Poloostrov Salento okouzluje nejen svými městy a vesnicemi, ale také nádherným pobřežím, plážemi a přírodou.
Sedíme v tradičním lokále Vergari Ristoratori 1966 na pobřežní promenádě Lungomare Matteotti v letovisku San Foca, která je dnes jednou z přímořských částí městečka Melendugno, které leží ve vnitrozemí několik kilometrů odsud. Popíjíme dobře vychlazené Fiano, bílé salentské víno, a zatímco nám naše hostitelka Carmen Mancarella, turistická PR manažerka z Melendugna, vypráví o zajímavostech svého rodného kraje, vychutnáváme si místní speciality – orecchiette, zdejší typické těstoviny ve tvaru malých oušek, se slávkami a krevetami v omáčce s rajčátky a bazalkou, pak tagliolini a jako další chod kousky syrového tuňáka, ježovky a dalších frutti di mare. Samotné Melendugno je vcelku nevýrazná obec, avšak hrdá na to, jak říká Carmen, že její pláže patří k těm nejkrásnějším v Itálii. Celkem jde o pět letovisek rozložených na 15 km dlouhém úseku jaderského pobřeží s nádherně průzračným, modrým až smaragdovým mořem a bílým pískem. Na dramatičnosti pak pobřeží dodávají roztodivné vápencové útvary vymodelované mořem. Něco z té nádhery jsme zaznamenali již cestou z Otranta, bílého města, které jsme si vybrali jako základnu pro náš pobyt v Apulii a od první chvíle jsme si ho zamilovali.
U vstupu do historické části Otranta se na skále prudce klesající do moře vypíná Castello Aragonese, mohutný, strategicky důležitý hrad obklopený širokým příkopem, který nechal postavit Fridrich II. a na konci 15. stol. ho přestavěl Alfons II. Neapolský, bratranec aragonského krále Ferdinanda II. Otranto je nejvýchodnějším městem na italském „podpatku“, do Albánie je to odtud přes Otrantský průliv jen 75 km, za jasného počasí jsou v dálce vidět balkánské hory. V minulosti se městu přezdívalo „brána Orientu“, protože se díky svému přístavu stalo významnou křižovatkou obchodních cest. Dodnes jsou tu na každém kroku patrné stopy nejrůznějších kultur, které ho v průběhu staletí ovlivňovaly.
Při procházce starým městem objevíme malý byzantský kostel z 9.–10. stol., v apsidách s dochovanými freskami z 10. a 16. stol. Nejstarší kostel ve městě je zasvěcen sv. Petrovi, který měl podle legendy cestovat z Palestiny přes Otranto do Říma. Úzké středověké uličky plné obchůdky s uměleckými předměty směřují k Piazza del Popolo. Občas v nich spatříme kamenné koule, které připomínají obléhání města Osmany. V létě 1480 vyslal turecký sultán Mehmed II. Dobyvatel k apulijským břehům flotilu 128 válečných lodí a během dvou týdnů Turci město obsadili.
Další významnou památkou je krásná katedrála Zvěstování Panny Marie (Santa Maria Annunziata). Největší katedrálu v Apulii postavili Normané, vysvěcena byla v roce 1088. Hlavní průčelí je až na působivou rozetu velmi prosté, ve srovnání s jinými středověkými kostely v jižní Itálii prakticky bez jakékoli výzdoby. Pýchou katedrály je velká podlahová mozaika, největší v Itálii, kterou v letech 1163–1165 vytvořila skupina umělců pod vedením mnicha Pantaleona z proslulého kláštera San Nicola di Casole několik kilometrů jižně od Otranta. Mozaika zobrazuje strom života s Adamem a Evou, výjevy ze Starého zákona, středověkých rytířských knih a bestiářů, najdeme zde znamení zvěrokruhu stejně jako scény z legendy o Alexandru Velikém, ve středověku velmi oblíbené. Dílo odráží rozmanitost a vzájemné ovlivňování kultur, které se v normanském období v jižní Itálii střetávaly – od antických tradic přes vlivy byzantské, germánské a normanské až po orientální.
Každoročně proudí do katedrály davy poutníků. Ti ale nepřicházejí obdivovat Pantaleonovu mozaiku, nýbrž míří do kaple Mučedníků, kde jsou v sedmi zasklených výklencích uloženy kosti asi 800 tzv. mučedníků z Otranta, kteří byli po dobytí města Turky v roce 1480 popraveni proto, že se odmítli zříci křesťanské víry. V roce 2013 byli všichni papežem Františkem svatořečeni.
Jen pár kilometrů severně od Otranta leží dvě jezera Alimini. Větší Alimini Grande má slanou vodu a převážně skalnaté břehy porostlé hustým piniovým lesem a středomořskou křovinatou vegetací. Menší Alimini Piccolo napájí řada sladkých pramenů, po většinu roku je jeho voda sladká, ale v létě se stoupajícím výparem roste i její salinita. Když se vydáme po pobřeží dál na sever, dostaneme se záhy k útesům Torre Sant’Andrea. Z křišťálově čisté vody se tyčí skaliska, která se stala symbolem krásy apulijského pobřeží. Jeden z nejnápadnějších útvarů dostal jméno Sfinga – je to skutečně umělecké dílo vytvořené přírodou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Apulie