Je rok 1975, umírá Franco. Ve stejném roce na korunovační mši konané v madridském kostele San Jerónimo el Real nezní obvyklé Te Deum, ale mše Ducha svatého jako symbol určité změny. Hlavou Koruny a státu se stává mladý Juan Carlos. Nikdo neví, co od něj očekávat. Snad ani jeho otec, který by – nebýt Franca – vládl Španělsku místo svého syna. Ale samotná mše a dojetí ve tváři nastupujícího krále naznačují, že Španělsku bude vládnout nový duch.
Před nástupem na trůn
Posledním španělským králem před vyhlášením druhé španělské republiky v roce 1931 byl Alfons XIII. Poté, co ve volbách zvítězili republikáni, odešel do exilu a o 10 let později zemřel v Římě. Nikdy se však nevzdal trůnu a krátce před smrtí abdikoval ve prospěch svého syna Juana de Borbón, hraběte z Barcelony. V té době už neexistovala ani španělská republika – po krvavé občanské válce v letech 1936–1939 se vlády zmocnil vůdce vítězných nacionalistů, generál Francisco Franco. Vládl v čele autoritářského režimu jako regent království. Zákonem o nástupnictví z roku 1947 bylo sice království uznáno za španělské státní zřízení, ale bez určení krále. Trůn zůstal prázdný až do roku 1969, kdy kortesy (parlament) přijaly na Francův návrh zákon o následnictví, jenž řešil kontinuitu vlády po Francovi. Franco záměrně přeskočil právoplatného dědice trůnu Juana de Borbón, který měl zcela odlišné názory na vedení státu. Jejich neshody došly až tak daleko, že mu Franco zakázal vstup na španělskou půdu, včetně přístavů a letišť. A svým nástupcem ustanovil jeho syna Juana Carlose. Toto své rozhodnutí navíc sdělil Juanovi de Borbón zlomyslně až poté, co se Juan Carlos vrátil z návštěvy rodičů v Portugalsku. Na určitou dobu to vztahy mezi otcem a synem velmi narušilo, protože vzniklo podezření, že Juan Carlos o všem věděl předem a otci nic neřekl.
Dva dny po Francově smrti, 22. 11. 1975, se stal Juan Carlos španělským králem. Následující měsíce a roky ukázaly, že Francovy plány na „zachování kontinuity“ se rozhodně nenaplní. Juan Carlos se stal rozhodující postavou reforem směřujících k národnímu usmíření a návratu Španělska do rodiny demokratických států.
Juan carlos se narodil roku 1938 v Římě. Zemi, kde později studoval a začal vládnout, jako dítě nikdy nepoznal, a tak nemohl litovat toho, co ztratil, jako jiní exulanti a především jako jeho otec. Měl jen naději a zvědavost, nikoliv stesk. Do Španělska se po dohodě svého otce s Francem dostal až ve svých 11 letech, kdy začal chodit na školu San Isidro v Madridu, zatímco jeho rodiče žili v exilu v portugalském Estorilu. V roce 1954 se Juanův otec sešel s diktátorem Francem znovu. na neutrální půdě, vlastně na moři, na Francově jachtě El Azor, aby dohodli, kde Juan Carlos absolvuje vysokou školu. Franco trval na tom, že to budou nejdříve vojenská studia a pak některá ze španělských univerzit. Zdůvodňoval to tím, že má-li Juan Carlos jednou vládnout Španělsku, nemůže vystudovat v cizině. V 17 letech tedy Juan Carlos nastoupil na vojenskou akademii v Zaragoze, v dalších třech letech pak prošel vojenskou námořní akademií v Pontevedře a leteckou akademií v San Javieru. Přáním jeho otce bylo, aby pokračoval na univerzitě v Salamance. Protože tam ale učil profesor Enrique Tierno Galván, umírněný levicový intelektuál a pozdější velice populární starosta Madridu, byla Salamanca zamítnuta a Juan Carlos vystudoval v Madridu.
Křest ohněm
Velmi dramatické chvíle prožil Juan Carlos 23. 2. 1981. Onoho dne, v šest hodin odpoledne vstoupil do parlamentu ve chvíli, kdy se v…