Středověká zbožnost
Období vlády Lucemburků u nás je zároveň obdobím krize vrcholného středověku, jež v českých podmínkách vyústila až do husitské revoluce, která vypukla roku 1419. Na počátku tohoto období stojí zjitřený zájem společnosti o duchovní život, a to nejen o církevní provoz, jemuž by laici pouze přihlíželi, ale o skutečné „obcování svatých“, kterého by se sami aktivně účastnili.
V této době se začínají formovat náboženská bratrstva, často orientovaná i podle povolání (např. podle cechů a cechovních svatých patronů). Vedle toho narůstá zájem laiků o kázání, která se zaměřují na kritiku života společnosti, později i na kritiku církve. Mezi první kazatele tohoto typu patřil i Konrád Waldhauser, kterého do Čech pozval Karel IV. Waldhauser kritizoval marnivý život měšťanů a podle lidové tradice měl takový úspěch, že po jeho kázáních ženy odkládaly šperky a oblékaly se střídměji. Jeho kritika se ale obracela také proti zesvětštělému životu institucionální církve, zejména žebravých řádů (např. dominikánů či minoritů).
Na Waldhausera navázal Jan Milíč z Kroměříže, u něhož se snaha o nápravu života laiků i duchovních ještě navíc prolnula s představou, že na světě už je přítomen Antikrist, který je předzvěstí soudného dne. Ve svých úvahách a představách zašel Milíč tak daleko, že ve svém kázání v roce 1366 označil za Antikrista samotného českého krále a římského císaře Karla IV. Spíše však než jako ztotožněného s ďáblem vnímal Milíč Karla jako vládce posledního věku.
Představa brzkého konce světa do značné míry určovala celkový ráz zbožnosti duchovních i laiků, a to zejména ve 2. pol. 14. stol. Svůj podíl na tom měla i epidemie moru, která se v polovině 14. stol. rozšířila téměř po celé Evropě a jen jako zázrakem tehdy minula Čechy a Moravu. Společnost pochopitelně hledala viníky takové tragédie. Často za ně byli označováni Židé, kteří byli proto hromadně vražděni a vyháněni z měst. Kromě toho se lidé snažili odčinit své vlastní viny, často přemrštěným způsobem. Po Evropě se začala objevovat procesí flagelantů – sebemrskačů, kteří tímto krutým způsobem činili své pokání. Církví byly obecně odsuzovány jak útoky na Židy, tak flagelantství.
Ve stejné době, a snad i v důsledku těchto událostí a nálad se začal objevovat tlak některých duchovních a laiků na častější svaté přijímání. Do té doby bylo dost obvyklé, že laici přijímali svátost oltářní jen jednou ročně, často po velikonoční zpovědi. Přijímání bylo chápáno jako důležitá součást cesty ke spáse duše, která byla koneckonců hlavním cílem každého středověkého křesťana bez rozdílu jeho sociálního postavení. V rozjitřené době 14. stol. stál důraz na častější přijímání laiků v popředí pozornosti reformního hnutí a svým způsobem také přispěl k diskusi o potřebnosti přijímání pod obojí pro laiky. Svou roli tu mohlo sehrát také zavedení svátku Božího těla, který na počátku 14. stol. začal získávat stále větší popularitu.
Postupně také sílila potřeba soukromého a niterného prožitku víry. V této době se v Evropě začíná formovat hnutí označované jako „nová zbožnost“ (devotio moderna), jehož hlavním cílem bylo napodobení života Ježíše Krista s velkým důrazem na osobní rozměr zbožnosti každého člověka. Počátky hnutí někdy bývají dokonce spojovány s činností pražské univerzity, ale dnes jsou tyto teorie spíše odmítány.
V českých zemích se za vlády Karla IV. dařilo myšlenkovým proudům, které na prožitek víry kladly důraz. Ilustrací takové soukromé zbožné iniciativy byl v jistém smyslu sám panovník Karel IV., v obecném povědomí zapsaný jako…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Česko – Doba Karla IV.