V němém úžasu stojíme na hoře Traunstein (1691 m), vysoko nad jezerem Traunsee. Vycházející slunce nás začíná hřát do zad, první paprsky osvětlují okolní panorama hor Solné komory a jejich odraz vytváří hru světel na hladině jezera, které ještě spí ve stínu hluboko pod námi stejně jako město Gmunden na jeho břehu: zapadá do okolního reliéfu, jako by tu bylo od nepaměti.
Gmunden – nízké domy, z nichž některé ještě mají šindelové střechy, několik kostelů, zámek Ort na umělém ostrově v jezeře. Jako by se tu od předminulého století, kdy se město stalo centrem dostaveníček rakousko-uherské smetánky, nic nezměnilo. Pouze zvuky probouzející se přírody ruší ticho, které nás obklopuje. Ten pohled je svým způsobem vzrušující, je to odměna za brzké vstávání a namáhavý výstup. Nikdo z nás nemluví, sledujeme měnící se obrazy nabízené přírodou a nasáváme energii slunce a okolních hor. Přivírám oči, v paměti lovím něco z historie a představuji si život, který zde po staletí pulzoval.
První zmínky o jezeře a Gmundenu pocházejí z doby před více než 2000 let, kdy tuto oblast navštívili všudypřítomní Římané při své expanzi na sever. U jezera se jim jistě líbilo, nazvali jej Lacus Felix, Šťastné jezero. Už před nimi zde svoje stopy zanechali rovněž Keltové. Nejvíce celou oblast, rozdělenou dnes mezi Horní Rakousy, Salcbursko a Štýrsko, proslavila sůl, díky níž dodnes nese i svůj název: Salzkammergut, Solná komora. Bohatství plynoucí z dolů v okolních horách se stalo základem prosperity mnoha měst. Patřil k nim i Gmunden, který získal statut svobodného města již v roce 1278. Kromě obchodu se solí byl také centrem řemesel, z nichž největší tradici má dodnes výroba keramiky. Zajímavostí je, že známá koněspřežka, jejíž trasa se často popisuje „z Českých Budějovic do Lince“, byla v roce 1836 prodloužena o úsek z Lince právě do Gmundenu. Vozila se odtud sůl a koněspřežná dráha tak výrazně přispěla k rozvoji obchodu mezi Rakouskem a českými zeměmi. Dnes tuto událost připomíná pamětní deska na nádraží Seebahnhof na břehu jezera.
Město se pomalu probouzí, první auta jedou po silnici okolo jezera. To si asi někdo z domácích obyvatel přivstal, aby dovezl čerstvé pečivo k snídani svým hostům. Vracíme se zpět, cesta dolů ubíhá mnohem rychleji než ranní výstup, a tak na náměstí dorážíme ve chvíli, kdy je trh v plném proudu. Nejvíce nás upoutala široká nabídka keramiky – květináče, hrnky, figurky, většina v „gmundenských“ barvách, zelené a bílé. Jako důkaz výjimečného umu místních mistrů se nad námi rozezní proslulá keramická zvonkohra na radnici. Máme štěstí, hraje jen několikrát za den. Po náměstí se šíří tóny skladeb od Mozarta, Brahmse nebo „jen“ lidových písní. Procházíme ulicemi lázeňského města, jehož životní rytmus se nápadně liší od toho, jaký známe z našich měst. Jako by tu nikdo nikam nespěchal, z lidí dýchá klid a pohoda. Vše je tu podřízeno turistickému ruchu, místní si váží tohoto zdroje obživy. Nápadné poutače nabízejí ubytování v hotelích, penzionech i soukromí, plakáty upozorňují na dnešní koncert, v turistické centrále vám poradí, jak strávit svůj čas ve městě a jeho okolí. Snad každý si vybere: od pěší turistiky přes cykloturistiku, vodní sporty, tenis, jachting, půjčit si můžete loď a projet se po jezeře. K tomu zdarma dostanete mapy města a okolí s vyznačenými zajímavými místy. Stačí se jen zvednout a vyrazit.
Po cestě nás míjí historická tramvaj, která zde začala jezdit před více než sto lety, a na břeh jezera dorážíme v okamžiku, kdy odplouvá Gisela, nejstarší kolesový parník v Evropě. Jako vzpomínka na zašlé časy pomalu pluje kolem nedalekého zámku Ort. Postavený na umělém ostrůvku, s pevninou spojený krátkým dřevěným mostem, stojí zde dodnes jako memento dob, kdy si jej bratranec císaře Františka Josefa, arcivév…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Horní Rakousko