Scuol
Na tratích Rhétské dráhy jsou pouze dvě stanice, z nichž nevedou koleje nikam dál. Jednou z nich je Scuol, hlavní centrum Dolního Engadinu.
Jménem Engadin se označuje údolí řeky Inn na území Švýcarska. Je dlouhé více než 80 km a patří k nejvýše položeným osídleným údolím v Alpách. Rozděluje se na dvě části – jihozápadní Horní Engadin, širší a povlovnější, a severovýchodní Dolní Engadin, užší, s větším výškovým rozdílem a divočejší řekou. Hranice mezi nimi se tradičně klade do míst, kde zleva ústí do Innu potok Ova da Punt Ota, pár kilometrů před Zernezem. Zatímco nejznámějšími turistickými centry Horního Engadinu jsou Svatý Mořic a Samedan, v Dolním Engadinu je to právě Scuol.
K 1. lednu 2015 došlo, samozřejmě na základě lidového hlasování, ke spojení původního Scuolu s pěti dalšími obcemi (Guarda, Ardez, Ftan, Tarasp a Sent) v jeden celek. Tento „nový“ Scuol má něco přes 4600 obyvatel a rozlohu téměř 439 km2. Díky tomu získal dva primáty – stal se plošně největší obcí ve Švýcarsku a počtem obyvatel nejlidnatější švýcarskou obcí, v níž se jako hlavní jazyk používá rétorománština (spolu s ní se tu ale mluví také německy). Impozantní je i rozpětí nadmořské výšky – nejnižší místo (1094 m n. m.) leží u Innu v místech, kde v Sentu katastr obce opouští, nejvyšším (3312 m n. m.) je vrchol Piz Buin na hranici s Rakouskem, patřící do frakce Guarda. A když jsme u rekordů, přidejme ještě jeden, který s novou podobou obce nesouvisí. Železniční stanice Scuol-Tarasp je nejvýchodnější v celém Švýcarsku. Končí zde trať Rhétské dráhy z Beveru otevřená v roce 1913.
Scuol (v původním užším smyslu, jak bude nadále v tomto článku vystupovat) leží ve svahu na levém břehu Innu. Z mnoha míst se tak lze kochat panoramatem vesměs třítisícových vrcholů tyčících se na protější pravé straně údolí, seřazených ve směru po proudu, tedy při pohledu ze Scuolu zprava doleva, v pořadí Piz Pisoc (3173 m – nejvyšší vrchol na území Švýcarského národního parku), Piz San Jon (3093 m), Piz Lischana (3105 m) a Piz Ajüz (2788 m). Všechny patří k horské skupině Sesvenna, někdy vzhledem k jejímu převažujícímu vápencovému složení označované též jako Dolnoengadinské Dolomity.
Ještě lepší výhled na tohle panorama bude mít každý, kdo vyjede kabinkovou lanovkou, jejíž dolní stanice je hned vedle nádraží, na výšinu Motta Naluns (2142 m). Nejezdí se sem ale zdaleka jen za výhledem. V zimě je Motta Naluns centrem stejnojmenné lyžařské oblasti, v létě odtud vyrážejí na horské túry pěší turisté, několik tras různé obtížnosti tu čeká na bikery s horskými koly a můžete si tu také půjčit koloběžky a vydat se i s dětmi na méně dramatický, asi 10 km dlouhý sjezd přes Ftan zpátky dolů do Scuolu.
Samotné městečko je v povědomí turistů většinou zapsáno jako jedno z míst, kde lze vidět typické engadinské domy vesměs z 18. a 19. stol. zdobené různými sgrafity, často s vyřezávanými dřevěnými okenicemi a občas ještě pořád s pecí typicky vyčnívající ven z fasády, někdy hranatou, jindy zaoblenou. Tohle uspořádání mělo hned dvě výhody – snižovalo se tak riziko požáru a ušetřilo místo v kuchyni. Vynikajícím příkladem je třeba Dům měšťanské obce (Haus der Bürgergemeinde), který v roce 1696 nechali postavit Tomas Hainrich a jeho synové Joan a Gallus. Najdete ho v uličce Punt, která vede kolem muzea, jemuž věnujeme samostatný článek, dolů k řece. Tam následuje dřevěný krytý most, přes který se určitě vydejte na pravý břeh. Odtamtud budete mít Scuol jako na dlani a snadno pochopíte, jak přišel ke svému jménu. Vzniklo z latinského výrazu scopulus, „skalisko“ či „skalní útes“. A panoramatu městečka tady dominuje skalisko zvedající se téměř kolmo od řeky a na něm kostel, jehož jméno se objevuje ve dvou rétorománských podobách jako San Geer či San Göri. Je to prostě sv. Jiří, německy St. Georg, což se ale tady prakticky nepoužívá. Jeho dnešní pozdně gotickou podobu mu dal na počátku 16. stol. mistr Bernhard von Puschlav, v Engadinu hojně činný stavitel pocházející z graubündenského údolí, které je dnes známé hlavně pod svým italským jménem Poschiavo a jemuž se budeme věnovat v samostatném článku.
Sgrafity krásně vyzdobené fasády mají ale také domy například na náměstích Bügl Grond jižně od hlavní ulice Stradun a La Plazetta severně od ní, na hezký dům však lze narazit i zcela nečekaně v mnoha uličkách. Vyplatí se vyhradit si hodinku času a historickým centrem Scuolu se jen tak toulat. Při tom si nelze nevšimnout velkého počtu nejrůznějších kašen, uzpůsobených tak, aby se voda, jež ve všech teče, dala snadno nabírat nebo alespoň ochutnávat, k čemuž jsou na některých místech turisté přímo vybízeni zvláštními tabulkami. Když si k tomu uvědomíme, že ve znaku Scuolu se skví fontána, nepřekvapí nás informace o někdejší lázeňské minulosti obce…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rhétská dráha