Na soutoku řeky Volhy a Kazaňky se rozkládá největší volžský přístav, spojující pomocí kanálů pět moří. Je to hlavní město Tatarů – Kazaň. Když píši hlavní město, nepokouším se o žádnou vzletnou metaforu. Přístav sice leží pouhých 800 km východně od Moskvy, ale obklopuje ho autonomní republika Tatarstán. Země povolžských Tatarů dovoluje na chvíli zapomenout, že jste ještě v Ruské federaci. Všechny nápisy jsou dvojjazyčné, ty novější dokonce v tatarské verzi latinky, telefonní hovor vám poskytne Tattelekom, benzín natankujete u Tatneftu a málokde uvidíte jinou vlajku než v tatarských národních barvách, zelené, bílé a červené.

Odkud se tu vlastně tyto snědší postavy s mongolským tvarem očí vzali? Domorodí Tataři mají skutečně pozoruhodnou historii. Nejsou to totiž vůbec Tataři. Jejich původní název zní Bulhaři (Bolgaři). Ne že by sem zrovna přijeli z písčitých pláží našich bývalých soudruhů, ale trochu společné krve s balkánskými Bulhary opravdu mají. Území starověkých Bulharů se rozkládalo na sever od Černého moře, kde v 7. století podlehli velmoci chazarských Turků. Jednotný kmen se rozutekl. Část odešla do oblasti dnešního Bulharska a tam se promísila se slovanskými obyvateli, část na Kavkaz a zbytek do Povolží. Je zvláštní, že balkánští Bulhaři si nezachovali ze své původní kultury v podstatě nic kromě názvu, zatímco povolžští Tataři ztratili, jak sami tvrdí, jen jméno. Za vším asi stojí Rusové, kteří ve 13. století začali nazývat „Tatary“ nejen čerstvě příchozí Čingischánovu Zlatou Hordu, ale i jí podmaněné národy, jako byli právě Bulhaři. Dnes se dokonce část Tatarů znovu začala hlásit k „bulharské národnosti“. Není se čemu divit, protože po několika stoletích výuky o utrpení Slovanů pod „tataro-mongolským jhem“ je v Rusku „tatar“ docela silná nadávka.

Tatarská Kazaň leží podobně jako Řím na sedmi pahorcích, a podobně jako Řím má i svou slavnou historii. Přístav, založený ve 12. století, byl po dlouhou dobu součástí mocného mongolo-tatarského impéria. To plně ovládalo obrovskou rozlohu ruských knížectví, a za úpadku Zlaté Hordy se pak roku 1446 město stalo centrem samostatného Kazaňského chanátu.

Už značně vyčerpanou Kazaň se podařilo pokořit roku 1552 caru Ivanu Hroznému. Od tohoto data začíná k Tatarům pronikat pravoslavná kultura. Sám strašlivý car šel příkladem. Zbořil hlavní mešitu Kul Šarif a na jejím místě v kazaňském Kremlu (hradě) postavil chrám Zvěstování Panny Marie. Město se postupně začalo rozdělovat na dvě části podle řetězovitého jezera Kaban a kanálu Bulak, který se táhne centrem Kazaně. Honosné Horní město s Kremlem a množstvím třpytivých kostelů se stalo sídlem ruského zemanstva a obchodníků. Dolní město při řece Volze zůstalo tradičním sídlištěm Tatarů s úzkými uličkami, mešitami a trhy. Tady mezi městskou chudinou vyrůstali slavní tatarští filozofové a básníci. Centrum obou částí Kazaně má ale dodnes ráz ozdobné městské výstavby konce 18. a 19. století. Předtím byl totiž přístav zlikvidován požárem a později ho – na rozdíl od většiny ostatních ruských měst – už nikdo se zemí nesrovnal.

Kazaňští Tataři se znovu přihlásili o práva na svou vlastní zemi teprve ve 20. století. Aby bolševici získali pro komunismus domorodé ruské národy, založili v roce 1922 také Tatarskou autonomní sovětskou republiku. Samospráva však zůstala jen na papíře, zato ale došlo k obrovskému úbytku tatarsky mluvících obyvatel a vůbec k velké ztrátě tatarských tradic. Na svůj „zlatý věk“ si Tataři měli ještě skoro 70 let počkat. V roce rozpadu Sovětského svazu byla s nevídanou pompou vyhlášena Autonomní republika Tatarstán a jako první prezident zvolen populární aktivista Mintimer Šajmijev. Skutečným naplněním Jelcinovy výzvy regionům „vemte si autonomie tolik, kolik unesete“ se stala Smlouva o delimitaci právní subjektivity a vzájemného delegování pravomocí mezi Ruskou federací a republikou Tatarstán z roku 1994. V tomto dokumentu, tajemně označovaném jen jako „Smlouva“, spolu totiž obě strany jednají téměř jako rovnocenní partneři.

Rozkvět tatarského národního obrození neznal mezí. Od masivní podpory islámu a povinné tatarštiny do škol až po pokusy udělat z Rusů občany druhé kategorie na „pobaltský způsob“. Národní vědomí Rusů a Tatarů se dostalo do vážného střetu v pohledu na historii. Zatímco první porážka Zlaté Hordy v bitvě na Kulikově poli je pro Rusy každý rok obsedantně připomínaná národní svátost, pro Tatary naopak. Významné tatarské osobnosti dokonce loni poslali prezidentu Putinovi dopis s prosbou zrušit oslavy výročí Kulikova pole, které uráží tatarskou národní hrdost a můžou vyvolat mezietnické nepokoje. Podobně těžké trauma Tatarům způsobuje připomínka porážky Kazaně, v Moskvě zvěčněná notoricky známým chrámem Vasila Blaženého na Rudém náměstí. Tataři se na protest rozhodli slavit, letos už po dvanácté, „Den paměti padlých při obraně Kazaně v roku 1552“. Vrcholem všeho úsilí je nové vybudování mešity Kul Šarif jako symbolického ztělesnění osudu tatarského národa.

Pro Kazaň jsou poslední léta dobou velkého rozvoje. Nejen že se staví historické budovy celé znovu, ale obrovské peníze tečou do rekonstrukce městského centra a nyní se shromažďuje potřebná suma pro historickou investici – výstavbu metra. Že by se ve federálním rozpočtu tolik rozhazovalo? Ne tak docela. Tatarstán je totiž jeden z nejbohatších ruských regionů, protože doslova leží na ropě. V republice se nachází největší evropský petrochemický závod a k tomu ještě můžeme připočíst příjmy z obrovského podniku KamAZ nebo továrny na helikoptéry a elektronické vybavení letadel. Není tedy divu, že se v Rusku vedle oblíbeného označení pro zbohatlíky „nový Rus“ hojně setkáte i s „novým Tatarem“. Tataři si ale rádi prosperitu své země vysvětlují enormní pracovitostí, plynoucí z islámských tradic, jmenovitě zákazu pití alkoholu…

Euforie tatarské nezávislosti sice po nástupu Putina a jeho přísnější regionálně-správní politiky lehce opadla, nicméně i Putin sám si určitě uvědomuje potenciál tatarského nacionalismu. Nešetrný postoj k němu by mohl mít pro Ruskou federaci katastrofální následky, a tak i úplně první Putinova vnitrostátní cesta směřovala ne jinam než do Kazaně.