Takto Šibenik občas nazývají Chorvaté. Připomínají si tím darovací listinu krále Petra Krešimira z roku 1066, v níž je město ponejprv zmiňováno. Na adriatické pobřeží relativně pozdní datum, uvážíme-li, že jiná místa osídlili už Římané, či dokonce ještě dávno před nimi Illyrové. Pro psýchu Dalmatinců je ovšem velice důležité, že tuto perlu střední Dalmácie stvořili od základu teprve slovanští Chorvaté. Antické památky tu proto nenajdete – o to více je však těch středověkých.
Šibenik má nádhernou polohu při ústí řeky Krky do moře. I když Krka se tu po své dramatické cestě plné vodopádů zklidnila a rozlila v jezero, zvané Prokljanské, které pak odtéká kanálem svaté Anny do moře, město si mnohé ze zmíněné krajinné dramatičnosti uchovalo. Obepíná je řetěz hradeb, které stoupají od pobřeží prudce do výše. Proti výpadům z vnitrozemí chránily obyvatele dvě pevnosti – svatý Ivan a Šubičevac. Přímo nad mořem se pak tyčí třetí, nejmohutnější citadela: podle plánků a prospektů je pojmenovaná rovněž po svaté Anně, ale ve městě najdete na ukazatelích původní pojmenování tvrdźava sv. Mihovila – tvrz sv. Michala, který je ostatně patronem celého Šibeniku.
Z pevnosti je nádherný výhled na město i na moře. Vedle kostelíka je malebný hřbitov. Překvapilo nás, že se na takovou skvělou památku nevybírá vstupné. Teprve u východu jsme zjistili, že ano – tam byl totiž hlavní vstup, kdežto my přišli horním vchodem a měli to štěstí, že si zřejmě hlídač zrovna odskočil. Aby turistický ruch tak moc neutrpěl, šli jsme hned ušetřený peníz propít do hospůdky na nábřeží. Potřebovali nás tam jako sůl: bar zel prázdnotou, a přitom tam hrála tak krásná hudba – vesměs nevtíravá klasika, jakou bychom na takovém místě nečekali. Skvělá káva nás postavila na nohy, což bylo věru třeba.
Šibenik má ve svém centru na dvacet kostelů, z toho dva klášterní – františkánský a benediktinský. V prvním je bohatě vyřezávaný kazetový klenutý strop a malovaný oltář ze 17. století, druhý má krásnou kuželovou zvonici z pozdního 16. století. Kostel sv. Barbory je klenotnicí sakrálního umění a tzv. Nový kostel už má v sobě prvky renesance a skvělé fresky uvnitř jsou dílem místních barokních umělců. Svůj jasně renesanční původ nezapře stará radnice – její nádherná loggie je vítanou kulisou mnoha letních představení. Obzvlášť když druhou stěnu takového letního divadla tvoří unikátní chrám.
Římskokatolická katedrála sv. Jakuba se počítá mezi nejcennější sakrální stavby celé Dalmácie a roku 2000 byla zařazena do seznamu chráněných památek UNESCO. Vznikla na přelomu gotické a renesanční éry. Její stavba započala roku 1432 a vystřídalo se na ní několik benátských stavitelů, než pomyslné žezlo přejal slavný inženýr a sochař Juraj Dalmatinec, který se na stavbě podepsal nejen přeneseně, ale i doslova: jeho podpis lze najít na sloupu v chóru, mezi dvěma anděly. Jeho stavitelskou pečeť nesou postranní lodi a jím přikomponovaná příčná loď, dále vlys s mnoha portréty a skvělé baptisterium z roku1452. Na základech katedrály pracoval s malými přestávkami a s pomocí Ivana Pribislaviće až do své smrti v roce 1475. Poté převzal vedení Nikolaj Firentinec. Jak jméno naznačuje, přišel na jadranské pobřeží z Florencie. Je tvůrcem unikátní klenby z kamenných, do sebe zaklesnutých desek. Katedrála byla vysvěcena roku 1555 a její renesanční štít ve tvaru jetelového trojlístku je údajně první svého druhu; upřímně řečeno i po těchto instrukcích dá dost práci onen náznak jetelíčku vůbec objevit. Co se však přehlédnout nedá, to jsou roztomilé sošky Adama a Evy, které zdobí postranní portál. Trochu víc z ruky už jsou sochy dotvářející nejbližší okolí kupole.
Když jsme do chrámu vstoupili poprvé, nevěděli jsme o jeho unikátnosti zhola nic, a přece nás okamžitě ohromila nečekaná monumentalita interiéru. Sloupoví a balustrády jediného patra působí neobyčejně vznosně. Modravé dlaždice jako by odrážely azurové nebe, baptisterium naopak překvapí svou útulností. Žasli jsme nad jeho filigránskou výzdobou a kamenní chlapci krčící se pod křtitelnicí působili tak živě, že by jim člověk rád poskytl ochrannou náruč. Juraj Dalmatinec, vyvedený před katedrálou v bronzu, už tak něžné pocity nevzbuzoval. Možná protože nám přišlo nespravedlivé, že Florenťan žádný pomník nemá – inu, cizinec.
Šibenik je bezpochyby jedním z nejpůvabnějších městeček Dalmácie. Má přesně takové rozměry, aby si turista ještě zachoval přehled. Orientaci a ovšem i půvabu napomáhá úžasný terén.
V labyrintu strmých, klikatých uliček se sice zapotíte, ale neztratíte. Kamenná dlažba unaví tělo, ale duši rozhodně osvěží. Nejpříjemněji je tu vpodvečer a večer, kdy uličky a krámky po odpolední siestě opět ožívají. Kavárny, restaurace a bary nabízejí posezení uvnitř i pod širým nebem. Dokonce i když náhodou zrovna fouká studená bora, uličky jsou ještě vyhřáté sluncem a jejich nepatrná šíře nedovoluje větru příliš se rozdovádět. Město vybízí k procházkám, stačí zvednout oči a nepřestanou vám přecházet. Jeden dům hezčí než druhý, někdy je to palác s renesančními portály a okny, jindy se může pochlubit dokonce gotickými detaily. I ty nejomšelejší stavby mají nevyslovitelný půvab.
Od raného 12. století patřilo město střídavě Benátčanům a Uhrům. Maďarský král Štěpán IV. mu dokonce v roce 1167 zajistil autonomii. Krátce ho ovládali i slovanští páni – bosenský král Štěpán Tvrtko a chorvatský hrabě Hrvoje Vukčić Hrvatinić. Po Vídeňském kongresu roku 1815 se stalo součástí Rakouska, jednoho z vítězů nad Napoleonem. Později se nakrátko ocitlo pod nadvládou již sjednocených Italů, než bylo v roce 1921 přičleněno k nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovanému na Jugoslávii.
Jak tragicky tento „bratrský“ svazek jižních Slovanů po sedmi desetiletích vyústil, máme ještě všichni v živé paměti. V samotném Šibeniku už stopy po kulkách najdete jen výjimečně, ale v okolí narazíte na celé spálené vesnice. Řeka Krka, která napájí proslavené nádherné vodopády, byla zároveň osou tzv. Srbské Krajiny, po jejímž názvu dnes budete v chorvatských mapách marně pátrat. Srbů je tu totiž po hrůzné válce 90. let jako šafránu. Jen málo se jich vrací zpátky do svých domovů, z nichž pouze nepatrný počet přestál v takovém stavu, aby se tam ještě dalo bydlet. Poničen byl i klášter Krka, kam se srbští mniši vrátili z pětiletého exilu teprve před nedávnem.
Tuto odvrácenou tvář slunné Adrie Chorvaté moc rádi neukazují, i proto posílají turisty k vodopádům raději po vodě. Kdo však chce poznat víc, měl by jet autem. Kolem Krky musí tak jako tak pěšky a ke Skradinské peřeji je to od parkoviště přibližně stejně daleko jako od přístaviště lodí. Něco jiného je jízda parníkem přímo v krasovém kaňonu, ale přijde dost draho. Autem se dá celý národní park objet podstatně levněji a vstupenka platí i pro všechny další vchody. Pravda, silnice nejsou zrovna dokonalé a opatrnosti nikdy nezbývá. Odměnou nám však byly i méně známé pohledy na krasový kaňon a jeho vodopády.
K rekreačnímu zázemí Šibeniku patří i více než 240 (!) ostrovů, ostrůvků a útesů, z nichž pouze Kopara u Rogoznice, Gola glava u Primoštenu, Prvić, Zlarin, Kaprije, Žirje, Krapanj, Tribunj a Murter jsou obydleny. Nová dálnice sledující pobřeží měří na území šibenického kraje kolem 50 km, skutečná délka tohoto členitého pásu pobřeží by však vyšla na víc než 800 km!
Kdo nemá rád uzavřené hotelové komplexy, ten najde na pobřeží dostatek příjemných autokempů. Čerstvé ryby či jiné mořské potvůrky se dají zrána koupit za rozumnou cenu přímo od rybářů. Čím levnější ryba, tím více má zpravidla kostí, ale na dovolené je na jejich obírání času dost. I na turistickém vařiči se dá s trochou koření vykouzlit mořská lahůdka, na kterou se doma ještě dlouho vzpomíná.