Santa Maria del Mar
„Jak stoupali k lomu na Montjuiku, Arnau stočil pohled zpátky k městu. Zůstalo daleko za nimi. Ujde celou tu cestu s kamenem na zádech? … Na co je všechen ten kámen? … Na katedrálu, na kostel svaté Anny, na klášter Pedralbes, na královské loděnice i na městské hradby. O dřevo nebo nepálenou cihlu už nikdo nestojí. Teď se všechno staví jedině z kamene.“
Citát z románu Katedrála moře od španělského spisovatele Ildefonsa Falconese zavádí čtenáře do Barcelony počátku 14. stol. Tehdy zde panoval čilý stavební ruch, město se rozrůstalo, jenom přístav mu stále chyběl. Zboží se z velkých obchodních lodí přenášelo do loděk, které je dopravovaly na pevninu a nosiči pak přenášeli do místa určení. Nekotvila-li zrovna na moři žádná obchodní loď, chodili na vrchol hory Montjuic, aby odtud v procesích, jeden za druhým, nosili bílý kámen na stavbu kostela Santa Maria del Mar, Panny Marie od moře.
Po vydání zmíněného historického bestseleru v roce 2006 (česky 2008) se bazilika Panny Marie od moře stala jedním z nejnavštěvovanějších historických objektů Barcelony. Donedávna turisty opomíjená památka se po staletích dočkala zadostiučinění. Právem, neboť jde o stavbu, která se z kontextu architektonických skvostů Barcelony v mnoha směrech vymyká.
Vyrostla ve čtvrti Ribera, na pozůstatcích křesťanské nekropole, kde v roce 303 byla pohřbena svatá Eulálie, patronka Katalánska, jejíž ostatky byly později přeneseny do barcelonské katedrály. V této čtvrti vně hradeb se usadili zejména řemeslníci všech profesí, které daly jméno jednotlivým ulicím. Při bohoslužbách se nechtěli tísnit se šlechtici a církevními hodnostáři v nedaleké katedrále. Chtěli mít svůj vlastní svatostánek. Začali pořádat sbírku a bylo věcí cti každého cechu přispět ke stavbě baziliky, která by patřila jim všem: pláteníkům, barvířům, zedníkům, šperkařům, kovářům, ševcům, krejčím, přístavním dělníkům, stavitelům lodí, ale i zámožnějším měšťanům. Kdo nemohl přispět penězi a měl dost síly, stal se z něj nosič kamene, bastaix. Bez nosičů by zedníci neměli z čeho stavět. Jejich význam při stavbě baziliky je připomenut u vchodu do chrámu.
Iniciátorem stavby byl arciděkan Bernat Llull, hlavními architekty Berenguer de Montagut a Ramon Despuig. Základní kámen chrámu byl položen 25. 3. 1329, jak to dokládají dva bílé kvádry po obou stranách hlavního vchodu. Jeden nápis je v latině, druhý v katalánštině. Poslední klenební oblouk byl usazen 3. 11. 1383, což dokládají nejen historické prameny, ale sugestivně přibližují i stránky zmíněného románu. V následujícím roce na svátek Nanebevzetí Panny Marie byla bazilika vysvěcena.
Zvenčí stavba neupoutá. Příchozí může být naopak zaražen masou kamene postrádajícího bohatou zdobnost štukoví či štíhlých fiál, na jaké je u gotických kostelů zvyklý. O to více bude překvapen, když vejde. Interiér baziliky je elegantní, vypíná se do výšky a je plný světla, které mnoha španělským kostelům chybí. Dojmu štíhlosti, lehkosti a prostornosti je dosaženo i tím, že na rozdíl od mnohých jiných španělských kostelů zde nestojí uprostřed hlavní lodi obvyklý dřevěný chór. Na smysly člověka působí i odrazy jasných barev na bílém sloupoví, které vytváří světlo procházející barevnými vitrážemi.
V průběhu staletí postihlo baziliku mnoho pohrom: požáry, zemětřesení, bombardování. Největší katastrofou byl požár za španělské občanské války v roce 1936. Tehdy bazilika hořela plných jedenáct dní. Za své vzal barokní oltář, obrazy, varhany, archivy, zkrátka všechno. Zůstaly jen holé zdi. Dnešní zařízení je střízlivé. Tvoří je jen dřevěné lavice obrácené ke skromnému oltáři s Pannou Marií od moře stojící na prostém piedestalu. Tím více však vynikne čistá gotická architektura. Usazujeme se do lavic a v duchu skládáme hold všem těm bezejmenným nosičům a zedníkům, kteří toto dílo vytvořili.