Mexiko je v současnosti největším vývozem stříbra na světě, v polovině devadesátých let dvacátého století se z celosvětového objemu těžby 13 350 tun v Mexiku vyprodukovala plná šestina, dvakrát tolik než ve čtvrté Austrálii.
Když conquistadoři, chtiví indiánských pokladů, zjistili, že proud zlata začíná vysychat, upnuli svoji pozornost ke stříbru. Vedle peruánských a bolívijských dolů to bylo zvláště střední Mexiko, kde od čtyřicátých let 16. století začala vznikat celá řada horních měst. Americké stříbro se stalo po tři staletí hlavním zdrojem zisků španělské koruny a záhy způsobilo kolaps starých důlních středisek v Evropě.
Vlny tohoto stříbrného moře byly spojeny s utrpením domorodého obyvatelstva. Františkánský mnich Motolínia popisoval již ve 20. letech 16. století utrpení indiánů ve zlatých dolech, kde nejprve pracovali otroci Aztéků, pak nepoddajní jedinci a nakonec každý z okolí, kdo byl chycen. Situace se nezměnila ani později, indiáni byli chytáni jako divá zvěř, značkováni na obličeji rozpáleným železem s iniciálami majitele jako dobytek a nároky majitelů dolů se dále stupňovaly. Vzhledem k velké spotřebě potravin bylo postupně do zásobování dolů zapojeno široké okolí. Odvody však byly přemrštěné a tak vznikaly rozsáhlé hladomory. Námaha ve spojení s evropskými chorobami způsobila, že počet indiánů značně poklesl, což dalo základ takzvané černé legendě o dobytí Nového světa.
Od druhé poloviny 16. století se situace horníků začala postupně zlepšovat, avšak přesto v dolech přetrvávaly nepředstavitelné podmínky. Před zavedením dynamitu ve dvacátém století se pro trhání větších bloků horniny používaly klíny z mokrého dřeva, ale jinak se dobývání rudy provádělo ručně a v takřka úplné tmě, chladu a vlhku. Po celé koloniální období vynášeli nosiči ve směnách po 14 hodinách na povrch žoky až 70 kilo těžké. Chodili přitom po schodištích, která proto, aby žádná ruda nepřišla nazmar, měla tak úzké stupně, že bylo možno klást na ně pouze šikmo položené chodidlo. Přestože nosiči prý uměli čerpat energii z minerálů, nároky byly tak velké, že každý den jich několik zemřelo vyčerpáním. Těžké žoky obsahovaly pouze horninu s nízkou ryzostí a bylo ji třeba dále zpracovat ve vodních čističkách. Každý důl měl trochu jiné složení rudy, a tak se vedle stříbra získávalo také malé množství zlata, měď a později i některé barevné kovy.
Do královské pokladnice ve Španělsku směřovala pětina vytěženého drahého kovu a další pětinu spolkly výdaje pro církevní a koloniální hodnostáře. Majitelům dolů a jejich rozsáhlému příbuzenstvu však přesto zůstával obrovský majetek, jenž se odrazil i na výstavnosti koloniálních měst. Zacatecas, Guanajuato, Taxco, San Louis Potosí, Pachuca, Querétaro a další města se stala symbolem bohatství i vrtkavé štěstěny. Mnozí z velkých boháčů během několika let zkrachovali a většina z nich nakonec přišla o své majetky s příchodem nezávislosti. Přehlíživý postoj vůči lidem, kteří jim z hloubi země jejich bohatství přinášeli, způsobil, že se stali jedním z prvních cílů povstání proti španělskému útlaku. Do dnešních dob se nám tak z jejich bohatství zachovaly jen nádherné příklady vrcholně barokní architektury. Nejsou to pouze paláce a zbytky zahrad, ale především výstavné chrámy, v jejichž bohaté výzdobě okázale předváděli svoji zbožnost.
V průběhu 19. století se sice většina historických dolů vyčerpala, ale bohatství nabízejí i nově nalezené zdroje. Vedle nových center ve státech Durango a Chihuahua na severu země, se nové žíly objevují i v blízkosti starých ložisek, kde se nachází i největší současný stříbrný důl na světě, zacatecaský Real de Angeles. Vytěžené zlato je deponováno do národní banky jako státní rezerva, o stříbro na volném trhu mají zájem zvláště Japonci a barevné kovy směřují především do USA.
Vedle elektrotechniky je stříbro využíváno zvláště ve šperkařství. Dostupné stříbro se stalo v Mexiku oblíbeným materiálem již za kolonie a tradice jemné stříbrnické práce je zájemcům přístupná v široké škále použitých technik a v poměrně bohaté nabídce dodnes.