Podle pověsti mohli obyvatelé Baru uzavřít sňatek, až když vlastnoručně zasadili alespoň deset olivovníků. Zdejší kraj je pěstováním oliv proslulý, v okolí města se rozkládají rozlehlé háje. U obce Mirovica roste strom, který byl údajně zasazen před více než 2000 lety, a měl by tedy patřit k nejstarším olivovníkům na světě.
Bar je největším městem v jižní části černohorského pobřeží. Byl založen až ke konci 19. stol., kdy se Černohorci konečně zbavili Turků, a stal se důležitým hospodářským centrem země. K jeho rozvoji napomohla železnice, otevřená po 25 letech výstavby v roce 1976, jež spojuje Bar s Podgoricou, severem země a Bělehradem. Představuje unikátní stavitelské dílo s 250 tunely a více než 200 mosty, díky nimž překonává náročný horský terén. Zásluhou železnice vzrostl i význam barského přístavu. Turisticky město nijak zvlášť atraktivní není. Ve čtvrti Topolica byl v roce 1885 postaven terakotově zbarvený palác, rezidence černohorského krále Nikoly I., kde přijímal vzácné hosty připlouvající po moři. Hezkou budovu, v níž dnes sídlí muzeum, obklopuje arboretum se vzácnými dřevinami. Kolem ní prochází pobřežní promenáda, jež lemuje městskou pláž. Na ni navazují další pláže, ať již Královnina nebo Červená.
Historickým předchůdcem Baru je starobylé opevněné městečko Stari Bar, jehož návštěvu si nenechají ujít žádní turisté, kteří v letoviscích na blízkém pobřeží tráví svou dovolenou. Stari Bar leží ve vnitrozemí, několik kilometrů od moře. Byl postaven na skalním ostrohu Londža, na úpatí pohoří Rumija s nejvyšší vrcholem 1593 m n. m. Ze tří stran ho chrání nepřístupné útesy, na západní straně hradby. Strategicky výhodné místo si vyhlédli již kolem roku 800 př. n. l. Ilyrové a vybudovali zde hradiště. Římané nechali později ilyrskou osadu zpustnout a svoje město si postavili blíž u moře. Na původním místě pak v 6. stol. vystavěl opevněné sídlo byzantský císař Justinián, později se Stari Bar stal jedním z nejdůležitějších opěrných bodů knížectví Zeta. Jeho obyvatelé se živili pěstováním oliv, obchodem se solí a řemesly. V 15. stol. Bar opevnili Benátčané, přesto však padl do rukou Turkům, kteří ho okupovali až do 19. stol. Město rozšířili o parní lázně, prachárnu, zvonici a hlavně o akvadukt, který zásoboval Stari Bar pitnou vodou z horského pramene vzdáleného tři kilometry.
Když museli Černou Horu po roce 1878 Turci opustit, vyhodili do povětří sklady střelného prachu umístěné v opuštěném románském kostele a v katedrále. Výbuch rozmetal celé město a zničil přes dvě stovky budov, postavených původně z otesaných kamenných kvádrů do výšky jednoho nebo dvou poschodí. Až do roku 1979, kdy zkázu města dokonalo zemětřesení, byl Stari Bar městem duchů. Velká obnova Baru po přírodní pohromě vzkřísila i řadu budov ve Starém Baru, které byly částečně rekonstruovány nebo zakonzervovány. Patří k nim arcibiskupský palác z 15. stol. s dochovanými freskami, část opevnění, věž s hodinami, malé kostely sv. Kateřiny a sv. Venerandy a hlavně akvadukt. Většina staveb zůstává v troskách. Návštěvníci mezi nimi procházejí po křivolakých uličkách, mezi balvany a schody prorůstá tráva. Stari Bar je pozoruhodným muzeem pod širým nebem na neobyčejně atraktivním místě: ze severu se nad ním zvedá úchvatný masiv Rumije, jižním směrem se rozprostírá zelené údolí s tisícovkami olivovníků a západně se modrá moře.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora