Bylo by podivné, kdyby právě v Římě už v minulosti nevzniklo reprezentativní muzeum kultury, jejíž dědictví provází obyvatele Itálie již více jak 1700 let. Samozřejmě vzniklo, a to hned několik sbírek – v prvním čísle věnovaném Římu (ZS 11/2015) jsme psali o dvojici muzeí na Kapitolu, kam se z papežských sbírek „odkládala“ díla, jakkoliv ceněná, jejichž povaha se občas nesnášela s mravností proklamovanou církevními autoritami.
Za skutečné muzeum antického umění můžeme označit Museo Profano (Světské muzeum), které v roce 1767 založil při stávající knihovně Kliment XIII. pod názvem, jímž je chtěl odlišit od Křesťanského muzea (Museo Cristiano) „Křesťanského muzea“ svého předchůdce Benedikta XIV., a o čtyři roky později založené Museo Pio Clementino, kde Kliment XIV. a Pius VI. chtěli v prostorách původního Belvederu a přilehlých budov soustředit většinu dosud získaných antických děl – samozřejmě s výjimkou těch, jež tvoří nedílnou součást původní výzdoby interiérů.
Jenže, a nechť nám to čtenář promine, orientaci ve členění antických sbírek nám to moc neusnadní – už další papež Pius VII., původním jménem Barnaba Gregorio Chiaramonti, založil v roce 1807 své vlastní velké muzeum, umístěné v jednom z Bramantových spojovacích křídel a nesoucí jeho jméno: Museo Chiaramonti. Opatruje na tisíc děl, převážně sochařských, od svého založení se nezměnilo a dodnes se drží uspořádání, které mu vtiskl Antonio Canova. Jeho součástí je Lapidárium (přístupné na zvláštní povolení), ale též ono Nové křídlo, Braccio Nuovo, jímž Piův architekt Raffaele Stern definitivně pohřbil původní Bramantovu myšlenku souvislé terasovité zahrady mezi spojovacími křídly starého paláce a Belvederu. I tam byly umístěny antické sochy, převážně z Napoleonova lupu, jejž Francouzi museli vrátit po Vídeňském kongresu roku 1815.
Takže: Vatikánská knihovna se Světským muzeem, Museo Pio Clementino, Museo Chiaramonti s Lapidáriem a Braccio Nuovo, díla porůznu rozptýlen po všech palácích a tu a tam také v exteriéru nádvoří. O řeckých vázách vystavených v Etruském muzeu ani o sochách v Galerii dei Candelabri, pojmenované podle svícnů, jsme se ani nezmínili. Aby toho nebylo málo, v roce 1970 byly do Vatikánu, do nově postaveného křídla při hlavním vchodu, přeneseny rozsáhlé sbírky dalšího „světského“ muzea (Museo Gregoriano Profano), které založil Řehoř XVI. v roce 1844 v Lateránském paláci na opačné straně Říma.
Dodnes jsou sbírky pojmenované po svých zakladatelích, respektují svoji někdejší samostatnost a původní náplň. Jinak řečeno, každá z nich, byť odděleně, zahrnuje přibližně stejnou oblast zájmu, takže opakuje tytéž časové a tematické okruhy a pro návštěvníka z toho plyne neustálé tápání a připomínání souvislostí. Což může být docela zdravé k procvičování svěží mysli a rovněž to znamená, že se návštěvník ve Vatikánských muzeích rozhodně nenudí. V tomto článku, protože nechceme suplovat roli průvodce, se však pokusíme uchopit téma antiky komplexně, bez dělení na jednotlivé sbírky a výstavní sály.
Díky obdivu k řecké kultuře, který v sobě Římané pěstovali už od republikánských dob (byť s pocitem jisté velmocenské nadřazenosti), mohla se Itálie odedávna honosit přílivem původních řeckých děl, a to nejen dovážených přímo z Řecka, ale získávaných i v jižních oblastech Apeninského poloostrova – nezapomínejme, že Magna Graecia v jižní Itálii nebyla o nic méně řecká než samo Řecko. Proto zde můžeme sledovat vývoj řeckého umění od raných období až po dobu helénismu a jeho vplynutí do umění římského, a stejně tak i samo římské umění, zatím s pominutím umění Etrusků, a to až na práh raného křesťanství. Etruskému i starokřesťanskému umění, jak ještě uvidíme, jsou ve Vatikánu věnovány další samostatné sbírky.
Kdybychom postupovali chronologicky, stály by na samém začátku nikoliv díla řeckého sochařství (i když ta jinak tvoří většinu antických sbírek), ale vázy z archaického období, které se do Itálie dovážely už v 6. stol. př. n. l. a dochovaly se především v etruských hrobkách. Proto je jejich kolekce ve Vatikánu součástí Etruského muzea (Museo Gregoriano Etrusco). Najdeme tam půvabné vázy dekorované drobnými postavičkami panterů, býků a jelínků, provázené stylizovanými rozetkami v černém provedení na smetanově bílém podkladu, jaké se vyráběly v Korintu, ale též ukázky soudobé athénské produkce, kam patří mj. slavná amfora malíře Exékia z doby kolem roku 530 př. n. l. s vyobrazením Achilla a Aiánta (Ajaxe) hrajících v kostky – s postavami provedenými v černé siluetě na doruda vypáleném keramickém podkladu. A pak, samozřejmě, bezpočtu ukázek tzv. červenofigurové produkce, která kolem roku 510 nahradila dosavadní černofigurovou malbu ponecháváním červené plochy pro samu postavu, jejíž prokreslení lehkým štětcem bylo pak daleko svižnější než dosavadní proškrabávání detailů černým nánosem. Jsou známy celé desítky jmen dílen a malířů působících v Korintu, Athénách, Mílétu či na Rhodu, jejichž produkci i datování děl lze sledovat s přesností na deset let. A je samozřejmé, že výroba váz pokračovala přes klasické období až do doby helénismu.
Naproti tomu díla řeckého sochařství lze ve vatikánských sbírkách sledovat až od klasického období, a to většinou už jen v kopiích, které si – většinou v mramoru – pořizovali bohatí Římané podle dnes již ztracených děl slavných umělců, původně prováděných často v bronzu.
Výjimkou mezi kopiemi jsou fragmenty originálů z poničené Feidiovy výzdoby athénského Parthenónuu z let 448–432 př. n. l., přenesené sem za Jana XXIII. spolu se sbírkami Gregoriánského světského muzea z Lateránu (otevřenými zde v roce 1970) – například fragment hlavy koně ze západního štítu (zničeného při nezdařeném pokusu Benátčanů v roce 1687 celý štít sejmout) nebo fragmenty slavného parthenónského vlysu a jedné metopy.
Zato jedině díky římským kopiím dnes známe díla, jako je slavný Myrónův Diskobolos z doby kolem roku 460 př. n. l. (zde v kopii z doby císaře Hadriana), socha mistrovsky podávající anatomii atleta odhazujícího disk a geniálním způsobem evokující pohyb jeho těla (slučující přitom několik fází pohybu, které se ve skutečnosti nemohly setkat v jediném okamžiku), nebo Polykleitův slavný Doryforos, muž nesoucí kopí, vytvořený kolem roku 440 př. n. l. a po celá staletí ztělesňující kánon ideálních proporcí lidské postavy v kontrapostu (dovedený až k matematické zákonitosti), stejně jako Diadúmenos uvazující si stužku vítěze, dílo téhož autora…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikánská muzea