Santorini, nejjižnější výspa Kyklad a jinak enfant terrible řeckého ostrovního světa, je místem téměř nadpozemské krásy, ale zároveň i místem, které svým způsobem děsí, které je připomínkou i výstrahou. My máme to štěstí, že se jím můžeme kochat a užívat si jej, některá z budoucích generací však o toto potěšení s velkou pravděpodobností přijde. Až se tak stane, až se dřímající sopečné síly v santorinském podzemí opět naplno probudí, pak našim potomkům ve Středomoří pomáhej pánbůh.
Určitá dvojznačnost je pro Santorini charakteristická a projevuje se i v jiných ohledech, třeba už v názvosloví. Starořecký název Théra dostalo toto místo patrně podle dórského kolonizátora Thérase, jenž sem v 9. stol. př. n. l. připlul ze Sparty a založil město, zčásti dochované v ruinách. Název Théra se dodnes oficiálně používá, ovšem v novořecké formě Thira. Mimo Řecko je nejužívanější název Santorini, který vznikl patrně ve 13. stol. zkomolením latinského jména zdejší patronky sv. Ireny – Sancta Irene. Jiným příkladem dvojznačnosti je, že se o Santorini někdy píše jako o souostroví a jindy zase jako o ostrovu. Zeměpisně správně je první možnost, neboť hlavní ostrov Thira tvoří těsné seskupení se čtyřmi menšími ostrovy. Při méně rigorózním přístupu lze ale chápat možnost druhou – menší ostrovy s hlavním ostrovem podkovovitého tvaru úzce geologicky souvisejí a uzavírají s ním kruh, jenž upomíná na dobu, kdy zde existoval ostrov jediný. Tehdy se mu říkalo Strongylé, v překladu Okrouhlý.
Strongylé začalo vznikat zhruba před šesti sty tisíci lety na vrcholu jihoegejského sopečného oblouku (ten více zmiňujeme v článku o Nisyru), kde již vyčníval z moře blok hornin druhohorního stáří, jenž se zachoval dodnes v podobě masivu se dvěma nejvyššími santorinskými vrcholy Profitis Ilias (567 m n.m.) a Mesa Vouno. Západně od něj, v místě zvaném Akrotiri, se tehdy vynořil z vln první vulkán, k němuž pak během následujících 400 000 let postupně přibylo ještě několik dalších. Z období posledních 100 000 let je doloženo dvanáct cyklů intenzivní sopečné aktivity, při kterých se střídaly výlevy láv s erupcemi sypkých sopečných hmot. Výsledkem byl ostrov okrouhlého tvaru s nevídanou konfigurací terénu – značnou část vnitrozemí zabírala zatopená kaldera spojená s mořem jediným úzkým průlivem a z jejích vod se vypínal do několikasetmetrové výše centrální vulkán. Před 4000 lety byl již ostrov osídlen lidem, etnicky i kulturně silně spřízněným s minojským obyvatelstvem nedaleké Kréty. Tito ostrované vybudovali v blízkosti průlivu město, které patřilo k největším a nejvýstavnějším sídlům tehdejšího světa a disponovalo jedním z nejfrekventovanějších obchodních přístavů ve Středomoří.
Dlouhou dobu se uvádělo, že ke známé minojské erupci, jež prosperující ostrov zdevastovala k nepoznání, došlo kolem roku 1450 př. n. l., novější výzkumy ale tento údaj posunuly až o dvě století nazpět. Podle korelace s údaji, získanými radiokarbonovým datováním…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řecké ostrovy