Každý havajský ostrov má svá specifika. Tomu, kdo stráví na Havaji dovolenou a dá si práci, že projede čtyři největší a nejdůležitější ostrovy, to začne být jasné. Kauai si zapamatuje podle deštivého počasí a všudypřítomné zeleně. Oahu, to je hlavně Honolulu a řady hotelů na rušné Waikiki. Velký ostrov vstoupí do paměti jako kombinace lávových polí, kouřících sopek a mrazivého vrcholu Mauna Kea. A Maui? Tady si přijdou na své milovníci tropických pralesů, sopečných pouští, podmořského života i turistických komerčních atrakcí. Zkrátka nepřijdou ani surfaři, romantici, ba ani ti, kteří hledají kořeny havajské historie. Na Maui je pro každého něco. Místní to sdělují jednoduše: Maui no ka oi – Maui je nejlepší.
Dvě sopky
Při pohledu na mapu připomíná Maui ležatou osmičku, jejíž východní část je podstatně větší než západní. Tvar ostrova není vůbec náhodný. Z geologického hlediska jde o dvě štítové sopky, které se vynořily z mořského dna. Protože Puu Kukui na západě je starší, mnohem více už podlehla erozi a je menší a nižší. Haleakala na východě vybuchla naposledy v roce 1790, takže ji někteří geologové považují stále za dřímající sopku. Po tisíciletí volně vytékající láva z Haleakaly dosáhla až ke svahům starší sestřenky a vytvořila mezi oběma velikány širokou šíji, připomínající rozlehlé údolí. Puu Kukui dnes sahá do výše přes 1700 m, zatímco k vrcholu Haleakaly musíme překonat tři výškové kilometry. Obě sopky jsou součástí podmořského masivu Maui Nui, jenž zahrnuje i okolní ostrovy Lanai, Kaholawe a Molokai. Někdy před 20 000 lety, kdy byla velká část světové vody vázána v ledovcích, tvořily všechny čtyři ostrovy jeden celek.
Maui je rozlohou druhý největší havajský ostrov (1883 km2), počtem obyvatel (144 000) je na třetím místě za Oahu a Velkým ostrovem. Příliv obyvatelstva v posledních deseti letech učinil z některých sídel na Maui nejrychleji rostoucí komunity v USA. Až do finanční krize v roce 2008 probíhal především na závětrné straně ostrova hektický stavební ruch. Mnozí američtí penzisté si zakoupili bydlení v rychle rostoucích důchodcovských městech a stali se důležitou ekonomickou silou ostrova. Přilákala je sem především krásná příroda, moře a příjemné klima.
Přestože je Maui rozlohou jen zhruba čtyřikrát větší než území hlavního města Prahy, počtem klimatických oblastí se může směle srovnávat s lecjakým kontinentem. Průměrné roční množství srážek na pobřeží otevřeném k západu činí kolem 400 mm, ale na opačné straně, kam vanou severovýchodní pasáty, dosahuje neuvěřitelných 7000 mm. Svahy sopky Haleakaly ve vysoké nadmořské výšce mají zcela odlišný klimatický systém a slouží jako zachycovač oceánské vláhy, což je zvláště pro suché oblasti západu velmi důležité. V dřívějších dobách 80 % veškeré vody spotřebovávala produkce cukru, ale dnes je zcela zásadní zabezpečit vodou rostoucí osídlení právě v těch nejsušších částech ostrova.
Na Maui se cukr stále ještě vyrábí, najdeme zde poslední fungující cukrovar na Havajských ostrovech. Význam cukrovarnictví však už dnes není pro ekonomiku ostrova podstatný. Hlavním zdrojem příjmů je jako na většině ostatních ostrovů turistika. V 60. letech vznikl právě na Maui první velký turistický rezort mimo Waikiki. Od té doby se počet turistů na Maui zvyšuje, současný průměr se pohybuje kolem dvou a půl milionů návštěvníků ročně. Nepřijíždějí sem jen za příjemným podnebím a průzračným mořem, ale také za několika atrakcemi, bez nichž si dnes návštěvu Havaje nelze představit.
Královské sídlo Lahaina
Pět let poté, co Kamehameha Veliký definitivně porazil vládce Maui a přivedl ostrov pod svoji vládu, přenesl i královský dvůr do přístavu Lahaina. Kolem ostrova tady prochází průliv Au’au, volně přeloženo „Vody ke koupání“. Ostrovy Molokai, Kahulawe a Lanai ho chrání před oceánskými vlnami. Toho využívaly nejenom velké zámořské kánoe Havajců, ale i lodě prvních Evropanů. Jako první běloch vstoupil na Maui v roce 1786 francouzský kapitán La Pérouse. Brzy se však hlavním jazykem v přístavu stala angličtina. Bylo to v časech, kdy slova „Bostoňan“ a „námořník“ byla na Havaji téměř synonyma, a od 20. let 19. stol. se též dala nahradit slovem „velrybář“. V průlivu Au’au totiž od nepaměti trávila obrovská stáda keporkaků období, kdy v jejich hlavních lovištích potravy u aljašských břehů vládla zima.
Když se v Lahaině usadil první misionář William Richards, podařilo se mu pokřtít guvernéra Hoapiliho a získat v něm cenného spojence. Nepotřeboval ho ani tak pro šíření víry samotné, protože to se dařilo velmi dobře, především díky úpadku starých náboženství. Problém byl v tom, že dobré dílo reverenda Richardse narušovali jeho křesťanští souvěrci z velrybářských lodí. Po měsících strávených na moři vyráželi lační námořníci do uliček Lahainy hledat zábavu, dostatek kořalky a místní krasavice. Činili tak bez rozdílu kapitáni i prosté mužstvo, všichni podle nepsaného pravidla „není žádného Boha na západ od mysu Horn“. Jaké pak bylo nemilé překvapení, když po přistání v Lahaině posádku čekalo přivítání v podobě nových zákonů namířených proti opilství a smilstvu, které horlivý Hoapili prosadil. Několikrát se dokonce stalo, že pokřtění Havajci zahnali řádící námořníky zpět na jejich lodě a jednou – když si kapitán zakoupil místní krasavici a odvedl k sobě do kajuty – Richards neváhal a napsal zprávu do novin v kapitán…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Havaj