Saigon, od roku 1975, kdy došlo k znovusjednocení Vietnamu, oficiálně nazývaný Ho Či Minovo Město na památku státníka, který se stal symbolem boje za vietnamskou nezávislost. Mnozí – zejména cizinci – však běžně vynechávají slovo „město“ a říkají, že jedou prostě do Ho Či Mina. Jenomže pro spoustu Vietnamců je tento název moc dlouhý, anebo jim nevyhovuje. A tak městu i po více než 40 letech říkají dál Saigon.
Zůstaňme v následujících odstavcích u Saigonu, už kvůli stručnosti. Ten název ostatně není tabu a je tak vžitý, že ho lze uvést i do poštovní adresy, zásilka dojde. Jmenuje se tak i řeka, která městem protéká, stejně jako zdejší pivo.
Kdo při své návštěvě Vietnamu zavítá nejprve na sever, do hlavního města Hanoje, ten bývá Saigonem často zaskočen, protože teprve tady se ocitne v tepoucí megapoli se vším všudy. Podle oficiálních statistik tu žije více než osm milionů lidí, ve skutečnosti to bude zcela jistě přes deset. Státní urbanisté přitom počítají v příštích letech s nárůstem saigonské aglomerace až na 25 milionů osob.
Saigon je skutečným velkoměstem. S širokými ulicemi, mrakodrapy, kosmopolitnější atmosférou, konzumním stylem života i oázami luxusu, s bohatými možnostmi kulturního vyžití i stravování, ale také s pulzujícím nočním životem, velkoměstskými neřestmi, větší kriminalitou a hodně velkými rozdíly v životní úrovni zdejších obyvatel, mezi nimiž nechybějí miliardáři ani děti žijící na ulici. A ovšem: v žilách saigonských ulic koluje nikdy neustávající proud hlučné dopravy jako krev, která plní celé město výbušnou energií.
Saigonské dopravní zácpy předstihují dokonce i ty hanojské. Statisíce motorek vyjíždějí každé ráno do širokých ulic jako mohutná řeka, v níž není ani metr volného místa. Přes den sice doprava trochu poleví, pozdě odpoledne však nabývají přívaly motorek opět na intenzitě. Aut s léty přibývá, ale kupodivu stále zůstávají ve výrazné menšině.
Pokud se v příštích letech podaří dobudovat saigonské metro, nejspíš to problémy s dopravou alespoň částečně a dočasně vyřeší. Odborníci mají za to, že jeho provoz by odlehčil ulicím zhruba o čtvrtinu. Projekt metra byl schválen v roce 2007 a na jeho stavbě se kromě hlavního Japonska mají podílet i tři další země: Rusko, Německo a Francie.
Velkorysý plán počítal s tím, že do roku 2020 vznikne 195 km tratí, rozložených do šesti linek s celkem 176 stanicemi. S výjimkou centra však mají vlaky většinou jezdit po povrchu. Nejdelší plánovaná linka č. 2 má mít 48 km a vést až daleko za periferii, do oblasti válečných tunelů v Cu Chi. V tuto chvíli jsou však rozestavěné pouze dvě linky a v roce 2017 se stavba podle všeho dokonce zastavila. Náklady samozřejmě už nyní daleko převýšily původní odhad. Pro návštěvníka Saigonu to už pár let znamená obtíže při pohybu v centru města, neboť zde zůstávají rozsáhlé oplocené stavební zóny, které se musí obcházet. A je to právě v centru, tj. v 1. okrsku a jeho bezprostředním okolí, kde se nachází a odehrává to nejpodstatnější. Tady také většina návštěvníků najde ubytování, zejména v oblíbené turistické zóně při ulici Pham Ngu Lao.
Pomyslným středem města je tržnice Ben Thanh, která jako by dohlížela na obří centrální kruhovou křižovatku před svým hlavním vchodem. Jako mnoho jiných vietnamských tržnic i Ben Thanh má čtvercový půdorys a se svou přízemní konstrukcí působí uprostřed okolní, stále vyšší zástavby čím dál anachroničtěji.
U tržnice začíná nejvýstavnější saigonský bulvár Le Loi. Tato třída s širokými chodníky, lemovaná – jako mnoho zdejších ulic – mohutnými stromy, nabízela vždy spoustu lákadel v podobě kaváren či elegantních obchůdků. Dnes část z nich nahradily poněkud fádní bloky s módními obchody luxusních značek. Třídu Le Loi křižuje široká ulice Nguyen Hue vedoucí k řece Saigon. Z té se nově stala pěší zóna a hlavní místo pro večerní vycházky, zpestřené nasvícenými vodotrysky, pojízdnými stánky a často i živou hudbou. Zhruba kilometrový bulvár Le Loi pokračuje dál a končí naproti jedné z nejvýstavnějších koloniálních staveb ve městě, saigonskému divadlu, občas přezdívanému Opera.
Podobně jako v Hanoji, i v Saigonu po sobě nechali Francouzi několik elegantních reprezentačních budov. Ty nejznámější jsou odtud na dosah. Kromě divadla je to především nazdobená radnice, možná nejčastěji zobrazovaná budova města. O pár kroků dál stojí katedrála Notre Dame ve střídmě novogotickém slohu a přes ulici vedle ní pošta, která zaujme zejména vnitřní historickou výzdobou a vybavením (nástěnné malované mapy, autentické telefonní budky).
Opodál se tyčí další stavební dominanta města, bývalý palác prezidenta Jižního Vietnamu, nyní zvaný Palác nezávislosti či Palác znovusjednocení, neboť právě jeho dobytím bylo v dubnu 1975 stvrzeno sjednocení celé země. Zachoval se v nedotčené podobě a návštěvníkům odhaluje sled moderních reprezentačních i soukromých prezidentských místností. Byl postaven v 60. letech na místě neméně impozantního sídla francouzského guvernéra, které bylo v 50. letech silně poničeno bombardováním. Pohnutá léta boje za sjednocení a nezávislost připomíná nedaleké Muzeum válečného dědictví.
Ještě modernější architekturu dnes ztělesňuje především několik výškových budov. Mezi mrakodrapy vyniká silueta toho nejvyššího, Bitexco Financial Tower, který ční do výše 262,5 m. Jeho ladný tvar má připomínat přivřené lotosové poupě s odchlíplým okvětním lístkem – tím je heliport vyčnívající z boku mrakodrapu. Nepřehlédnutelná stavba, která je vidět v různých průhledech už zdálky, byla dokončena v roce 2010. Navrhl ji mexický architekt Carlos Zapata, jehož ateliér se o pár let později podepsal také pod další originální budovu hotelu JW Marriott v Hanoji. Mrakodrap má 68 pater, 49. slouží jako vyhlídka, která nabízí kruhový rozhled na celý Saigon a rozhodně ji stojí za to navštívit. Nic na tom nemění skutečnost, že výškově ho brzy předstihne jiný mrakodrap Landmark 81 s 81 patry a výškou 461,2 m, který je krátce před dokončením, ale nestojí přímo v centru Saigonu.
U města, kterým protéká podle některých odhadů až 40 % všech vietnamských financí, velký stavební boom nepřekvapuje. Saigon je skutečnou obchodní metropolí země, což je dáno jeho polohou, snadným přístupem k námořním přístavům i k obilnici celého Vietnamu, deltě Mekongu. Své tu však sehrála i historie – na rozdíl od severu a vnitrozemské Hanoje byl Saigon vždy vystaven více cizím vlivům a globálnímu obchodu.
Navzdory svému světovému rázu nepostrádá Saigon ale ani lokální kolorit. Stačí vstoupit do postranních uliček, kde lze narazit na pouliční prodavače i sousedskou atmosféru, nebo se beze spěchu projít impozantními zelenými parky v centru, kde místní cvičí či piknikují. Saigon, podobně jako většina velkoměst, odhalí mnohé ze svých půvabů jen tomu, kdo se vnoří do jeho každodenního života.