V mnohačetném pantheonu hinduistických božstev je představitelkou učenosti, věd, moudrosti a umění překrásná, bílá bohyně Sarasvatí. Je zobrazována s labutí, lotosovým květem, tradičním hudebním nástrojem vínou, knihou a kalamářem s perem. Právě k ní se ubírají modlitby malých i velkých školáků před četnými prověrkami vědomostí, které jsou těžkým břemenem i pro většinu indických dětí. Právě této bohyni je přinášena oběť při slavnostním obřadu nazývaném ‘Křída v ruce’, který se koná při oslavě nástupu čtyř až pětiletého chlapce do školy, a to v den určený astrologem. Tehdy slavnostně oděný předškoláček usedne v otcově náruči na nízkou obřadní stoličku a pod vedením dospělého se pokouší křídou obtáhnout na tabulce počáteční písmena abecedy. Bezstarostné dětství tímto skončilo, je odstartována nelehká dráha školáka. Teď už může pomoci pouze Sarasvatí!

Indická vzdělanost má prastarou tradici. V 2. tisíciletí př. n. l. pronikaly na území Indie A´rijové, jejichž posvátné knihy vědění, Védy, se staly ústřední součástí hinduismu. Vědění, a tedy i výchova a vzdělávání bylo v této staroindické společnosti doménou kněží. Veškeré vědomosti se přenášely pouze ústně. Tradovalo se, že v indickém vlhkém podnebí je ústní podání tím nejjistějším způsobem zachování odkazu minulosti. Vše totiž podléhá plísni, tlení, hnilobě a hmyzu, jen žákova hlava je jistota. A tak tradiční indická výuka zestručnila texty na minimum, aby odlehčila již tak silně zatěžované paměti. Pro přednes hymnů byly navíc stanoveny pevné zákonitosti, a tak se stalo, že texty svěřené fenomenální paměti mnoha generací, se nám dochovaly v původní podobě dodnes. Hlavním vyjadřovacím jazykem vzdělanců byl sánskrt, dávný příbuzný jazyků evropských, který je pokládán za jazyk s téměř dokonalou stavbou. Dnes je používán jako jazyk staroindické literatury a vědy. K dorozumívání se používá výjimečně a je to tedy v podstatě mrtvý jazyk, podobně jako latina.

V systému vzdělávání se od základní teologie postupně oddělovaly jednotlivé vědní discipliny. Velmi významnou staroindickou vědou byla například matematika. Právě staří Indové zavedli nulu do číselného i do grafického systému, který jsme v Evropě mylně přejali pod názvem arabské číslice. Ze staré Indie pochází ještě další z matematických lidstva – desetinný systém. A již v ranném středověku indičtí matematici používali soustavu druhých a třetích odmocnin i kvadratické rovnice.

Významné objevy byly dosaženy i ve staroindickém lékařství. Například zásady prevence nemocí, hygieny a životosprávy dosáhly úrovně, jež nebyla evropským zdravotnictvím předstižena až do doby novověku.

Vzdělání bylo ovšem výsada, kterou neměli v klasické době zdaleka všichni. Právo na výuku bylo přisouzeno zpravidla jen příslušníkům nejvyšší kasty, brahmánům a nezastupitelnou úlohu při vzdělávání hrál vždy učitel – guru. Biologický otec se zasloužil o narození fyzické, duchovní otec – guru, o zrození duchovní. Mluvilo se tedy v hinduistické společnosti o dvojzrozencích. Začít se vzdělávat mohl malý brahmán až po slavnostním obřadu, kdy mu byla přidělena posvátná šňůra, tzv. paita. Obřad zvaný Upanajana, neboli uvedení do vědění, je složitý a nákladný a pro chlapce nijak zvlášť příjemný, neboť jeho součástí je řada přísných omezení, při kterých musí dítě dokázat sebeovládání. Tradiční obřad se zachoval v poněkud zjednodušené podobě až do dnešní doby.

V době zlatého věku indické vědy a kultury, tedy ve 4. stol., za vlády dynastie Guptovců, potřebovala prosperující společnost větší množství vzdělaných lidí. Důsledkem tohoto tlaku byl vznik nových forem hromadného vyučování. První univerzity sice byly zřizovány, i když zcela výjimečně, již na přelomu letopočtu, ale v Guptovské době bylo založeno univerzit hned několik.Vyučovaly se tam vedle filozofie hinduismu a buddhismu i obory světské jako architektura, astronomie, zootechnika, gramatika, lékařství, matematika, agronomie a krásná umění. Největší proslulosti dosáhla universita v Nálandě, ve státě Bihár, kam byli přijímáni pouze studenti, kteří již absolvovali výuku na jiné univerzitě.

V dobách muslimské nadvlády vznikaly na území Indie maktaby a madrasy, školy pro stoupence islámu, které byly zpočátku součástí mešity a teprve v pozdějších dobách se osamostatňovaly. Vyučuje se tam dodnes především korán, ve vyšších třídách i perština a arabština.Západní kultura začala pronikat na území Indie ještě před příchodem Angličanů. Misionáři, kteří přeložili bibli do většiny indických jazyků, došli až do nejzaostalejších částí indického venkova, kde se snažili ovlivnit výchovu dětí. V době britského kolonializmu vzniká několik významných univerzit, kde se vyučuje v sánskrtu a teprve začátkem 19. století se začíná uvažovat o vzdělávání Indů v angličtině. Britové potřebovali nejen levnou pracovní sílu, ale i vzdělané a poslušné úředníky, a proto se vláda rozhodla zavést v Indii západní školský systém.

Zatím jsme mluvili pouze o vzdělání chlapců. Výuce děvčat však tisíciletá školní tradice vůbec nepřála. Až v první polovině 19. století otevřeli v Kalkatě první školu pro dívky angličtí misionáři. Další školy vznikaly jen velmi pomalu, protože o vzdělané ženy nebyl zpočátku vůbec zájem. Domácím pracím a péči o děti se učí dívka od matky a babičky, číst a psát umět nemusí. Situace se však postupně vyvíjela k lepšímu, a to především v Madrásu a v Bombeji. Motivací se stal požadavek vzdělanějších úředníků ze středních vrstev, kteří chtěli mít manželku alespoň gramotnou.

Úspěšnost ženské vzdělanosti souvisí s postavením ženy v indické společnosti a je složitým problémem i dnes. V podstatně lze říci, že lepší situace je ve městech než na venkově, kde je přístup ke vzdělání děvčat stále tradiční a v sociálně slabých rodinách jsou děvčátka běžně využívána na domácí práce a péči o malé sourozence. Na chození do školy dívenkám nezbývá čas. Navíc rodiče upřednostní studium syna, budoucího živitele, před dcerou, která stejně jednou odejde do rodiny manžela.

Řada pokrokových reforem a velmi silné hnutí indických feministek však přináší ovoce. Hinduistické intelektuálky zaujímají v současné Indii mnoho veřejných funkcí a v oblasti vysoké politiky jich najdeme podstatně více než u nás.

Vzdělávací systém
Jsem ve městečku Sančí v severní Indii. Sedím na zemi, na dvorku u domu místního prodavače limonád, obklopena skupinkou dětí. Před námi leží v záplavě poznámkových sešitů otevřený atlas světa s mapou Evropy. Šeří se a děti tak tak rozeznají na mapě Českou republiku, natož aby našly Prahu. Pečlivě vyslovovanou angličtinou mně s vážnou tvářičkou kladou všemožné otázky na téma českého školství, politiky, geografie a moje odpovědi si hned opakují, aby si vše lépe zapamatovali. Zajímají se o české peníze. Ze dna fotobrašny lovím pár drobných mincí. Počítají jakou mají hodnotu v indické měně a rychle mi dávají odpovídající počet rupií, abych si snad nemyslela, že zájem o peníze je žebrotou. Ačkoliv všechny chtějí mluvit, snaží se neskákat si do řeči a nepřekřikovat se. Tři chlapci a čtyři dívky jsou ve věku devíti až deseti let a mají stejně uhlazený zevnějšek jako slovní projev. Jsem na jakémsi doučovacím kroužku, jak by se dala tato soukromá výuka nazvat. Rodiče si najali dva mladíky, absolventy univerzity, kteří každý večer děti vyučují, neboť místní státní škola se nezdá těmto ctižádostivým rodičům pro vzdělání potomků dostačující. Nejzajímavější na tomto setkání je ukázněnost a nepředstíraný zájem dětí o poznání. Na dvorek se snesla tma a do sešitů už není vidět, výuka pro dnešek končí. Odcházím z domku osvíceného obchodníka a na ulici mě obklopí hlouček jiných dětí, vřískajících a ušmudlaných. Natahují ruce, chtějí peníze nebo alespoň čokoládu.

O pár set kilometrů dál, ve vesnici Baniganj, v blízkosti turistického střediska Khajuraha, školní výuka prý začíná v 10 hodin. Ve třičtvrtě na jedenáct postávám před malým domkem s otevřenou verandou, který je místní školou pro prvňáčky. Nejsou zde však ani děti, ani pedagog. V půl dvanácté přichází paní učitelka přivolaná vesničany a pár dětí usedá na hliněnou podlahu verandy. Ze zamčeného „kabinetu“ je vynesena tabule a obrýlená paní učitelka křídou maluje geometrické obrazce, ke kterým cosi předzpěvuje. Děti jsou zcela nesoustředěné a vyjevené z mé přítomnosti, a tak se chystám odejít. Ale paní učitelka již půlhodinovou výuku sama ukončila a s pýchou mi ukazuje zcela novou váhu, ještě v krabici, na které prý děti denně váží, aby se přesvědčila, jestli jsou dobře živené. Špinavé bosé nožičky však překvapivě nezanechaly na váze žádné stopy a mně je jasné, že státem placená paní učitelka nejenže děti neváží, ale ani řádně nevyučuje.

V Khajurahu stačí, když projdu okolo školní budovy, a kantoři sami ukončují výuku a žebrají o českou propisovačku nikoliv pro děti, ale pro sebe.

V Dillí chci navštívit soukromou školu pro starší žáky. Nedostala jsem se ani do dvora. Paní školnice mě velmi slušnou angličtinou s úsměvem vyzývá, abych počkala na polední přestávku a nerušila při vyučování.

Na jihu Indie, v křesťanské chlapecké škole, oknem nakukuji do třídy na rozveselené chlapce a pan učitel mě zcela nekompromisně vyžene s odkazem na školní řád, který zakazuje jakékoliv návštěvy.

Uvedené příklady svědčí o naprosto odlišném přístupu k výuce v různých školách. Stejně se dá hodnotit i přístup rodičů ke vzdělávání dětí. Prvních pět let je školní docházka sice povinná, ale ne všichni školáci základní třídy dokončí. Děti ze sociálně slabších vrstev a zejména dívky musí vypomáhat v domácnosti, na poli, pří opatrování mladších sourozenců, chlapci v řemeslech a v drobném podnikání, ba dokonce i v některých továrnách. Vláda se všemožně snaží školní docházku zlepšit. V některých školách dostávají děti zdarma nejen učebnice a sešity, ale i svačinu.

Základní, povinná škola, je v Indii pro děti od pěti do deseti let. Pojmem střední – ‘middle school’, je označována škola II.stupně pro děti ve věku od jedenácti do třinácti let. Dalším stupněm je ‘high school’ pro mládež od čtrnácti do osmnácti let. Collage je tříletá a předchází univerzitě, kde se studuje dva roky. V některých státech Indie se školský systém trochu liší. Uvedený model je však nejobvyklejší. Školy prakticky všech stupňů jsou jak státní, tak i soukromé. Řada dětí také navštěvuje religiózní školy, a to muslimské madrasy, budhistické kláštery i křesťanské školy všech stupˇnů – základní, vyšší i vysoké.

V jihoindické Kerale je silná křesťanská menšina. Překvapilo mě, že řada místních mladých křesťanů má universitní vzdělání. Je to proto, že universitu silně podporovuje církev, a tak je vysokoškolské vzdělání dostupné chlapcům a dívkám i z nižších vrstev.

Existují i předškolní soukromé ústavy, jakési školky, o které mají zájem především rodiče středních městských vrstev, kteří velmi dbají na vzdělání svých ratolestí. Absolvuje-li dítě výběrovou školku, má větší šanci uspět při přijímacím pohovoru na prestižní soukromou školu základní. Z ní se snáze dostane na lepší školy vyšších stupňů a nakonec i na univerzitu. Je zřejmé, že studium na prestižních soukromých školách není v Indii levnou záležitostí. Mnoho rodičů však chápe výuku na takových školách za životní prioritu. Takové myšlení je pro indickou společnost příznačné. Děti jsou v popředí zájmu téměř každé rodiny. Vše pro dítě a pro jeho lepší budoucnost! A tak i tradičně nezaměstnané matky se pokoušejí přiložit ruku k dílu, aby se zvýšil rodinný rozpočet a dítě mohlo do lepší školy. Chlapcům takové studium přinese větší šance na trhu práce a děvčatům lepšího ženicha, neboť nejen peníze, ale i vzdělání je součástí věna.

Pokud jde o indické vysoké školy, je známo, že většina jich má dobrou úroveň. Ale ani tady není studium levnou záležitostí. Platí se i za zkoušky. Humanitní školy jsou levnější než přírodovědné a technické. University mají tradičně ve světě výbornou pověst a jejich absolventi tak získávají dobré předpoklady pro uplatnění v zahraničí. Odliv špičkových odborníků na lépe placená místa ve vyspělých státech je v Indii tragickým, ale naprosto běžným jevem.

Praktická výuka
V žádném případě se nedá mluvit o škole hrou. Děti a mládež jsou vedeny ke kázni, úctě k vyšším hodnotám, k morálce a k pokoře. Cvičí se především paměť, memorování dlouhých textů, biflování celých pasáží zpaměti, stejně jako v dávných dobách. Nedá se však říci, že by se necvičilo logické myšlení. A pak zkoušky, zkoušky a zase zkoušky. Školní rok a prázdniny jsou dány podnebím v dané oblasti. Začátkem školního roku je zpravidla 1.duben. V květnu a červnu je na většině indického území nesnesitelné vedro. Lidé polehávají ve stínu, pracuje se ještě pomaleji než jindy a i školy mají většinou dvouměsíční, hlavní prázdniny. V červenci, kdy zpravidla nastává období dešťů a vzduch se trochu ochladí, začíná opět škola a s ní i zkoušky. Pouze „malé“ – písemné i ústní, aby děti přes prázdniny příliš nezahálely. Takových zkoušek je během roku několik. Ale ty nejtěžší jsou před koncem školního roku, na přelomu února a března.

Vzhledem k tomu, že jezdím do Indie většinou na jaře, užívám si předzkouškovou nervozitu spolu s dětmi a rodiči naplno. Přísné zkoušení se týká i těch nejmenších. V zapadlých uličkách, v temných, špinavých koutech, ve výklencích a schodištích domů hledají malí i větší školáčci tolik vzácné soukromí a klid na přípravu. Nad potrhanými sešity často pouze při chatrném světle svíčky biflují dlouho do noci.

Soukromé, prestižní školy mají zkoušky nejobtížnější. Dostávám do rukou učební plán jedné soukromé školy v Dillí, kterou navštěvuje dcera mé indické kamarádky, šestnáctiletá Swati. Angličtina se zde vyučuje a tvrdě zkouší již od první třídy spolu se základními předměty. Na druhém stupni se vyučuje i sánskrt. V osmé třídě se vyžaduje perfektní znalost tří jazyků: mateřštiny, v tomto případě hindštiny, sánskrtu a angličtiny. Důraz se však klade především na technické vědy. Od 11. třídy je možné vybrat si speciální studium zaměřené na různé skupiny předmětů: chemie, biologie, matematika, fyzika (děti které zvládnou úspěšně tyto předměty mají největší šanci na lukrativní budoucnost), nebo ekonomika, politika, jazyky a obchodní zeměpis nebo historie. Závěrečné zkoušky ve vyšších třídách jsou ze všech předmětů, a to jak písemné, tak i ústní. Třebaže je Swati dobrá studentka, traumatizuje každoročně celou rodinu.

Získala jsem od studentů z různých škol závěrečné testy. Většinou jsou psané v angličtině, v nižších třídách někdy i v hindštině. Například test z politických věd pro žáky 9. třídy, tedy čtrnáctileté, který mi věnoval student malé venkovské školy, obsahuje nejen otázky z politické historie země, ale i otázky typu: Proč je důležitá svoboda pro život jedince? Které myšlenky Ghándího se ti líbí a které nikoliv? Proč podle tvého názoru Marxova teorie ztroskotala v praxi?

Studentka 12. třídy v jižní Indii mi nechala nahlédnout do všeobecného testu. Překvapily mě otázky typu: Domníváš se, že v budoucnu bude mít lidstvo větší problém s hladem nebo s civilizačními nemocemi? Myslíš si, že nám jednou budou roboti pomáhat nebo nás ovládnou? Jeví se ti reálná hrozba konce světa? Vysvětli termíny: chudoba, čest, duchovní čistota, síla myšlenky, vědomí, podvědomí. Proč může být člověk chudý i když má velký majetek? Test z každého předmětu obsahuje většinou 30 otázek, které se hodnotí body a žák má na vypracování 3 hodiny.

Začátek školního vyučování se různí podle typu školy. Jestliže je žáků příliš mnoho, učí se na směny. Školy prvního stupně jsou většinou koedukační, tedy společné pro chlapce i dívky. Vyšší stupně škol jsou rozdělené na chlapecké a dívčí. Rodiče by dospívající dívky do školy, kde jsou s chlapci, většinou nepustili. To platí pro hinduistické, samozřejmě muslimské, ale i křesťanské rodiny.

Žáci i studenti nosí uniformu. Jejich kroje však nejsou stejné. Liší se barvou i střihem V minulých letech převládala modrobílá kombinace, od loňského roku se postupně zavádí ve vyšších stupních státních škol zelenobílý stejnokroj. Uniforma pro starší dívky je většinou ve střihu klasického panžábí s dlouhou jednobarevnou šálou. Chlapci, ale někdy i děvčata nosí košile a kravaty. Jinou podobu má školní uniforma v Himalájích a jinou na jihu Indie.

Vybavení škol je velmi skromné nebo spíše žádné. Opět záleží na typu školy. Soukromé školy většinou mají o trochu větší komfort, který zaplatí rodiče. Jeho součástí je i odvoz do školy a ze školy školním autobusem. Řada státních vesnických škol však má kromě tabule jenom chatrnou střechu nad hlavou. Děti dokonce někdy sedí jenom na zemi a sešity mají na kolenou. Jinde se tísní ve starých lavicích. Všude je šero nebo skoro tma. Větší školy jsou obehnány zdí nebo plotem a školní budovy obklopují dvorek, na kterém se každé ráno, před začátkem výuky, shromáždí žáci a kantoři ke slavnostnímu slibu dobré práce a výuky. Někde je přidána i modlitba. Školáci přistupují k tomuto každodennímu obřadu s obrovskou vážností.

Hodny pozornosti i následování jsou však časté školní výlety spojené s návštěvou významných kulturních míst. Žáci takové výpravy samozřejmě zbožňují, a tak rozzářené štěbetající děti v uniformách zpestřují řadu indických pamětihodností, kde se vrhají na cizince s obvyklou otázkou v angličtině: Jak se jmenuješ, odkud jsi? Při jednom takovém setkání jsem rozdala dětem pár pohlednic Prahy a prosila paní učitelku, aby jim po návratu do školy ukázala na mapě Evropy Českou republiku. Se zářivým úsměvem souhlasila: „ Ano, ano, já vím kde je Jugoslávie.“ Ovšem stalo se mi i to, že při podobné příležitosti se mě mladý pan učitel zeptal, jestli ještě žije Dubček a jména současných českých politiků sypal z rukávu.

Velké oblibě se těší školní besídky, které jsou většinou vyvrcholením školního roku a součástí závěrečných oslav absolventů. Mezi nejkrásnější zážitky z mého posledního indického putování patří besídka v radžastánské venkovské škole. Byla to soukromá dívčí škola vyššího stupně. Překvapilo mě, že děvčata se neučí angličtinu, ale další indický státní jazyk, kterým je hindština. Vlastní oslava se konala v největší třídě moderní školní budovy. Dívky neměly školní uniformy, ale svá nejlepší panžábí. Některé byly oblečeny do tradičních místních nádherně barevných krojů. Tato děvčata předváděla klasický tanec se zpěvy a různé scénky z hinduistické mythologie. Po řadě děkovných projevů absolventek, učitelek a ředitele školy i sponzorů, vyvrcholil program předáváním diplomů a dárků prakticky všem zúčastněným. Dívky děkovaly učitelům tradičním uctivým způsobem: dotkly se pravou rukou nohy osoby, kterou chtěli uctít, naznačily setření prachu a stejnou rukou se dotkly svého čela. Dostalo se mi cti předat sošku bohyně Sarasvatí nejlepší studentce, Sunitě. Podařilo se mi zabránit dívce, aby se dotkla mé nohy a evropsku jsem jí podala ruku a políbila na tvář. Moje gesto vzbudilo veselí, veliký aplaus a vzápětí fotografování prakticky se všemi studentkami.

Od pana ředitele jsem se pak dozvěděla, že zhruba polovina jeho žákyň je provdána rodiči ještě dříve, než školu ukončí. Se svými manželi však začínají žít až po absolvování školy. Nadaná Sunita však je jiný případ, po prázdninách odchází do Dillí na kolej a rodiče ji provdají až po studiích.

Rozvoj vzdělání Indie úzce souvisí s ekonomickým růstem a hospodářská prosperita této miliardové země zase souvisí s populačními přírůstky. Problém se tak dostává do kruhové závislosti. Méně vzdělaným lidem se rodí více dětí a stát nemá dostatek prostředků na kvalitní vzdělání pro všechny. Jsou však i další překážky rozvoje indického školství: nejednotnost vyučovacího jazyka, nedostatek kvalitních kantorů na venkově, nedostatek středních odborných škol, předsudky negramotných rodičů, malá ochota dospělých k doplnění vlastního vzdělání, zastaralý způsob výuky, odtržení indické inteligence od nízkých vrstev, kastovní systém a tak dále. Indie je zemí protikladů a to platí i v oblasti vzdělání. Výsledkem je, že relativně malá část obyvatelstva je vysoce vzdělaná a to tak, že může velmi snadno konkurovat intelektuálním špičkám západního světa . Na druhé straně je obrovská masa lidí zcela negramotných nebo jen polovzdělaných, tedy s pouhou schopností číst a psát. Dá se říci, že v poslední době je u dětí z nejnižších vrstev obvyklá alespoň tato základní gramotnost, a tak snad v budoucnu čeká Indii ještě výraznější posun dopředu. Nepříliš přesná statistika udává v zemi v současnosti více než šedesátiprocentní gramotnost, což by znamenalo zhruba čtyřnásobek gramotných než bylo v roce 1950. Pokud si uvědomíme, že počet obyvatel této země stále narůstá, dá se říci, že se jedná o velký úspěch.