Spreewald neboli Sprévský les patří k nejnavštěvovanějším místům Braniborska. Ročně do oblasti přijíždí ke čtyřem milionům turistů. Láká je sem unikátní krajina, obrovská druhová rozmanitost rostlin i živočichů, možnosti aktivní turistiky, světoznámé okurky i zajímavé kulturní tradice.

Spreewald prý vznikl tak, že ďábel zapřáhl do pluhu pár pekelných volů a šel orat. Jak ale práskal bičem, voli se splašili, utekli mu, pobíhali nekontrolovaně krajem a vyrývali do země hluboké brázdy, které se posléze naplnily vodou. Tahle legenda není nejpřesnějším vyjádřením skutečnosti, ale zase se poslouchá lépe než suchý výklad o tom, že na konci poslední doby ledové, když se oteplilo a ledovce začaly tát, vyhloubila odtékající ledovcová voda široké údolí s nízkými pahorky. Řeka udělala z pahorků ostrovy a kolem nich vytvářela četná ramena, až vznikla vnitrozemská delta, ve střední Evropě zcela jedinečná. Kolem vodních toků rostly původně všude husté olšové lesy s příměsí vrb, jasanů a některých dalších stromů.

Na konci období stěhování národů v 6.–7. stol. přišli do bažinaté doliny Spreewaldu Lužičtí Srbové, ale zpočátku se usadili pouze na jejích okrajích, kam nedosahovaly záplavy. Spreewaldu dali také jeho první jméno Błota neboli Bažiny. Pronikání člověka do hloubi Spreewaldu začalo až v 11. stol. v souvislosti s první vlnou německé kolonizace, ale ve větší míře k němu docházelo až od 17. stol. Od té doby byla přírodní krajina Spreewaldu přeměňována stále více na krajinu kulturní – ve výsledku se na louky a pole proměnily asi tři čtvrtiny původních lesů.

V roce 1990 byla na ploše zhruba 475 km² vyhlášena biosférická rezervace, o rok později zahrnutá do celosvětového systému těchto rezervací pod patronátem UNESCO. Na jejím území žije trvale asi 50 000 lidí ve třech městech a 37 obcích. Část obyvatel tvoří stále Lužičtí Srbové, kteří v minulosti ovlivnili zásadním způsobem kulturu tohoto kraje a dnes mají postavení jedné ze čtyř národnostních menšin, v Německu označované termínem „národ Lužických Srbů“. Celá oblast Spreewaldu je dvojjazyčná, dolnolužická srbština se zde jako dobrovolný předmět vyučuje na všech stupních škol.

Ještě před nějakými padesáti lety byly ve Spreewaldu usedlosti, k nimž se nedalo dostat jinak než po vodě. I když se to dnes už změnilo, vodní doprava pořád zůstává významná, člun tu má každý a po vodě se třeba dodnes rozváží pošta i svážejí odpadky. Celková délka vodních cest ve Spreewaldu činí neuvěřitelných 1575 km, z čehož asi dvě třetiny jsou přírodní toky a třetinu tvoří kanály vybudované člověkem. Asi po 260 km se lze plavit, což je jednou z nejzajímavějších možností, jak Spreewald a jeho přírodu poznávat – buď v turistických člunech, nebo individuálně v kajaku či kánoi, jež se tu dají vypůjčit. Kromě cestování po vodě se nabízí ještě pěší turistika nebo cykloturistika – téměř celým Spreewaldem vede nejznámější a nejoblíbenější Okurková cyklostezka (Gurkenradweg).

Míst, která si lze vybrat jako východiště k poznávání Spreewaldu, je několik, my jsme zvolili město Lübbenau/Spreewald na západním okraji rezervace. Důvodů je celá řada. Tak třeba v samém centru, před barokním evangelickým kostelem sv. Mikuláše, na nás čekají ludki neboli „lidičky“, kteří osídlili moderní kašnu. Jde o bájné postavy Lužických Srbů, které se vzhledem podobaly lidem, ale byly malinké, velké jako prst. S lidmi žili ludki v přátelských vztazích a v jejich domech byli vždy vítáni.

O dalších zvycích Lužických Srbů, ale také o biosférické rezervaci, jejích zajímavých zvířecích obyvatelích nebo o vodním režimu se lze leccos dozvědět v Domě člověka a přírody, kde je instalována moderní multimediální a interaktivní expozice a také se promítají různé dokumentární filmy. Své místo tu mají samozřejmě i informace o tradičním zemědělství, které ve Spreewaldu ztělesňují především dvě plodiny – okurky a křen. Zdejší okurky jsou proslulé už dávno, ale leckoho asi překvapí, že nejen „Spreewaldské okurky“, ale také „Spreewaldský křen“ jsou chráněným geografickým označením v rámci EU. Křenu se tady ve vlhké půdě bohaté na živiny výborně daří a není divu, že byl po staletí důležitou léčivou rostlinou zdejších obyvatel. Hořčičné silice, které jsou důvodem jeho typické palčivosti, působí totiž antibakteriálně, snižují horečku a podporují trávení. Pěstování křenu je stále spojeno s velkým množstvím ruční práce. Začíná se sklízet v říjnu a sklizeň končí s příchodem prvních mrazů. Z pole se vozí přímo do zpracovatelského závodu, kde se očistí, oloupe, jemně nastrouhá a pak hned plní do skleniček – buď samotný nebo s aromatickými a chuťovými přísadami, třeba smetanou, brusinkami či rakytníkem.

Okurky se ve Spreewaldu pěstují asi na 600 ha a ročně se jich sklidí kolem 40 000 t. V sezoně se na jejich sklizni od června do září a následném zpracování podílí asi 3500 pracovníků, což je docela významný počet. Ve městě začíná cyklostezka „Lübbenauer Gurkentour“, na níž je jednou ze zastávek i známá konzervárna SpreewaldRabe s tradicí sahající až do roku 1898. V sezoně se tam dá dívat pracovníkům přes rameno a seznámit se s výrobou přímo na místě.

Okurky se prodávají ve dvou podobách – jednak ve skle, jak jsme zvyklí u nás, ale také ze sudů, odkud se plní do kilových plastových kbelíčků. Ochutnat a nakoupit se dají třeba na Okurkovém trhu, který je umístěn přímo u Velkého přístaviště člunů, odkud se odjíždí na nejrůznější plavby. Několik výrobců tu nabízí nejrůznější varianty – okurky kořeněné (chuťově asi nejbližší našim „sladkokyselým“), se solí a koprem, česnekové, pepřové, hořčičné s křenem nebo medové. Poslední dvě varianty našince opět překvapí. Nedělají se totiž z nakládaček, ale z docela velkých kusů oloupaných salátových okurek.

Typický spreewaldský člun má ploché dno a lodník, „spreewaldský gondoliér“, ho pohání dlouhým bidlem z jasanového dřeva. Platí to i dnes, protože kvůli ochraně přírody je provoz motorových člunů v rezervaci značně omezen. Tradičně se čluny stavěly samozřejmě ze dřeva, dnes jsou většinou hliníkové, protože dřevo je daleko náročnější na údržbu. Dřevěný člun se musí každou zimu nově natřít dehtem a poté nechat měsíc stát kompletně zalitý vodou, aby se dřevo zatáhlo.

Nejkratší ze standardně nabízených je půlhodinová plavba do vesničky Lehde, kde hned u přístaviště stojí stejnojmenný skanzen. Průvodkyně ve spreewaldských krojích tu ukazují několik tradičních selských dvorů z 19. stol., které pocházejí nejen z Lehde, ale také z Burgu, Kittlitzu a Suschowa. Kromě toho je tu na původním místě také jedna z nejstarších dílen na výrobu člunů ve Spreewaldu, kterou v domě čp. 81 založil Carl Richter v roce 1884. Dílna byla v provozu 110 let, až do roku 1994. Velkou místnost s jedním rozestavěným člunem zdobí také nesmírně zajímavé dobové fotografie představující nejrůznější využití člunů. Součástí dvora z Lehde je i malá pekárna se zajímavou historií. V Lehde žilo vždy málo lidí (dnes má vesnice asi 150 obyvatel), a tak jim až do 18. stol. stačila jedna pekárna v centru vesnice za hostincem U Veselé štiky. Jenže pak přišel ničivý požár a po něm se obyvatelé shodli, že místo centrální pekárny by se měly postavit menší přímo ve dvorech. A tohle je jedna z nich. Stála samostatně stranou od obytného stavení i stájí. Využívaly ji společně dvě až tři rodiny, peklo se jednou za tři až čtyři týdny. Chléb měl podobu placek, které se sušily do zásoby nad kamny v domě pod střechou, aby vydržely až do dalšího pečení. Takový chléb se pak musel před konzumací zase namočit, aby se vůbec dal pozřít. Máčel se v tmavé či světlé levné omáčce Stippe, smetaně nebo žitném kafi. Staří Spreewalďané to prý takhle dělají dodnes.

Do Lehde se dá z Lübbenau dojít také pěšky. První úsek cesty je společný s turistickou trasou do Leipe a má charakter naučné stezky. Celá trasa až do Leipe měří asi 6 km a vede jedněmi z nejkrásnějších lesních partií ve Spreewaldu vůbec. Absolvovat se dá i na kole.

Další oblíbenou trasou je asi tříkilometrová cesta od Malého přístaviště v Lübbenau k vyhlášené lesní restauraci Wotschofska. Město Lübbenau ji zřídilo v roce 1894 a prvních 17 let patřila k místům dostupným pouze po vodě. Dnes k ní sice vede dokonce i silnice, ale jde pouze o obslužnou komunikaci, na kterou normální auta nesmějí. Turisté tak mají na výběr opět tři varianty, jak se sem dostat třeba na skvělý jelení guláš – po vodě, pěšky nebo na kole. Exoticky znějící jméno Wotschofska pochází z dolnolužické srbštiny a znamená „ostrov olší“. Olše jsou i tady převládajícím druhem stromů. Cestou si ale můžeme všimnout na některých pařezech i problému, který olše v posledních letech trápí. Napadá je totiž houbové onemocnění, které se šíří z nitra kmene k okraji. Nakonec zůstane jenom dutina obklopená prakticky jen kůrou a strom padne. I to je důvodem, proč se již několik let udržuje pomocí systému hrází a stavidel, budovaných původně hlavně z opačného důvodu, kvůli zadržení vody, hladina vody ve spreewaldských tocích a kanálech na nejnižší možné úrovni. Na kráse a biologické rozmanitosti to ale Spreewaldu neubírá.

Další články z vydání o Braniborsku naleznete zde