stezku – koná se o dvou prodloužených víkendech v září v obci Bad Dürkheim a má na vinařskou slavnost trochu zvláštní jméno Dürkheimer Wurstmarkt. Ano, opravdu je to „Dürkheimský klobásový trh“. Jeho historie v podobě svatomichalského trhu, na němž se rovněž čepovalo víno, sahá až do roku 1417 a vysvětlení zvláštního názvu musíme hledat také v minulosti. Byl zvolen v roce 1832 kvůli mimořádnému množství klobás, které se během slavností vždy snědly. Na víno se ale kvůli klobásám nezapomíná, jeho spotřeba při této akci přesáhla poprvé 200 tisíc litrů už v roce 1966.
Dürkheimský festival asi není pro každého. Myslím, že je nás víc, co považujeme konzumaci vína za trochu intimnější činnost, než jakou lze vykonávat na dlouhých dřevěných lavicích ve společnosti tisíců dalších návštěvníků. Naštěstí je to jen jeden extrém a Porýní nabízí nespočet jiných variant, jak si ho po vinařské stránce užít a doslova vychutnat.
Další články z vydání o Porýní zde