Skadar
Označení „perla“ se obvykle metaforicky používá pro konkrétní místo obzvláštní krásy a významu. V případě Albánie se nedá vybrat jen jedno; čestný titul si zaslouží celý sever země pro svou jedinečnou bohatost a rozmanitost. Chcete se kochat přírodou? Čekají vás Albánské Alpy. Schází vám městský ruch a kultura? Své brány vám rád otevře Skadar (Shkodra). Rádi byste poznali mentalitu Albánců? Etnografie severní Albánie dodnes přitahuje laický i odborný zájem.
Albánské Alpy či Albanidy, známější pod černohorským jménem Prokletije, jemuž odpovídá i albánské Bjeshkët e nemuna („prokleté hory“), tvoří jižní a nejvyšší výspu soustavy Dinárských hor. Legendy vysvětlují zvláštní pojmenování různě, shodnou se však na tom, že vždy za něj mohla nevhodnost zdejší krajiny pro život. Reliéfu dominují vrcholy, které si moc nezadají s nejvyšší horou Albánie; Jezerca (Maja e Jezercës) se svou výškou 2694 m n. m. jen o 70 m nestačí na primát šarplaninského Velkého Korabu, který je při dobré viditelnosti odtud dokonce i vidět. Rozeklané vápencové masivy s monumentálními stěnami působí velkolepým dojmem. Pro severní hory ale platí dvojnásob to, co i jinde v Albánii – je tu třeba dbát zvýšené opatrnosti, držet se tras, které nám doporučí místní nebo které byly hlavně díky českým aktivitám opatřeny turistickými značkami. Odměnou za opatrnost budou výhledy ze „střechy Albánie“ na čarokrásnou, ale zároveň zneklidňující, až mysticky působící horskou krajinu. Prokleté hory mají své místo i v národní mytologii; právě sem se mělo stahovat obyvatelstvo v dobách válek a neklidu, udržovat si své tradice v nejpůvodnější podobě a uchovat nejčistší podobu jazyka a kultury.
Pomyslným srdcem Albanid je vesnička Theth krčící se ve stínu Maja e Jezercës, vrchol je vzdušnou čarou vzdálen asi čtyři kilometry. Silnice sem byla v posledních letech opravena, spojení zajišťuje i veřejná doprava ze Skadaru. Tatam je nedávná minulost, když ještě před pár lety přecházela asfaltová silnice za Thorským průsmykem (Qafa e Thorës – podobnost se jménem severského boha hromu je čistě náhodná) v kamenitou kozí stezku. Faktem nicméně zůstává, že Theth je posledním místem, kam se dostaneme pohodlně autem či autobusem. Dále je už třeba spolehnout se na vlastní nohy. A že je tu kam vyrazit!
Když se ubytujeme v některém z místních hotelů, můžeme se vydat do vedlejší vesnice Grunas a obdivovat 25 m vysoký vodopád (Ujëvara e Grunasit). Křišťálově čistá voda Černé řeky (Lumi i Zi) vytvořila v další vesnici Ndërlysaj přírodní útvar označovaný jako „kamenné vany“ (Vaskat e Gurit). Kamenné řečiště vymodelované do různých tvarů včetně četných obřích hrnců tu připomíná miniaturní skalní město. Odvážíme-li se ještě trochu dál proti proudu Černé řeky, dorazíme k pravému pokladu severních hor – Modrému oku (Syri i Kaltër). V takřka nedotčeném údolí se nachází chladné jezírko s malým vodopádem, dokonale čistou vodou je vidět až na jeho dno v hloubce přibližně čtyři metry. Azurová barva a kruhový tvar jezera skutečně připomínají oko. Každým rokem sem míří víc a víc turistů. Zřejmě nejznámější turistická trasa severních hor navíc nabízí po cestě z Thethu k Modrému oku (necelých 20 km) hned několikrát možnost občerstvení, odpočinku a ubytování.
Severními horami se kromě nepočetných cest prodírá i nejdelší albánská řeka Drin. Etymologicky má stejný původ jako jihoalbánský Drinos a bosenská Drina, tyto řeky se však navzájem míjí a nepatří ani do stejného povodí. V tomto případě jde o nejdelší albánskou řeku, jejíž pouť začíná soutokem Bílého Drinu (Drini i Bardhë) přitékajícího z Kosova s Černým Drinem (Drini i Zi), který vytéká z Ochridského jezera. Soutok leží u města Kukës, kam se dnes již pohodlně dostaneme po dálnici (cesta z Tirany trvá 2,5 hodiny) a kde je od roku 2021 v provozu i druhé albánské mezinárodní letiště, kam létají přímé spoje třeba z Vídně. Tok Drinu je na mnoha místech zregulován přehradami, příroda tak ztratila tr…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Albánie