Stovky románů a cestopisů z Šanghaje 19. a první poloviny 20. století daly názvu dnešního nejlidnatějšího čínského města zvláštní nádech exotiky – jako by z něj volaly dálky a vonělo cizokrajné koření, jako by se v tom jediném slově neřest a hřích snoubily s bohatstvím a dekadencí. Jméno samo je přitom velmi prosté – znamená „nad mořem“.
Daleko obraznější jsou nejrůznější přízviska, jichž se Šanghaji v minulosti dostalo. Paříž Východu, Ráj dobrodruhů, ale taky Děvka Asie – křesťanští misionáři se v této souvislosti dokonce dopustili překvapivě povedeného bonmotu, když hlásali, že strpí-li bůh existenci Šanghaje, pak dluží omluvu Sodomě a Gomoře. Všechna tahle označení vycházejí z pohnutých osudů města před nějakými 80–200 lety a v současnosti už patří do historie. Jedno ale vlastně platí s trochu pozměněným obsahem pořád, či spíše už zase – „hlavní město magnátů“. A kdybychom měli vytvořit ještě přídomek aktuální, nutně by se na mysl drala „výkladní skříň“. Současná Šanghaj je na první pohled výlohou čínského „hospodářského zázraku“, moderní megapolí asijského střihu, která svůj triumfální vstup do 21. století završila loňskou světovou výstavou Expo 2010 konanou pod heslem Lepší město – lepší život. Mrakodrapy, kam oko pohlédne, barevné neony na každém kroku, obchodní pasáže s blyštivými butiky jedna vedle druhé, každý má v ruce mobil, babylonská věž konzumu, člověk úplně cítí, jak všude kolem něj tečou peníze, vydělej a utrať, všichni ti bůžci blahobytu, majetku a pokladů, kteří trůní v postranních síních před pěti lety znovu otevřeného taoistického chrámu Městského boha, se mohou smát pod vousy – takhle jsme to chtěli. Anebo ne?
Šanghaj své návštěvníky, zejména ty, kteří ji navštíví poprvé, doslova zavalí. Svůj podíl na tom má i obrovské množství lidí. Zjistit přesný počet obyvatel není snadné v žádném městě této velikosti a Šanghaj není výjimkou. Podle oficiální statistiky žilo ve městě na konci roku 2009 něco přes 19 milionů lidí, z čehož bylo více než pět milionů imigrantů z jiných částí Číny, kteří sem přijeli za prací a žijí zde déle než půl roku. Anglicky vydávaný deník Shanghai Daily ale přišel letos na jaře se zprávou, že počet obyvatel města dosahoval na konci roku 2010 již více než 22 milionů. Na první pohled je to číslo velmi překvapivé, protože meziroční nárůst obyvatel se v posledních letech pohyboval kolem 300–400 tisíc. Vysvětluje to ale druhý údaj – migrantů už je více než osm milionů. Zatímco trvalých obyvatel přibývá stabilním tempem kolem 120 000 ročně, počet migrantů se během posledního roku zvýšil o takřka neuvěřitelné tři miliony. V centru Šanghaje přesahuje hustota osídlení 40 000 osob na km2 a k tomu musíme připočítat ještě davy turistů, nejen zahraničních, ale ve stále větší míře především domácích. A tak není divu, že uličkami nově vybudovaného komplexu restaurací a obchodů naproti slavné historické zahradě Jü ve starém městě se člověk spíše prodírá než toulá. A na místo u zábradlí nábřežní promenády na Bundu, odkud se lze kochat panoramatem „šanghajského Manhattanu“, tedy hypermoderní čtvrti Pchu-tung na pravém břehu řeky Chuang-pchu, a pozorovat čilý říční provoz, se málem stojí fronta.
Už před 17 lety, když jsem byl v Šanghaji poprvé, směřovaly moje kroky nejdříve na Bund. Byl čerstvě rekonstruovaný (to, že při mé poslední návštěvě vloni na jaře o něm platilo totéž, jen dokládá pozornost, jakou mu městská vláda věnuje) a od historické návštěvy Tenga Siao-pchinga, při níž směle vyhlásil, že by se Šanghaj měla v budoucnu stát opět finančním centrem, jakým byla v minulosti, uplynulo jen dva a půl roku. Aktuálně se tehdy rozebírala reálnost tříetapového plánu: do roku 1995 vytvořit finanční trh, do roku 2000 internacionalizovat finanční průmysl, do roku 2010 poskytovat úplné mezinárodní služby. Všechno se to splnilo – a v předstihu. Pouhé čtyři roky existovala tenkrát rozvojová zóna vyhlášená v roce 1990 jako Nová zóna Pchu-tung. Za 400 m širokým tokem Chuang-pchu stála jen čerstvě dokončená Perla Východu, slavná televizní věž vysoká 468 m, která byla až do roku 2007 nejvyšší stavbou v Číně. Kousek od ní osamělý, leskle modrý mrakodrap firmy NEC a jinak jen jeřáby. Dnes je tam les výškových staveb, kterému dominuje Šanghajské světové finanční centrum (SWFC). Budova o 101 patrech, vysoká 492 m, má pod vrcholem velký otvor, díky němuž neodbytně připomíná gigantický otvírák na láhve. Právě ona vystřídala Perlu Východu na prvním místě žebříčku nejvyšších čínských staveb. Vydržela tam sice jen dva roky, protože pak byla dokončena Kantonská věž, ale na čele kancelářských mrakodrapů zůstává dál, protože kantonská stavba je pouze televizní a vyhlídkovou věží.
Beze změny zato zůstal hustý provoz na řece. Těžké nákladní čluny se v řetízcích za sebou bafavě derou proti proudu, aby dovezly další a další potravu pro nenasytné chřtány tepelných elektráren, bez nichž by sice Šanghaj častěji zažila blankytné nebe se zářícím sluncem, ale její život by se zastavil. Doplňují je větší lodě nejrůznějších typů se dřevem, stavebními hmotami, stroji a všemožným jiným nákladem, občas projede remorkér a vším se proplétají lodě turistické na pravidelných vyhlídkových plavbách. Jediné, čeho trochu ubylo, jsou přívozy – pro pěší, cyklisty a jezdce na skútrech a motorkách jsou však stále důležitým dopravním prostředkem, i když jich už nejezdí tolik jako dřív. Až do roku 1990 totiž neexistovalo mezi Pchu-si (souhrnné označení historické Šanghaje na levém břehu Chuang-pchu) a Pchu-tungem jiné spojení, než právě přívozy. Ještě v roce 1995, když už oba břehy spojovaly dva mosty a dva tunely, je využilo 357 milionů lidí, skoro milion denně. Nebylo divu, protože mosty a tunely byly určeny pro auta, jenže soukromé vlastnictví osobních vozů bylo v Číně v polovině 90. let teprve v plenkách. V roce 1995 bylo v Šanghaji registrováno pouhých 5000 soukromých osobních aut (ale asi 170 000 státních). Do roku 2008, z něhož jsou zatím poslední oficiální statistické údaje, se tato čísla dramaticky zvýšila na 720 tisíc soukromých a 1,1 mil. státních osobních vozů.
Další stálicí Bundu je socha prvního starosty, přesněji vojenského velitele Šanghaje po roce 1949. Čchen I byl jedním z prvních partyzánských vůdců, kteří se připojili v roce 1928 k Mao Ce-tungovi, veterán Dlouhého pochodu z roku 1934, velitel Čtvrté armády za čínsko-japonské války a muž, který v letech 1948–1949 dobyl na Kuomintangu oblast dolního toku Jang-c´ včetně Šanghaje. V čele města stál do roku 1958, kdy byl jmenován čínským ministrem zahraničí. Stal se tak prvním, ale zdaleka ne posledním v řadě politiků, kteří se vyšvihli do významných centrálních postů z křesla šanghajského starosty, resp. partajního šéfa. Patřil k nim čínský prezident z let 1993–2003 Ťiang Ce-min, premiér Ču Žung-ťi (v úřadu 1998–2003), vicepremiér Chuang Ťü (2003–2007), ale také třeba Čang Čchun-čchiao, vicepremiér a jeden ze členů tzv. Gangu čtyř obviněného po smrti Mao Ce-tunga ze všech hrůz Kulturní revoluce.
Kousek za Čchenovým pomníkem, u nějž se musí vyfotografovat snad každý čínský turista, který přijde na Bund, začíná nevelký park stejného jména jako řeka Chuang-pchu. V jeho místech byl roku 1886 založen první veřejný park v Číně známý jako Public Garden. V souvislosti s ním jsou v umělecké literatuře i nejrůznějších průvodcích často zmiňovány pověstné cedule „Psům a Číňanům vstup zakázán“, které jsou ale v tomto znění zřejmě jen mýtem, neboť se nedochoval jediný hodnověrný důkaz jejich existence. To nemění nic na skutečnosti, že v letech 1890–1928 byl park opravdu přístupný jen cizincům a jeho desetibodový návštěvní řád začínal ustanovením „Park je vyhrazen pro zahraniční komunitu“, přičemž o zákazu vstupu se psy (a bicykly) pojednával bod čtvrtý. Vysvětlení, proč k něčemu takovému mohlo vůbec dojít, musíme hledat, jak jinak, v historii města.
Oblast delty řeky Jang-c´, v níž leží Šanghaj, má velmi krátkou geologickou minulost. Její definitivní podoba vznikala během posledních dvou tisíc let tak, jak se postupně posouvala linie mořského pobřeží k východu a měnil se směr jednotlivých vodních toků. Ještě v 8. stol. třeba vůbec neexistoval Pchu-tung – pobřeží tehdy probíhalo zhruba v místech současného toku řeky Chuang-pchu a vše dál na východ bylo pod vodou. První zmínky o nevýznamném okresním městě Šanghaji pocházejí z 11. stol., ale teprve v polovině 16. stol. dostalo město poprvé hradby, jež ho měly chránit před útoky japonských pirátů. Ve stejné době v něm také začaly vznikat první hedvábnické a bavlnářské manufaktury. Důkaz jeho stoupajícího významu přišel v roce 1602, kdy Šanghaj získala souhlas k postavení chrámu Městského boha. Ten se zpravidla budoval jen ve městech politicky významnějších, jež byla přinejmenším provinčními centry. Jako by tento akt předznamenal stav, jenž je pro Šanghaj charakteristický dodnes – hospodářský význam tu převládá nad politickým, a to navzdory již zmíněným ústředním funkcionářům, kteří odtud vzešli, i navzdory skutečnosti, že právě v Šanghaji na území francouzské koncese byla v červenci 1921 založena komunistická strana Číny.
Dalším mezníkem byl rok 1684, kdy císař Kchang-si zrušil po téměř třech stoletích zákaz vplouvání velkých lodí do města. Po necelých 50 letech následovalo přeložení provinčního celního úřadu do Šanghaje, která se tak stala jedním z nejvýznamnějších přístavů v deltě Jang-c´. Rozhodující změny ale přineslo 19. století. Ekonomické zájmy západních mocností, jež mohly dosud s Čínou obchodovat pouze v jediném přístavu, Kantonu, a na druhé straně snaha císaře Tao-kuanga skoncovat se stále rostoucím obchodem s opiem, které dováželi do Číny Britové z Indie, vedla v letech 1839–1842 k britsko-čínskému střetu známému jako první opiová válka. Skončil porážkou Číny a podepsáním nankingské smlouvy, v níž se Čína zavázala mj. otevřít pro Brity pět přístavů s právem exteritoriality (cizí státní příslušníci zde nepodléhali čínským zákonům, ale byli výlučně v jurisdikci svého konzula). Šanghaj byla nejsevernějším z nich. V roce 1844 podepsaly obdobné smlouvy o exteritoriálních právech v pěti smluvních přístavech také Spojené státy a Francie. Záhy nato vznikly v Šanghaji severně od ohrazeného „čínského města“ na levém břehu Chuang-pchu tři zahraniční osady. To už ale Čína vstupovala do mimořádně složitého období. V roce 1851 vypuklo povstání Tchaj-pchingů, které přerostlo ve čtrnáctiletou občanskou válku, v níž ke konečnému vítězství císařských sil přispěly západní státy. Ty ale mezitím ještě stačily absolvovat vítězný „separátní“ konflikt s císařskou mocí známý jako druhá opiová válka (1856–1858 a následné obsazení a vyrabování Letního paláce u Pekingu v roce 1860).
Od poloviny 60. let 19. stol. tak měly západní mocnosti v otevřených přístavech velmi silné postavení. V Šanghaji vznikla spojením britské a americké koncese tzv. mezinárodní osada. Rozkládala se v úplném centru dnešního města, zahrnovala Bund i Nankingskou třídu a na jihu na ni navazovala samostatná francouzská koncese. Původní uspořádání ve 40. letech bylo takové, že se Číňané na exteritoriálních územích nesměli usazovat. To ale padlo za tchaj-pchingského povstání a jeho speciální šanghajské odnože, povstání Společnosti Malých mečů (1853–1855). Když se situace uklidnila, bylo více než 100 tisícům čínských uprchlíků povoleno zůstat v zahraničních koncesích natrvalo.
Pod západním vlivem prožila Šanghaj obrovský ekonomický rozvoj, který zastavil až vpád Japonska v roce 1937 a vypuknutí čínsko-japonské války. Podílely se na něm i dvě nečínské migrační vlny – ve 20. letech 20. stol. přišlo do Šanghaje na 20 000 bělogvardějců a ruských židů a krátce po nich asi 30 000 židovských uprchlíků z Evropy. Dnes nejnápadnějším pozůstatkem předválečné Šanghaje je již několikrát zmíněný Bund. I když ve skutečnosti jde jen o jeden úsek třídy Čung-šan (jméno zakladatele Čínské republiky, dr. Sunjatsena), všichni ho znají pod tímto názvem perského původu znamenajícím „nábřežní hráz“. Na padesát staveb západního stylu, nejčastěji neoklasických, vzniklo vesměs mezi roky 1907 a 1929, pouze budova Čínské banky hned vedle slavného hotelu Peace byla dokončena až v roce 1937.
Druhým symbolem Šanghaje, bez jehož návštěvy nemůže město opustit snad žádný turista, je zahrada Jü. Na severním okraji někdejšího starého města ji pro svého otce nechal vybudovat ve druhé polovině 16. stol. provinční guvernér Pchan Jün Tuan. Jde o jednu z nejslavnějších zahrad v celé Číně, která patří ke stejnému typu jako zahrady v nedalekém městě Su-čou, považované za vrchol čínského zahradnického umění. Najdeme tu kombinaci všech klasických ingrediencí – nejrůznější stromy, keře, květiny, vodní plochy, bizarně tvarované vápencové kameny, pavilony, chodníčky a galerie, to vše za vysokou bílou zdí s černým drakem na vrcholu, která ji odděluje od rušného okolí. Přímo naproti hlavnímu vchodu do zahrady stojí čajovna V srdci jezera, k níž vede most Devíti zabočení – duchové a démoni totiž umí chodit pouze rovně a klikatý chodník je pro ně nepřekonatelný. Kolem se rozkládá moderní nápodoba starého tržiště přecpaného obchody a restauracemi, jehož uličkami a průchody se lze dostat až k chrámu Městského boha.
Další skoro povinnou turistickou zastávkou v Šanghaji je chrám Jadeitového Buddhy postavený v letech 1911–1918 pro dvě slavné sochy Buddhy zhotovené vždy z jediného kusu jadeitu. Přivezl je spolu se třemi dalšími čínský mnich Chuej Ken roku 1882 z Barmy. Obě sochy jsou krásné, ale jako celek je zajímavější rozlehlý buddhistický klášter a chrám Lung-chua v jihozápadní části města, jemuž dominuje sedmipatrová cihlová pagoda s dřevěnými balkony. Původní klášter vznikl v 10. stol., od té doby byl několikrát přestavován, jeho dnešní podoba je výsledkem dvou velkých obnov po povstání Tchaj-pchingů a po Kulturní revoluci. V klášteře žije poměrně početná komunita mnichů, které lze často zastihnout při některé z pravidelných pobožností.
I když se to na první pohled zdá téměř nemožné, dají se v Šanghaji pořád ještě najít i ostrůvky staré zástavby, jen si člověk nemůže být jistý, že tam budou ještě třeba za rok. Úzké uličky s patrovými, nanejvýš dvoupatrovými domky, šílenou změtí drátů vedoucích do nich elektřinu a nejrůznějšími krámky – řeznictví na rohu má kusy masa zavěšené na hácích přímo v otevřené výloze, vedle se v nejroztodivnějších plastových umyvadlech a polystyrenových krabicích prodávají ryby a různá další vodní zvířena, pak následuje zelenina a zase vodní havěť. O dva bloky dál je stanice metra a dvě stanice odtud začíná luxusní pěší zóna na vyhlášené Nankingské třídě. Větší kontrast si těžko lze představit.
Další články z vydání o Číně naleznete zde