Největší z azorských ostrovů byl objeven jako druhý v pořadí, někdy mezi lety 1426–1437. Oprávněně se mu přezdívá Ilha Verde, Zelený ostrov, i když většinu zeleně dnes tvoří kulturní krajina s obdělávanými poli a mnoha importovanými rostlinami, jimž dominují skoro všudypřítomné kryptomerie japonské, v polovině 19. stol. sem dovezené jako zdroj dřeva. Pořád tu lze ale nalézt i zbytky původních vavřínových lesů, v nichž jako na jediném místě na světě žije hýl azorský. Ostrovní krajina vymodelovaná dávnou vulkanickou činností je pastvou pro oči i fotoaparáty. A všechno korunují speciality jako místní ananasy nebo čaj.
Poznávání krás a zajímavostí ostrova São Miguel začínám netradičně návštěvou unikátní ananasové plantáže Arruda ve Fajã de Baixo nedaleko od centra Ponta Delgady. Ananasovník chocholatý byl na Azory dovezen z Jižní Ameriky počátkem 19. stol., a protože botanicky patří mezi bromélie, dlouho se využíval jen jako okrasná rostlina v parcích a zahradách. S nápadem pěstovat ho pro komerční účely přišel až podnikatel José Bensaude kolem roku 1860. První azorské ananasy se exportovaly do Anglie, následovalo Německo a zájem byl tak velký, že v roce 1910 se už z ostrova vyvezlo na půldruhého milionu sladkých plodů.
Na západě ostrova
Z ananasové farmy mířím na západ ostrova, který vyplňuje masiv spící sopky Sete Cidades s největší kalderou na Azorách – má průměr přibližně 5 km a stěny vysoké až 500 m. Projíždím městečkem Relva a pak odbočuji do vnitrozemí. Všude kolem jsou farmy, kde se chová hovězí dobytek. Na ostrově žije údajně přes 70 000 krav, a tak není divu, že hlavními zemědělskými produkty tu jsou mléko a mléčné výrobky. Zdejší mléko Terra Nostra je opravdu výborné a devět měsíců zrající sýr São Miguel Velho prostě vynikající. Poprvé zastavuji u vyhlídky Pico do Carvão, odkud se otvírá výhled na velkou část severního pobřeží ostrova až k městu Ribeira Grande. Odtud pokračuji autem dál k akvaduktu Muro das Nove Janelas (Stěna devíti oken), který je krásně porostlý mechy, kapradinami a další vegetací. Byl postaven v 17.–18. stol., aby dopravoval vodu z laguny Canário do Ponta Delgady, která v té době měla problém s nedostatkem pitné vody.
Jako další na mne čeká Miradouro da Boca do Inferno, vyhlídka, na kterou se mimořádně těším, protože na São Migueli patří k nejkrásnějším. Nedá se k ní dojet, auto musím nechat na malém parkovišti u silnice a vydat se lesem asi na dvacetiminutovou procházku. Trochu se mi protáhne. Cestou totiž spatřím červenou šipku vyznačující odbočku k laguně Canário, a tak zamířím nejprve tam. Laguna, která stále slouží jako zdroj pitné vody pro okolní obce, leží uprostřed lesa s vysokými kryptomeriemi a hustým porostem kapradin. Její hladina se díky tomu třpytí krásnými odstíny zelené barvy. Vracím se zpátky a pokračuji k vyhlídce Boca do Inferno. I když jsem na to, co uvidím, připravený, velkolepost zdejší přírody mi stejně vyrazí dech. Z vrcholu vyhlídky, obehnaného dřevěným zábradlím, shlížím do kaldery Sete Cidades, jejíž podoba je výsledkem tří kolapsů, k nimž došlo zhruba před 35 700, 28 750 a 15 740 lety. Následně ji pak dotvořily ještě četné drobné erupce. Žasnu nad rozmanitostí barev jednotlivých lagun. Přímo pod sebou mám lagunu Santiago, vlevo od ní se dá zahlédnout maličká Lagoa Rasa, vpravo od Santiaga je Lagoa Azul („modrá“), která sousedí s Lagoa Verde („zelená“). Na západním břehu Modré laguny leží malebná farnost Sete Cidades asi se 700 obyvateli, kde si lze půjčit kánoi a projet se po laguně.
Na závěr svého výletu do západní části ostrova směřuji k vyhlídce Ponta do Escalvado, vysoko na útesech nad malým rybářským městečkem Mosteiros. Opět nechávám auto na malém parkovišti a vychutnávám si jeden z nejpůsobivějších výhledů na západní pobřeží. Nad hlavou mi létají rackové, pod sebou mám stometrové útesy rozzářené klesajícím sluncem do oranžových odstínů. Ve vzduchu se mísí sladká vůně bylin rostoucích na skalách se slaností oceánu. Z městečka sem slabě doléhá štěkot psů, což beru jako znamení, že už se tam mám vydat. Silnice se klikatí podél pobřeží a nabízí mi pohled na dvě sopečné skály osamoceně se tyčící z vln. Jsou symbolem Mosteiros a z pláže v jejich blízkosti si chci dnes vychutnat západ slunce. Ještě před tím mě ale čeká zábava v podobě koupele v přírodních bazéncích uprostřed čedičových skalisek (piscinas naturais Caneiros). Připojuji se k místním a skáču do chladné vody. Koupu se v náručí Atlantiku, nad hlavou mi létají křičící buřňáci makaronéští, obklopují mne černé skály, po nichž se rozvážně přesouvají tmavě červení krabi. Stejně jako oni nikam nespěchám. A napadá mne jediná myšlenka: Estou em paraiso. Jsem v ráji.
K Ohnivé laguně
Další den bude patřit centrální části ostrova. Z Ponta Delgady se vydávám napříč ostrovem k severu až do pobřežního města Ribeira Grande. Cestou míjím opět četné farmy s hovězím dobytkem, navzájem oddělené starými vysokými zdmi z čedičových bloků. Ty jsou dědictvím jednoho z ekonomicky nejšťastnějších období ostrova, které místní označují jako o ciclo da laranja, „pomerančové období“. Pěstování pomerančů dominovalo ekonomice na ostrově více než půldruhého století, s vrcholem v letech 1830–1875. Na konci tohoto období došlo k tomu, že se na ostrov zavlekly z Brazílie houbové choroby (padlí), ale také škodlivý hmyz (např. puklice oranžovníková), pěstování pomerančovníků upadalo a začala první vlna emigrace do Ameriky.
Ribeira Grande nabízí ospalou atmosféru, několik historických světských staveb včetně radnice z konce 18. stol., řadu kostelů, krásnou městskou pláž Santa Bárbara mj. s půjčovnou surfů a také likérku Mulher de Capote, rodinnou firmu pana Ferreiry, která funguje už od roku 1936. Lze ji navštívit a ochutnat její produkty, z nichž asi nejslavnější je sladký likér z plodů mučenky. Najdete tu ale i likér ananasový, rýžový, anýzový či banánový a rovněž vynikající brandy Ezequiel s příjemnou ovocnou chutí.
Z Ribeira Grande mířím opět do vnitrozemí. Přírodní památka Caldeira Velha je třináctihektarová rezervace na úpatí sopky Fogo chránící typickou flóru a faunu laurisilvy. Se zdejší biodiverzitou, geologickou minulostí i geotermální aktivitou seznamuje malé, nedávno zmodernizované návštěvnické centrum. Vyvěrá tu několik termálních pramenů, jejichž vodu využívají maličké přírodní lázně se čtyřmi bazénky zasazenými doprostřed bujné zeleně, jíž dominují 6–8 m vysoké stromové kapradiny pocházející z Austrálie.
Od Caldeira Velha vede asfaltová silnice vzhůru až k Ohnivé laguně, Lagoa do Fogo, kráterovému jezeru uprostřed elipsovité kaldery stratovulkánu Fogo, známého též jako Água de Pau. Tato kaldera je stejně jako sopka, jež ji vytvořila, na ostrově São Miguel nejmladší. Vznikla asi před 15 000 lety a její dnešní podoba je výsledkem posledního velkého kolapsu přibližně před 5000 lety, upravená pak ještě mladšími erupcemi, z nichž k poslední došlo v roce 1564. Na jihu obklopují lagunu strmé svahy, ale ze severozápadní strany, od vyhlídky Miradouro da Lagoa do Fogo, se dá k jezeru sestoupit. Turistická stezka vede starým vavřínovým lesem s mnoha endemickými druhy rostlin a patří k nejkrásnějším na ostrově, zvláště když se vydaří počasí. Cestou se střídají výhledy na Atlantik, vysoké stěny kaldery či na hladinu laguny a přilehlou malou pláž. Zažil jsem tu ale i chvíle, kdy bylo zataženo a mlha, takže výhledy nebyly žádné, ale samotné laguně dodává mlha tajemnou atmosféru. Sestup trvá zhruba 30 minut a je kvůli terénu trochu náročnější, strmé schody vysekané ve svahu jsou zpevněné dřevem, ale místy v důsledku deště, větru i častého používání poněkud opotřebované. Koupání v jezeře je přísně zakázané, protože jde o přírodní rezervaci a zároveň zdroj pitné vody.
Čajová továrna a termální lázně
Poslední neprozkoumanou částí ostrova São Miguel zůstává jeho východ a severovýchod. Nejvíce se těším na zdejší čajovníkové plantáže, protože Azory jsou jediným místem v Evropě, kde se již skoro 200 let pěstuje čajovník a vyrábí čaj. A tak vyrážím z Ponta Delgady nejprve už známou cestou na severní pobřeží do Ribeira Grande a odtud podél pobřeží k východu. Nejprve se zastavuji na vyhlídce Miradouro Santa Iria, někdejší pozorovací plošině, kterou využívali velrybáři ke sledování pohybu vorvaňů. Je to krásné místo s výhledem na divoké pobřeží, škoda jen, že vzniklo kvůli tak krutému účelu. Pokračuji autem dál přes malebné vesničky, až vjedu do oblasti, která mě vítá nápisem Rota do cha, Cesta čaje. Nejprve míjím první čajovníkové plantáže v obci Porto Formoso, kde je jedna ze dvou čajových továren na ostrově, maličká Fábrica de Chá do Porto Formoso. Má i malé muzeum, kde se konají také ochutnávky, z příjemné venkovní terasy je hezký výhled na obec, známou svým mezinárodním folklorním festivalem, který se tam koná každoročně vždy v srpnu.
Myslím, že turisticky zajímavější je Fábrica de Chá Gorreana asi o 2 km dále. Její areál obklopují téměř ze všech stran smaragdově zelené plantáže čajovníkových keřů, celkem 32 ha. Továrna slaví letos 140. narozeniny, byla založena roku 1883, a je tak nejstarší stále fungující továrnou na čaj v Evropě. Všechny nejdůležitější stroje v provozu jsou britského původu a pocházejí z konce 19. a začátku 20. stol. Zdejší čaj je kompletně organickým produktem, nepoužívají se tu žádné herbicidy, fungicidy ani pesticidy, protože na ostrově se nevyskytují žádní obvyklí škůdci čajovníku čínského. Továrna ročně vyprodukuje 40 t čaje. Malá část produkce je určena pro azorský trh, většina se vyváží nejen do pevninského Portugalska, ale také do USA, Kanady, Německa, Rakouska, Francie, Itálie, ale také do Angoly, Brazílie a dokonce i do Japonska. V současnosti továrna vyprodukuje zhruba 40 t čaje ročně, asi tři čtvrtiny produkce zůstávají na ostrově, zbytek se vyváží do USA, Kanady, Rakouska, Německa a dokonce i do Japonska. Turisté se mohou v Gorreaně projít po plantážích, seznámit se s procesem výroby zeleného i černého čaje, samozřejmě také ochutnat a třeba si i nějaký čaj koupit.
Po ochutnávce čaje se vydávám z pobřeží do vnitrozemí, do městečka Furnas. Nejprve se na něj podívám shora, z vyhlídky Pico do Ferro. Jako na dlani mám před sebou údolí Furnas s obrovskou zelenou lagunou a městečkem, které proslavily jeho horké prameny a další geotermální jevy jako fumaroly, mofety nebo malé gejzíry. Zdejší lázeňské středisko s botanickou zahradou Terra Nostra je známé široko daleko.
Vyhlídek už ale bylo dost, a tak spěchám do centra města. Auto nechávám na hlavním náměstí, kde mi země bublá přímo pod nohama. Furnas je v tomto směru jedinečný, patří mezi nejaktivnější geotermální lokality na Zemi. Vyvěrá tu přes 30 minerálních pramenů, jejichž voda se využívá k léčbě nejrůznějších chorob, od revmatických onemocnění až po nemoci dýchacích cest. Není divu, že vyhledávaným lázeňským centrem začal být Furnas už na konci 18. stol. Letní rekreační rezidence si tu postavili různí bohatí lidé, od amerického konzula Thomase Hicklinga až po anglické obchodníky s pomeranči.
Furnas je také tím správným místem, kde ochutnat cozido, jedno z nejtypičtějších portugalských jídel, společně dušenou směs nejrůznějšího masa, uzenin a zeleniny. Zdejší varianta cozido das Furnas se připravuje opravdu speciálním způsobem – hrnec s připravenými surovinami se zakope do země a o zbytek se postará geotermální energie. Hostům zdejších restaurací se tak kromě gastronomického zážitku dostává i zvláštního představení. Na severním konci laguny je dřevěným plůtkem ohraničená část plochy s fumarolami. Vidíme tam ale také navršené hromádky hlíny a v každé zapíchnutou destičku se jménem restaurace. Ve správnou chvíli přistoupí k hromádce dva muži, odhrnu svrchní vrstvu hlíny¨, sejmou dřevěný poklop a ze zhruba metr hluboké jámy pod ním vytáhnou jeden či dva padesátilitrové hrnce s cozidem, které se v zemi vařilo přibližně šest až sedm hodin při teplotě 65–90 °C. Přenesou hrnce, po nichž stéká lákavě vonící šťáva, do dodávky a show končí. Pak už jen stačí přemístit se asi 3 km do města do příslušné restaurace se zarezervovaným stolem a pochutnávat si na směsi kuřecího, hovězího a vepřového masa, choriza, černé jaternicové klobásy, brambor, batátů, mrkve, zelí a kapusty.
Aby byla paleta zážitků z Furnasu kompletní, musíme si dopřát ještě termální koupel. Ve městě jsou dvoje termální lázně. Méně známé a celkově menší jsou lázně v Poça da Dona Beija. Jejich výhodou je, že mají otevřeno až do večera a nabízejí i noční koupání. Já však volím známější lázně Terra Nostra, které obklopuje botanická zahrada s exotickou vegetací, ideální místo pro relaxaci a odpočinek. Právě tam hodlám strávit několik následujících hodin koupáním v dobovém bazénu s termální vodou (teplota 38 °C) jemně okrové barvy, která obsahuje velké množství železa. Mám rád volný prostor, možnost pohybu a botanická zahrada o rozloze více než 12 ha je skvělým místem pro procházky. Podnikatel Vasco Bensaude si dal v polovině 20. stol. na její rekonstrukci mimořádně záležet, když sem povolal skotského zahradního architekta Johna McInroye, který zahradu zmodernizoval, vybudoval v ní romantická zákoutí, bazén zkrášlil chrliči s horkou termální vodou, přidal dva bazénky s vířivkou, postavil mosty a vodní kanály, doplnil zvířecí sochy a umělou jeskyni. Na začátku 90. let minulého století zahradu znovu renovovali David Sayers a Richard Green, kteří tu mj. vysadili novou generaci více než 3000 druhů stromů a keřů z celého světa. Zahrada dnes vlastní vynikající kolekci téměř 300 druhů, forem a kultivarů kapraďorostů, 85 různých druhů a poddruhů cykasů, více než 600 druhů a kultivarů kamélií, kolekci bromélií a také kolekci domácí flóry včetně endemických druhů.
Návštěvu východní části ostrova končím v městě Vila Franca do Campo na jižním pobřeží. V přístavní cukrárně Queijadas do Morgado ochutnávám místní specialitu, která jí dala jméno – queijadas, mrkvové muffiny s tvarohem, které si získaly oblibu na celém ostrově. Beru si jich celou krabici a mířím s ní po více než stovce schodů k bílé poutní kapli Nossa Senhora da Paz nad městem, jedné z připomínek jeho dávné slávy coby hlavního centra celého ostrova, dokud toto jeho výsadní postavení nezničilo v 16. stol. zemětřesení. Vychutnávám si koláče a kochám se výhledem na město s banánovníkovými plantážemi kolem, na širý oceán a neobydlený ostrůvek Ilhéu de Vila Franca do Campo, který je pozůstatkem sopečného kráteru. Ideální místo k tomu, abych se s ostrovem São Miguel rozloučil.