„Ke cti a slávě Boha všemohoucího, Panny Marie a světců postavím sloup, který svou výškou a nádherou nebude mít rovného v žádném jiném městě.“
Tradice vztyčování děkovných a čestných sloupů je typicky středoevropská, byť na jejím počátku stojí mariánský sloup postavený roku 1614 na římském náměstí Santa Maria Maggiore, který představil zhmotněné „veliké znamení na nebi“ popsané v Apokalypse, totiž „ženu oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“. Za Alpami se takový sloup objevil poprvé v Mnichově ještě za třicetileté války a stal se vzorem pro další sloupy, vztyčené už po jejím skončení v Praze (ano, ten na Staroměstském náměstí, o jehož obnově se aktuálně diskutuje) a ve Vídni. A pak se s nimi roztrhl pytel, především v zemích habsburské monarchie. K morovým sloupům, vyjadřujícím vděčnost přeživších za ústup smrtící epidemie, přibyl nový typ – sloup čestný, oslavující katolickou církev, na mnoha místech čerstvě triumfující nad pomýleností reformace. Zatímco morové sloupy završovala zpravidla Panenka Marie, ty čestné byly věnovány Nejsvětější Trojici.
Z oné záplavy sloupů na českých, moravských, slovenských, rakouských, maďarských, severoitalských, jihoněmeckých či jihopolských náměstích nepřehlédnutelně vyčnívá jeden – sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. Není úplně náhodou, že právě tam. Královské město, sídlo biskupa a univerzity, bylo až do třicetileté války nejvýznamnějším na Moravě, pravda, při věčném soupeření s Brnem. Osmiletá švédská okupace na konci této války ho proměnila ve vylidněné zbořeniště, o němž se chvíli uvažovalo, že bude nadále jen vesnicí. Leč nestalo se tak, král Ferdinand III. vyhlásil Olomouc pevnostním městem a započalo se s její obnovou, natolik velkolepou, až do učebnic kunsthistorie vstoupil termín „olomoucké baroko“.
Za této situace přicházejí v roce 1715 „císařský privilegovaný architekt a městský kameník“ Václav Render a měšťan František Ignác Wieber s návrhem postavit na Dolním náměstí morový sloup jako poděkování za to, že město právě opustila epidemie. Městská rada souhlasí, Render se dává do práce – a vzápětí přednáší další návrh na druhý sloup, který by měl stát na sousedním Horním náměstí šikmo naproti radnici a bude tak výjimečný, jak citováno v úvodu tohoto článku. Na vybraném místě však již stojí Herkulova kašna, druhá nejstarší ze šestice slavných olomouckých barokních kašen, takže Render zároveň žádá město o její přesunutí. Snad i proto město návrh zamítá. Render se ale nevzdává a po několika měsících přichází s návrhem, který se prostě nedá odmítnout – kašnu přemístí na vlastní náklady, stejně tak vybuduje sloup, a kdyby to snad za svého života nestihl, veškerý svůj majetek odkáže na dokončení díla. A tak se roku 1716 zrodila budoucí památka UNESCO.
Render skutečně dílo dokončit nestačil. V době jeho smrti (1733) byla hotova pouze jeho spodní část zhruba do výšky přízemního domu, která v sobě skrývá malou kapli, a také část sochařské výzdoby, šest reliéfů apoštolů, jejichž autorem byl Renderův přítel a spolupracovník Filip Sattler. Do roku 1754, kdy byl sloup za přítomnosti královny Marie Terezie a jejího manžela Filipa I. Lotrinského vysvěcen, vedli stavbu čtyři další kameničtí mistři. Autorem prakticky kompletní sochařské výzdoby z mladějovického pískovce se stal Ondřej Zahner, který vytvořil třikrát šest soch světců do tří pater sloupu, zbývajících šest reliéfů apoštolů osazených v prostředním patře, reliéfy Víry, Naděje a Lásky umístěné v nejvyšším „podlaží“, 12 světlonošů a navrhnul i vrcholovou skupinu Nejsvětější Trojice s archandělem Michaelem a pod ní umístěnou skupinu Nanebevzetí Panny Marie, jež z pozlaceného měděného plechu zhotovil zlatník Jan Šimon Forstner. Jedinečné dílo, vysoké podle nejnovějšího měření fotometrickou metodou 32,2467 m, začalo žít vlastním živo