Rozhodl jsem se vidět mumie. Ne těch pár faraónů z 18. dynastie za vitrínou v Káhirském muzeu, ale v místech, kde jich ještě dnes odpočívají tisíce. Vzhledem k tomu, že umění mumifikace bylo starověkými Egypťany dovedeno téměř k dokonalosti, nepodlehly zdaleka všechny přírodním procesům rozkladu a přečkaly tisíciletí. Podstatnou část nalezených těl však zničili sami lidé. Příčinou nebyla vždy nedbalost či lačnost po jejich záhrobních darech. Mumie byly svého času i dobrým obchodním artiklem. Věřilo se, že prach z rozemletých mumií léčí a má zázračné účinky. Vrcholem cynizmu bylo v 19. století jejich drcení na hnojivo. Ne, v chudém Egyptě se jimi nehnojilo, ale v kulturní Anglii existovalo průmyslové zpracování mumií na organická hnojiva.
Najít dnes mumii není vůbec lehké. Když se budete ptát místních obyvatel, ukážou vám či prodají tělo mrtvé sotva 30 let, které vyhrabou na nejbližším hřbitově. Musíte mít trochu odvahy, dostatek odhodlání a především štěstí.
Pohřebiště 1. až 3. dynastie
Kráčíme pouští z Abú Siru do Sakkáry. Není to daleko a dominanta stupňovité Džoserovy pyramidy na obzoru je nám dobrým ukazatelem cesty. Za vesnicí po nás pár děcek házelo kameny, nedali jsme jim totiž bakšiš odpovídající jejich požadavkům, ale za první dunu, odkud již nejsou vidět domy, si netroufnou. Takže teď už máme poušť jen sami pro sebe. Sbíráme kousky alabastru a úlomky zvířecích kostí. Nejčastěji nalézáme velbloudí zuby a trochu nás jejich četnost udivuje. Ne nadarmo byla poušť již v dobách starověkých Egypťanů nazývána zemí smrti a chaosu. Dlouhodobě zde mohou žít jen dobře přizpůsobení živočichové a pak už jen všudypřítomní běsi, démoni a z pozdějších dob i džinové a ifríti.
Už jsme se přiblížili na vzdálenost jednoho kilometru k dílu zbožštěného Imhotepa, jenž postavil tuto stupňovitou pyramidu pro svého otce Džosera, zakladatele 3. dynastie. A téměř na dosah máme zbytky Tetiho hrobky. Po sypkém úbočí se dostáváme na plošinu pokrytou zpevněným pískem. V této chvíli ještě netušíme, že jsme na pohřebišti z doby 1. až 3. dynastie. Historie zde kráčela asi před pěti tisíci lety, dnes tudy jdeme my a čeká nás neobvyklé dobrodružství. Je nám známo, že se do těchto míst nesmí, ale zatím se neschováváme. Hlídky vojáků jsou několik set metrů od nás a jak známe zdejší zvyky, mají zbraně sice na řemeni přes záda, ale raději posedávají ve stínu a vychutnávají si poklidný den.
Sklouzáváme asi do metr hluboké prolákliny. Velbloudí zuby nás již nezajímají, ale přesto ze zvyku bedlivě sledujeme, kam šlapeme. V poušti člověk nikdy neví. Když tu si jeden z nás všimne pruhu tmavšího písku. Normálně je zdejší písek šedavě bílý, ne načervenalý jako v západnější části Sahary, a tak místo s pískem zabarveným dohněda člověka upoutá. Rukama začneme hrabat a pátrat po příčině zabarvení. Již po odhození několika hrstí písku objevíme útržky tkaniny. Všech se zmocňuje vzrušení. Zapomínáme i na nedaleké hlídky a urputně hrabeme dál. Nejde to už tak snadno jako na začátku. Písek je ztvrdlý a musíme jej rozbíjet pracně hledanými kameny. Jde to pomalu, ale již s určitostí víme, že jsme na dobré stopě. Pak se pomalu ukazuje tělo zabalené do plátna. Teď už jsme opatrnější a v odstraňování písku pokračujeme zase rukama. Když už i laickým okem poznáme, že to, co po tisíciletích vyhrabeme na denní světlo, je mumie dítěte z chudé rodiny, začínáme se více zajímat o stráže. Kdyby nás teď vojáci objevili, začaly by nám značné komplikace.
Z mumie toho po tisíciletích mnoho nezbylo, jelikož nebyla zabalena s potřebnou péčí. Látka byla místy zavázána nedbale, takže kromě kostí a mléčných zubů, zbyla z této drobné lidské bytosti převážně zuhelnatělá hmota promíchaná s pískem. Přemýšlíme, co s nálezem. Pro archeology nemá žádnou cenu. Možná kdyby toto místo leželo v areálu českých egyptologů, zašli bychom za profesorem Vernerem, ale takto jsme se rozhodli mumii ponechat dál v klidu a na svém místě. Beztak jsme ji vyrušili více, než se patří. Na chvíli jsme přestali být ostražití, a tak jsme si asi nevšimli devíti strážců, dílem v uniformách a se samopaly, dílem v tradičních galábiích. Běželi k nám a něco vykřikovali. Bleskově jsme zahrabali mumii a dělali, jako že jsme tu odpočívali. Ukazujeme jim na vzdálenost deseti metrů pet-láhev a s výkřikem „Just resting!“ mizíme v poušti. Ještěže místo činu bylo v mělké prohlubni a hlídka neviděla pod naše nohy. Uvěřili, že jsme nějací zbloudilci a otočili se ani ne tři kroky od místa, kde by již museli vidět, co se tu před pár vteřinami dělo. Se srdcem v krku jsme uháněli zpět do Abú Siru a prvním autobusem do Káhiry. Teprve v davu lidí nedaleko Midan Al-Tahrir jsme se uklidnili. Už bylo zcela zřejmé, že nás nikdo nepronásleduje. Když jsem se po dvou měsících k Džoserově pyramidě vrátil, mumii dítěte jsem pod pískem bezpečně našel. Zůstala taková, jakou jsme ji ve chvatu opustili.
Doba Alexandra Velikého
Vypravili jsme se do oázy Siwa nedaleko hranic s Lybií. Je to kouzelné, klidné místo plné pohody. Rozhodně se vyplatí navštívit tuto oázu, která je tak odlišná od frmolu a živosti ostatních částí Egypta. Zde jsme se setkali s mumiemi podruhé. A bylo to trochu smutné. Nebyli jsme první, kdo je našli a hned bylo jasné, že s nimi nebylo zacházeno citlivě.
V Siwě býval Amonův chrám s početným kněžstvem, které vládlo velikou a tajemnou mocí. Svědčí o tom alespoň příběh perské armády, kterou poslal Kambýsés přes Saharu do Siwy, aby si oázu podmanil. Její kněží totiž odmítli uznat faraónem perského vládce a Kambýsa to hryzlo. Nad armádou, která prý čítala několik set tisíc vojáků, pronesli Amonovi kněží strašnou kletbu a předpověděli, že do Siwy nikdy nedorazí – což se do puntíku vyplnilo. Armáda zmizela a dodnes o ní nikdo neví. Mnoho archeologů ji hledalo, ale dosud marně. Více respektu si zde získal až Alexandr Veliký. První jeho cesta Egyptem vedla právě sem, kde byl vlídně přijat a uznán faraónem.
Oáza Siwa má dvě dominanty, starou vesnici s hliněnými a opuštěnými domy a takzvanou horu Mrtvých, místo, kde prý byli pohřbíváni i Amonovi kněží. Vyšli jsme na horu Mrtvých a prošli několik hrobek z doby posledních staletí před naším letopočtem. Největší chloubou domorodého hlídače byla hlava jakési mumie v plechovém kbelíku. Za drobný peníz nám ji ukázal. Siwa není turisticky příliš navštěvované místo, přece jen je vzdálena z Káhiry den namáhavé cesty pouští, a tak jsme byli vážení hosté. Když jsme vyšli až úplně na vrcholek, spatřili jsme na opačném úpatí hory vojenskou posádku. Několik transportérů, dvoje kasárna a pár horkem znavených vojáků. Řekli jsme si, že se podíváme blíže a vydali jsme se dolů po písku, který nám ujížděl pod nohama. Když jsme byli asi v polovině, zastavily nás otevřené skalí hroby. Pohled to nebyl veselý. Kusy lidských těl v plátnech nebo bez nich tu ležely na hromadách bez ladu a skladu. Po překonání prvotního odporu jsme si začali zbytky mumií prohlížet. Ve srovnání s mumií ze Sakkáry byly původně všechny zabaleny s velkou péčí. I plátno bylo kvalitnější a ve velmi dobrém stavu. Zvláštním zážitkem pro nás byly vlasy dávno zemřelých a jejich dokonale upravené nehty na prstech rukou. V poledním slunci a s vojenskou posádkou za zády na nás místo nepůsobilo příliš pietně. Brzy jsme se vrátili zpět, do oázy, mezi datlové palmy, kde přátelští lidé vesele popíjejí čaj a nemyslí na pomíjivý běh života.
Doba křesťanská
V prvních století po Kristu se stal Egypt převážně křesťanskou zemí. Ač církevní Otcové a vážené autority, jako například svatý Antonín, velmi brojili proti procesu mumifikace a kladli důraz především na netělesnou podstatu člověka, byl zvyk mumifikovat mezi obyvatelstvem velmi silný. Proto je i dnes možné navštívit rozlehlá pohřebiště s křesťanskými mumiemi. Jedno z nich, které vypadá jako zvláštní vesnice, lze najít v oáze Kharga. Procházíte se mezi domky z druhého až třetího století a máte pocit, že tady kdysi kypěl rušný život. Opak je pravdou. Jsme na hřbitově. Je zde patrná návaznost na hodně starobylé zvyky, kdy se mrtví zprvu pohřbívali přímo ve svých obydlích. Až později jim živí stavěli na okraji vesnic cihlové „domy mrtvých“, které se od ostatních příbytků lišily tím, že měly zešikmené stěny. Odtud byl již jen krůček k obyčeji velmožů a vládců stavět si tzv. mastaby, ze kterých se později vyvinuly pyramidy. Mezistupněm mezi mastabou a pyramidou je právě výše vzpomenutá Džoserova pyramida. Zde se vlastně jedná o šest mastab postavených na sobě.
S domorodým průvodcem jsme prošli několik ulic mezi domy mrtvých, až nás dovedl do jedné opravdu zachovalé hrobky. Na stěnách a stropě byly zřetelné malby s biblickými výjevy. I nápisy Adam, Eva či Noe jsme byli schopni přečíst. Zatímco jsme obdivovali vyzdobené zdi, seskočil náš průvodce do jámy uprostřed „domku“ a z bočního výklenku vytáhl mumii nahé ženy. Přiznávám, že nás tato rychlá akce vesničana překvapila. Muž se usmál, poklepal na tělo dlaní, až se ozval dutý zvuk, a zase je zasunul zpět do výklenku. Rychle jsme se rozloučili a doufali, že to byla poslední mumie, kterou jsme v Egyptě viděli.
Současnost
Tradice zřizovat nákladné hroby je v Egyptě stále živá. Na dnešních káhirských hřbitovech míjíte jednu velkou hrobku vedle druhé. I obyčejní lidé zde staví pro své zesnulé přímo malé domky. Zejména na koptských křesťanských hřbitovech má člověk pocit, že místní lidé obývají lepší příbytky po smrti než zaživa. Trochu jiná je situace v muslimských městech mrtvých, táhnoucích se od hradeb centrální Káhiry až na periférii města. Zde, přímo mezi hroby mrtvých, přebývají statisíce živých. Většinou těch nejprostších. Jsou zde i ulice s vlastními názvy, jen adresy se píší podle hrobek význačných lidí. Takové muslimské hřbitovy jsou městy, kde živí tráví čas společně s mrtvými a nikomu to nevadí. A tak vás nesmí překvapit, když mezi náhrobky uvidíte nataženou prádelní šňůru, na které se suší tradiční galábie.
Vztah Egypťanů k mrtvým se sice stále vyvíjí, ale bez ohledu na měnící se styl života zůstává pouto se záhrobím stále silné a diametrálně odlišné od ostatního světa.