Znějí fanfáry a z malého kostelíka na náměstí sv. Efisia v Cagliari vyjíždí kočár s prosklenou, bohatě zdobenou schránou, v níž je uložena soška patrona města. Nastoupená vojenská jednotka mu vzdává poctu. Kočár, do něhož je zapřažen pár volů, se v doprovodu stráží připojuje k procesí, jež prochází městem. Lidé na něj z balkonů házejí květiny a všude, kde se kočár na chvíli zastaví, přibíhají věřící, aby se ho alespoň dotkli.
Prvomájové oslavy Dne sv. Efisia začínají brzy ráno, kdy se do Cagliari sjíždějí lidé ze všech koutů ostrova. Velkolepý průvod na počest patrona města si nechce nikdo nechat ujít. Jeho účastníci se scházejí na okraji staré části města, kde se řadí. Největší pozornost vzbuzují vyšňořené volské potahy, mohutná zvířata to ale snášejí v naprostém klidu a nevšímavě. Nevadí jim ani hudba, jež se všude rozléhá, ani pentle a třásně na hlavách, jež jim občas spadnou přes oči a brání ve výhledu. Jako by si byli vědomi své důležitosti a chtěli si užít i jinak, než jak jsou zvyklí v ohradě. Majitelé jim ještě dávají na cestu poslední hrsti trávy a kartáčem jim čistí zadní nohy. Když se průvod konečně pohne kupředu, statní tahouni, zapřažení do obrovských dvoukoláků, vykročí stejnoměrným pomalým krokem. Sardiňané na vozech zdobených květinami předvádějí své řemeslné výrobky a zemědělské produkty, houpají se na nich klece s drůbeží, košíčky se sladkostmi, soudky s vínem i upečené sele, na jiných převládá keramika, měděné a dřevěné nádobí. Muži sedí pod stříškou a řídí povoz, ženy a děti zpívají za doprovodu akordeonu písničky ze svého kraje.
Za vozy následují krojované skupiny ze všech oblastí Sardinie. Malí i dospělí účastníci předvádějí nádherně vypracované kroje, úžasnou rozmanitostí se vyznačují zvláště ženské oděvy. Diváci obdivují pestré výšivky a množství krajek, barevné ladění i doplňky, hlavně rozličné šátky a kloboučky na hlavách. Ke zdobeným šatům patří také kolekce tepaných stříbrných a zlatých šperků, jimiž jsou ženy doslova ověšeny. V průvodu kráčejí i hudebníci, z nichž většina hraje na launeddas. Tento nejtypičtější sardinský hudební nástroj je prastarý, pochází dokonce snad již z nuragského období a nikde jinde než na Sardinii se nevyskytuje. Skládá se ze tří nestejně dlouhých rákosových píšťal, které vydávají zvuky připomínající dudy. V podstatě to dudy jsou, jen jim chybí klasické měchy, které nahrazují tváře pištců. Hrát na launeddas proto vyžaduje hodně umu, cviku a také silné…