Jedna z evropských rarit, poslední opravdu neponičená výspa přírody, vzácné druhy zvířat a ptáků – tak popisují oblast skotského severozápadu turistické průvodce. Vnímavým návštěvníkům ale tato část Skotska nabízí mnohem více, než hory a liduprázdná zrádná vřesoviště zahalená mlhou. Lidé, kteří dovedou ocenit dramatickou krásu drsné přírody a jsou schopni objevovat neočekávané i za deštivého počasí, budou na tento kout Skotska dlouho vzpomínat.
Pro žádnou jinou část Skotska není tak určující její geologická minulost, jako právě pro severozápad. Nejen hory vytvarované ledovci, ale též lochy a tvar pobřeží nesou stopy dávné minulosti. Pro dnešní vzhled severozápadního Skotska byly do značné míry určující děje spojené s pradávným horotvorným obdobím v dějinách Země, známým jako kaledonské vrásnění a probíhajícím na počátku prvohor. Stáří zdejších hornin je vskutku ohromující – na některých místech se tu setkáváme s vůbec nejstaršími horninami Britských ostrovů – tzv. lewisianskými rulami, které vznikly asi před třemi miliony let. Ty úplně nejstarší vyvřeliny se nazývají scourian podle vesnice Scourie v historickém hrabství Sutherland.
Hustota osídlení je v této oblasti Skotska extrémně nízká. Důvodem není jen nehostinná krajina, ale spíše drsná povaha někdejších majitelů pozemků. Vždyť jen v období let 1760–1860 (tzv. clearances – odsunutí) bylo z vesnic vypovězeno 150 tisíc lidí, aby uvolnili místo komerčně zajímavějším ovcím. V tomto ohledu smutně proslula nelítostná vévodkyně ze Sutherlandu. Její manžel měl rovněž svérázné představy o pronikání pokroku na sever, a tak zakázal železniční společnosti budování trati na svých pozemcích. Ještě dnes je na trati do Thurso a Wicku patrný velký oblouk, jímž se železnice vyhýbá jeho území. Ironickým důsledkem je skutečnost, že se tak vévoda vlastně zasloužil o zachování neporušené přírody.
Z krajinného hlediska je snad nejzajímavější cesta do Applecross, kde stálo již v 7. století malé opatství. Serpentiny silnice od lochu Kishorn vedou sice jen do nadmořské výšky 685 m, ale zdejší krajina má vysokohorský charakter – často tu leží sníh až do konce března a vždy tu fouká silný studený vítr. Průsmyk, který původně využívali převážně honáci dobytka, slouží dnes jako vyhlídkový bod. Východiskem pro turistické výpravy do hor je vesnička Shieldaig. Přestože zdejší vrcholy jsou vysoké jen něco přes 1000 m, není radno je podceňovat. Počasí se tady může změnit velice rychle, hornina je často lámavá a studený vítr vede v případě nehody k rychlému podchlazení. Značení stezek ve Skotsku prakticky neexistuje, a proto je třeba zakoupit mapy a podrobné popisy výstupových cest.
O relativitě výškového hodnocení vypovídá skotská klasifikace hor. Munros, hory vysoké přes 3000 stop (1000 m), jsou brány velice vážně, vždyť obtížnost výstupu je často obdobná jako u alpských vrcholů s nadmořskou výškou 2500–3000 m. Ve Skotsku je takových hor 284 a existují jedinci, jejichž životním cílem je zdolat tyto vrcholy všechny. Klasifikační označení připomíná prvního prezidenta Skotského horolezeckého klubu, Sira Hugha Munroa. Pro méně zdatné jsou vrcholy Corbetts (2500–3000 stop) a Grahams (2000–2500 stop).
Na severozápadě Vysočiny leží loch Maree s malými ostrůvky a nádherným lesem s původními borovicemi. Tady se můžete setkat i s divokou zvěří – hojní jsou srnci, ale budete-li mít štěstí, zahlédnete i kunu, divokou kočku či kroužícího orla. Viktoriiny vodopády u Talladale byly pojmenovány na počest královny Viktorie, která zdejší kraj navštívila v roce 1877. K ubytování urozené návštěvnice prý posloužil hotel u lochu Maree. Dnes jsou nejvhodnějším typem ubytování tzv. lodge – původně lovecké chaty.
Dříve nebo později vás cesta zavede k moři – nečekejte však příjemné koupání, i když písčité pláže vypadají přitažlivě. Spíše se vypravíte na safari s fotografickým aparátem za tuleni, delfíny, mořskými vydrami či dokonce velrybami. Takové plavby se nabízejí v Gairlochu. V případě nepříznivého počasí zajděte do malého muzea v místním majáku: rekonstruované obydlí chalupníka (crofter), krámek, školní třída i dokumentace strádání za tzv. bramborového moru poskytují obrázek nelehkého života v nedávné minulosti. Vychytralost ilegálních výrobců whisky přibližuje malá expozice zařízení palírny – když se doba životnosti destilačního zařízení blížila ke konci, dotyčný vlastník ho šel kajícně odevzdat na úřad s tím, že s touto „živností“ již skončil. Dostal odškodné pět liber, za které si však okamžitě koupit nový destilační přístroj.
Překvapením je botanická zahrada v Inverewe dále na sever – v zeměpisné šířce odpovídající Sibiři a Hudsonově zátoce vybudoval pan Osgood MacKenzie oázu subtropické vegetace uprostřed rašelinišť. V roce 1862 nejprve vysázel větrolamy z borovic a jedlí a nahradil kamenité podloží kvalitní zeminou. Uvědomil si vliv Golfského proudu na místní klima, a tak mohl ve své 20hektarové zahradě vysázet rododendrony, azalky, palmy, různé skalničky a exotické rostliny z Nového Zélandu, Jižní Ameriky či Japonska. Zahrada, v níž roste na 2500 druhů rostlin, je nyní světově proslulá, a tak je výhodné ji navštívit brzy ráno, ještě před příjezdem turistických autobusů.
Členité pobřeží nabízí stále nové výhledy na měnící se krajinu – pověstná je písčitá pláž Gruinard Bay. I zde však zanechala své dědictví válka: naproti na stejnojmenném ostrůvku se testovaly biologické zbraně založené na použití antraxu. Místem častých zastávek je pobřežní silnička kolem Little Loch Broom, kde si za pěkného počasí přijdou na své fotografové.
Městečko Ullapool na břehu lochu Broom je největším centrem oblasti Wester Ross. Odjíždějí odsud trajekty na Vnější Hebridy a turistické lodě k ostrovům Summer Isles. Původně se tady zpracovávali sledi – na konci 18. století se zde těmto rybám přezdívalo „naši stříbrní miláčci“, protože představovali vítaný zdroj příjmů. Přístav byl rovněž místem, odkud se v polovině 19. století vydávali na cestu emigranti do Nového Skotska (Nova Scotia) v Kanadě. Vzhledem ke klesajícímu stavu ryb se Ullapool stále více spoléhá na turistiku. Severně od města se člověk ocitne v jiném světě – krajina je stále divočejší a osamělé horské masivy uprostřed bažin a vřesovišť působí i za pěkného počasí zlověstně. V oblasti zvané Inverpolly se rozkládá národní přírodní rezervace Knockan Crag. V jejím návštěvnickém centru lze získat informace o geologii, divokých zvířatech a unikátních rostlinách oblasti i potřebné rady pro zdolávání některých vrcholů. Výstup na atraktivní skalnatý vrchol Stac Pollaidh je poměrně snadný (i když se nedoporučuje lidem trpícím závratí), ale vrcholy Suilven, Ben More Assynt, Quinag či Canisp jsou vyhrazeny zkušeným vysokohorským turistům a horolezcům. I když jde o nadmořskou výšku kolem 1000 m, nelze toto prostředí podceňovat – počasí je tady zpravidla nepřítelem číslo jedna. Navíc je možné i ve vyšší poloze zabřednout do bažin a jsou známy i případy, kdy byli turisté postřeleni příliš dychtivými honci. Zimní výstupy v této krajině slouží jako výcvik pro expedice do Himálaje či pobyt v Antarktidě.
Stejně neočekávaně jako zahrada v Inverewe působí Hydroponicum v pobřežním Achiltibuie. Tato futuristická „Zahrada budoucnosti“ byla vytvořena v obřím skleníku – rostliny se zde pěstují hydroponicky – bez půdy, s výživou dodávanou ve vodném roztoku. Najdete tu druhy z nejrůznějších klimatických oblastí: subtropické stromy, orchideje, zeleninu, ovoce… Zdejší jahody můžete dokonce ochutnat na místě. Další kulinářskou specialitu máte přes silnici: místní udírna prodává uzené ryby (zvláště lososy) do celého světa a neodolatelná vůně skoro každého přinutí alespoň ke krátké zastávce.
Silnička ve směru na Lochinver se klikatí krajinou s fantastickými výhledy a je na ní často místo jen pro jedno vozidlo – proto jsou důležitá tzv. potkávací místa, rozšířené úseky, kde se dvě vozidla mohou minout. Místní řidiči jsou nesmírně ohleduplní, a pokud vám někdo nedá zdvořile přednost, jedná se patrně o netrpělivého návštěvníka. Lochinver ještě stále funguje jako rybářský přístav a můžete zde ochutnat čerstvé ryby a plody moře předtím, než se vydáte na túru k vodopádu Kirkaig Falls či do podhůří masivu Suilvenu. Na své si tady přijdou i sportovní rybáři, zvlášť o kousek východněji, u lochu Assynt.
Část oblasti Assynt patří nyní chalupníkům – je to jejich „pomsta“ za vypovídání z půdy v minulosti. Společně koupili 8500 ha, a dali tak podnět ostatním pro změnu ve vlastnictví pozemků na skotském severu (dalším následovníkem je ostrov Gigha). Vlastnictví však s sebou nese kromě příjmů z rybářských a loveckých povolenek rovněž zodpovědnost za zachování neporušeného jedinečného přírodního prostředí.
Některé pláže na skotském severozápadě vypadají na fotografiích jako tropický ráj – bílý písek, šmolkově modré moře, atraktivní ostrůvky na obzoru… chybějí zde však lidé. V moři se koupají pouze místní otužilci (i přes vliv Golfského proudu) a nikdy zde není úplné bezvětří. Právě tady však najdete samotu a pravou atmosféru skotské přírody a dokonce i palmy…. Místem jejich nejsevernějšího výskytu jsou zahrady u Scourie House.
Britové mají velice silný vztah ke zvířatům, zejména k ptákům. Nadšenci, kteří podstoupí všemožné nepohodlí, jen aby na okamžik zahlédli vzácný druh, vyjíždějí právě do oblasti Scourie a blízké ptačí rezervace na ostrově Handa Island. Tisíce racků, kormoránů, alkounů, buřňáků, alek a papuchalků hnízdí nerušeně na útesech. Poslední lidé se z ostrova vystěhovali v polovině 19. století po bramborovém moru – rodiny zde žily pod vládou své vlastní „královny“, kterou se vždy stala nejstarší vdova. Název Laxford Bridge napovídá přítomnost lososů, kteří se sem každoročně vracejí do čistých říček. Nedaleko je Kinlochbervie s obrovským rybím trhem, odkud se chladírenské vozy vydávají na cestu do celé Evropy. Ruch přístavu však můžete nechat za sebou a navštívit krásnou a osamělou pláž Sandwood Bay, kde si budete připadat jako na konci světa. Ani skála opředená pověstmi o zjevujících se ztroskotaných námořnících zde nechybí. Pobřežní útesy pokračují prakticky bez přerušení až k výběžku Cape Wrath. Ač se to může při letmém pohledu na mapu zdát, tento mys není nejsevernějším bodem pobřeží (tím je Dunnett Head dále na východ), je však velice dramatickým a exponovaným místem s majákem. Není zcela snadné se sem dostat, protože převozní trajekt jezdí pouze v létě a je nutné jej zkombinovat s minibusem.
Linie severního pobřeží na mapě vypadá jako rovná čára, ale skutečnost je poněkud jiná: útesy bičované vlnami, opuštěné pláže, strmé skalnaté výběžky i hluboké zátoky a lochy vytvářejí dramatickou scenérii v kterémkoli ročním období. Ve vápencových útesech nedaleko Durnes je jeskyně Smoo Cave s vodopádem, jejíž vnitřní prostor bývá přirovnáván ke katedrále. Loch Eriboll je nejhlubším britským lochem, čehož využívala za války Admiralita. Dnes tu provozují lososí farmy, které poněkud narušují divoký vzhled okolí.
Krajina severozápadního Skotska má svou unikátní drsnou krásu. Zajímavá jsou však také setkání s místními lidmi, kteří mají ke svému okolí pragmatický, ale citlivý vztah a jsou nesmírně pohostinní. Člověk se však v této krajině také naučí více naslouchat sám sobě.
Další články z vydání o Skotsku zde