„Je mnoho inckých stezek, ale jen jedna Stezka Inků.“ Kdo touto cestou prošel, ví proč. Peru je protkáno stovkami starých inckých cest. Vinou se údolími podél řek, rozvážně stoupají do mírných svahů, plahočí se po strmých srázech přísných Kordiller. Objevují se na nejnepředstavitelnějších místech a jejich sebevědomě pevné krajnice a elegantní schodiště jsou jako výsměch rozmařilému terénu. Nezastavují se dokonce ani před neprostupnou skálou a klidně pokračují vpřed tmavými chřtány tunelů. Síť cest čítající na 30 000 km umožňovala Inkům správu jejich rozsáhlého impéria, rychlé kurýrní služby přesuny vojsk i přepravu zboží. Po příchodu Španělů se vše změnilo. Mnohé z cest, do té doby pravidelně udržovaných, byly ponechány svému osudu. Zejména úzké stezky v horách postupně zanikly. Některé z nich však slouží dodnes.
Známá Stezka Inků začíná v místě zvaném Corihuayrachina, u řeky Urubamby. Její 43 kilometrů dlouhá trasa lemovaná starými inckými sídlišti vede překrásnou přírodní scenérií. Stezka bývá přirovnávána k dramatickému představení, ve kterém nové scény překonávají ty předchozí. Návštěvník jako by byl postupně připravován na vrcholný moment, kdy se pod ním, na zarostlých svazích, zjeví tajemné město Machu Picchu.
Každé ráno vyjíždí z Cuzca žlutočervený vlak, z něhož se na zastávce Km 88 vyvalí desítky lidí z celého světa. Jen co vystojí frontu na lístky, zaplatí a přejdou přes řeku Urubambu, zvedne se před nimi opona a oni vejdou do zapomenutého kraje Inků, dnes přírodní a kulturní rezervace Machu Picchu.
Na Stezce Inků se ráz krajiny velmi rychle mění a na necelých 50 kilometrech se objeví hned několik krajinných typů. V podivném kontrastu tu lze zahlédnout bělostné špičky ledovců i něžné orchideje a pár hodin chůze stačí k tomu, aby studený horský vítr spolu s teplým, vlhkých vzduchem z Amazonie splynuly v pásu mlžného lesa.
Cusichaca – tak se nazývá kraj, na jehož území leží komplex vzájemně propojených sídlišť, na první pohled nijak výrazných. V dramatickém terénu ani nepatří mezi vrcholné památky incké architektury, přesto by byla škoda je přehlédnout. Hrají totiž klíčovou roli v historii celé oblasti. Na rozdíl od Machu Picchu a dalších měst podél Stezky byla oblast Cusichaca trvale osídlena po více než 2000 let. Úrodná půda v údolí přinášela místním zemědělcům až čtyřnásobně vyšší výnosy než sami spotřebovali a vše nasvědčuje tomu, že původní obyvatelstvo, které tu žilo i po příchodu Inků, přispívalo k zásobování dalších sídlišť směrem k Machu Picchu. Někteří badatelé dokonce tvrdí, že právě Cusichaca byla hospodářskou základnou pro expanzi Inků západním směrem.
Když začne Stezka stoupat k prvnímu průsmyku, prudký zalesněný svah se stává pomyslným žebříkem mezi teplým údolím s bujnou vegetací a chladnou, pustou punou. V tomto kraji puny se možná kdysi proháněly lamy guanako a menší vikuně. Dodnes tu ze zástupců větší zvěře žijí jen dva druhy jelenů, z drobnějších savců se občas ukáže činčilám příbuzná viskača a ve výšce krouží dravý čimango horský (Phalcoboenus megalopterus), zde zvaný caracara, pátrající po své kořisti.
Zatímco se turisté prohýbají pod svými břemeny, polobosí kečuánští nosiči je předbíhají s nákladem až 35 kg. Před výpravou leží první a nejvyšší průsmyk zvaný Warmiwaňuska, „Mrtvá žena“ (4200 m). O neblahém původu tohoto jména není nic známo, samotné místo však patří k nejméně přívětivým na celé Stezce.
Cestou k průsmyku se na nově vyšlapané pěšině poprvé objevují stopy po původním dláždění. Ty zvídavé znepokojí, proč se incká dlažba zachovala v dobrém stavu až v těchto odlehlých místech. Jisté, i když možná neúplné vysvětlení by tu bylo. Místní obyvatelé o Stezce vždy věděli a v 18. a 19. století ji dokonce intenzivně využívali: pravidelně po ní putovali obchodníci s třtinovou pálenkou, aby se tak vyhnuli vysokým celním poplatkům. Zdá se, že tento rušný ilegální provoz má také na svědomí poničení dlažby na prvním úseku cesty.
Runkuracay Z průsmyku „Mrtvé ženy“ se nám otevře výhled na druhé dějství krajiny, které je zahájeno sestupem. Po levé straně spadají do údolí kaskády řeky Pacamayo, po jejímž překročení cesta opět šplhá cik-cak do prudkého svahu, v němž je nenápadně zasazeno opuštěné Runkuracay. Objevil je roku 1915 Hiram Bingham, muž, který o čtyři roky dříve odhalil světu daleko vzácnější poklad – Machu Picchu. K Runkuracay se dostal při své další návštěvě Peru, kdy jej místní průvodci zavedli k jiným menším ruinám. Bingham přitom narazil na stopy staré cesty a zasloužil se tak o „odtajnění“ ne jednoho města, ale celé této oblasti.
Runkuracay nabízí skvělý rozhled po údolí Pacamayo. Bylo právě toto účelem stavby? Na první pohled jde skutečně o vyhlídkový bod a zároveň tzv. tanpu, jakési odpočivadlo. Místo však mohlo mít i náboženský význam. Nasvědčuje tomu jak kruhový tvar hlavní stavby, typický pro náboženské svatyně spojované s kultem vody, tak i blízká jezírka Yanachocha ležící o něco výše. Že jsou dodnes předmětem uctívání potvrdilo velké sucho v roce 1988, kdy k jezerům přicházely stovky lidí ze širokého okolí prosit o déšť. O pomoc se tito moderní lidé obraceli k božstvům žijícím na jezerním dně.
Sayacmarca Od jezírek chybí už jen málo k dalšímu prusmyku ve výšce 4000 m a dalšímu dějstvím s barvitou scenérií.. K ní zcela jistě patří pohled na Sayacmarcu, Nedobytné město, jehož objevitelem byl opět Bingham. Celý architektonický komplex se podobá natěsnanému bludišti, ve kterém byl každý kout beze zbytku využit. Zůstává záhadou, proč si jeho stavitelé nevybrali mnohem příznivější místo o kousek dál, s dostatkem rovného terénu a přístupem k vodě. V okolí se nedochovaly žádné známky teras či zemědělských aktivit a zdá se, že vše bylo dováženo na lamách. Nešlo tedy o běžné sídliště. Z jeho vyhlídkové plošiny se otevírá výhled na údolí Aobamby a za jasných dnů lze v dálce zahlédnout zasněžený vrcholek hory Pumasillo (6000 m). Snad byl odtud kontrolován obchod a provoz na dvou cestách viditelných z tohoto místa. Názory archeologů se v tomto případě rozcházejí. Americký badatel Johan Reinhard upozorňuje také na náboženský význam města. Poprvé se tu totiž setkáváme s rituálními lázněmi.
Puyupatamarca Na dalších kilometrech se Stezka mění v pohodlnou cestu, v některých místech až dva metry širokou. Z posledního, téměř nepostřehnutelného průsmyku ve výšce 4000 m, se otevře výhled na údolí řeky Urubamby. Dole, po levé straně, leží další z Binghamových objevů. Město u paty mraků, Puyupatamarca, leží ve výšce 3550 m a bylo opravdovým, živým sídlištěm s množstvím zemědělských teras v okolí, které zajišťovaly obyvatelům relativní soběstačnost. I zde se však objevují rituální lázně, jichž je dokonce více a jsou kvalitnější než v Sayacmarce. Napájeny jsou z pramene, který vyvěrá ve skále nad nimi.
Asi 100 m nad hlavním komplexem stojí plošina s opěrnou zdí. Nabízí se z ní krásný výhled na zasněžené vrcholky hor. I zde se vnucuje otázka, zda plošina sloužila jako „signální stanice“, nebo se z ní Inkové modlili k okolním horám, posvátným apu? Inkové ještě dnes chovají hory ve velké úctě. Věří, že to jsou živé bytosti ovládající počasí, a tím i úrodu a dobytek. K horám je možno vznášet prosby za dobré výnosy, ochranu lidí, nebo i úspěch v obchodě, v horách také vyvěrají řeky s posvátnou vodou. Z plošiny v Puyupatamarce se nabízí výhled hned na tři mocná horská božstva vévodící širokému okolí.
Skvělé žulové schodiště vedoucí z města bylo objeveno teprve v 80. letech minulého století. Po jeho 1300 schodech se kdysi inčtí poutníci, zástupy lam a kurýři zvaní chasqui přiblížili o dalších pár kilometrů k Machu Picchu. Po cestě je zahříval teplý vzduch mlžného lesa a stálou kulisou jim byly bambusy, obří kapradiny a stromy obrostlé lišejníky a rudými broméliemi. Ti, kteří nepadli únavou, mohli obdivovat i něžnou krásu orchidejí. Počet jejich druhů jen v samotné rezervaci se dnes odhaduje na 300, přičemž jen dvě třetiny byly identifikovány a zařazeny.
Wiňay Wayna Cesta nadále klesá a při troše štěstí lze zahlédnout sokoly, barevné tangary a třeba i rudě opeřeného krasavce, skalňáka andského (Rupicola peruviana), symbol Peru. Svůj stálý domov tu míval také medvěd brýlatý (Tremarctos ornatus), který je dnes už velmi vzácný.
Ve svahu se nejprve objevují terasy „Věčně mladého města“ a poté i červené střechy monstrózního turistického centra v jeho bezprostřední blízkosti. Město Wiňay Wayna (2680 m n. m.) je předposlední na Stezce a jeho kečuánské jméno označuje krásnou orchidej Epidendrum crassilabium, která bývala v této oblasti velmi běžná a jejíž červené, fialové a žluté květy oživovaly strmé okolní svahy po celý rok.
Přestože z Wiňay Wayna je to na Machu Picchu coby kamenem dohodil, toto město bylo objeveno až o 30 let později než ta předchozí. Oním šťastlivcem nebyl tentokrát Bingham, ale Paul Fejos, který na trosky narazil během posledních dnů tzv. Vikingské expedice v roce 1941. Neměl však čas na rozsáhlejší práce, a tak provedl jen velmi zběžný průzkum. O rok později se městem začal zabývat významný peruánský archeolog Julio C. Tello, jehož práce odhalily rozsah celého komplexu.
Wiňay Wayna byla zjevně druhým nejdůležitějším městem na Stezce. Dominuje jí velká kruhová stavba, která bývá spojována s uctíváním hory Wakay Willka (dnes Veronica, 5750 m). Schodiště, které vede od svatyně k obytné části města, je lemováno skvělými lázněmi, jichž je tu dokonce víc než na samotném Machu Picchu. Pro Inky, kteří uctívali vodu jako posvátný životodárný živel, měla rituální koupel velký náboženský význam. Rituální lázně se objevují v téměř každém větším městě, ale nikde nejsou tak početné a kvalitní jako na Stezce.
Z Wiňay Wayna je jen několik kilometrů k Intipunku, Bráně Slunce. Odtud se poprvé ukáže Machu Picchu, zatím příliš vzdálené na to, aby mohlo ohromit. Nakonec ale poutník přece jen s úžasem vstoupí do cílového Machu Picchu, dnes opuštěného města, které bylo kdysi tlukoucím srdcem rozsáhlého regionu a z něhož jako tepny vycházely incké stezky do celé říše.
Každé z měst na Stezce Inků je jiné a nezaměnitelné, jedno však mají společné: všechna při svém vzniku bojovala s terénem, s nímž dnes se zdánlivou lehkostí splývají. Runkuracay budí zdání většího skaliska, Sayacmarca se dominantně tyčí nad údolím Aobamby jako jeden z okolních hřebenů a Phuyupatamarca nenápadně využívá několika plošin v jinak horském terénu. Wiňay Wayna nabízí oku zase zcela jinou scenérii: nenásilně překonává zemskou tíži a elegantně splývá z prudce skloněného svahu, lehce zřaseného terasami. Zdá se, že dokonalé sladění přírodní scenérie a lidského umu není nahodilé. Jako by celá oblast byla uměleckým dílem, jehož hlavním motivem je vyvážený vztah mezi člověkem a přírodou. V této chvíli již také nemůže být pochyb o tom, že rozsah i význam sídlišt směrem k Machu Picchu postupně rostly.
Existuje dost poznatků, které nás opravňují předpokládat, že jednotlivá sídla a stavby jsou spojeny s uctíváním přírodních božstev a že tato „utajená“ oblast plnila především náboženské poslání v roli přírodní svatyně celé incké říše.
Stále další a další archeologické objevy pomáhají upřesňovat historický obraz celého regionu. Ukazují, že nešlo o izolovanou enklávu, nýbrž o hustě osídlené území. Po roce 1985 byly učiněny velké objevy v blízkosti Machu Picchu směrem na severovýchod. V lokalitě známé jako Mandorpampa byly nalezeny lomy, kamenné moždíře, akvadukt, kruhové budovy i pozorovací plošiny. Dále po řece archeologové odkryli pohřební místo a v blízkosti Wiňay Wayna odhalili další ruiny.
Celá oblast je od roku 1981 součástí Národního archeologického parku Machu Picchu. Od dob, kdy se tudy trmácelo jen pár dobrodruhů, je dnes nejnavštěvovanějším místem celé Latinské Ameriky.
Stezka Inků dnes uživí desítky cestovních kanceláří, průvodců a kečuánských nosičů. Kdysi malá nenápadná vesnička Aguas Calientes u Machu Picchu se stala nejen konečnou stanicí vlaku z Cuzca, ale také živým tržištěm a turistickým střediskem s množstvím hotýlků a internetových kaváren. Turisté, kteří sem každý den přijíždějí, představují pro rezervaci obrovskou zátěž, a to jak pro její archeologické, tak přírodní bohatství. Národní park musí navíc čelit vzrůstajícímu počtu místních usedlíků, kteří rezervaci obléhají doslova ze všech stran. Vypalují lesy pro svá pole a dobytek, způsobují požáry a loví mnohdy chráněnou zvěř. Lesy v údolí pod Machu Picchu nahradily banánové plantáže a původní les v údolí Aobamby je každým rokem menší. Samotný koncept rezervace jako místa, kde jsou určité lidské aktivity zcela zakázány, je v chudé zemi s rostoucí populací jen velmi těžké obhájit.
Na žádost peruánské vlády byla rezervace Machu Picchu vyhlášena UNESCEM už v roce 1983 jako přírodní a kulturní světové dědictví. Ne bezvýznamný status, vezmeme-li v úvahu, že dalším takovým místem v Jižní Americe je pouze Tikal v Guatemale. Status o to významnější, pochopíme-li, že Stezka Inků je skutečně jen jedna.