Anglie
Na Anglii se oči téměř celého světa opět více upřely před několika lety díky londýnským olympijským a paralympijským hrám. I když jejich pořadatelem byla metropole nad Temží, mnohá sportovní klání se konala na různých místech Albionu.
Vždyť také jména obou maskotů her, Wenlock a Mandeville, neměla s Londýnem nic společného. První z nich připomínal městečko Much Wenlock ve Shropshiru, kde se v roce 1850 uskutečnily první „Olympské hry“. Byly ještě „jen“ národní a soutěžilo se například v atletice, kopané či kriketu. Právě tyto wenlocké Olympské hry natolik inspirovaly Francouze Pierra de Coubertin, který je navštívil roku 1890, že jen o šest let později se mohly v Aténách konat první novodobé olympijské hry.
Druhá postavička, maskot paralympiády, zase upozornila na rehabilitační centrum Stoke Mandeville (mohli bychom je označit za anglickou obdobu našich Kladrub) v Buckinghamshiru, kde se v roce 1948 u příležitosti olympiády v Londýně konaly hry určené pro sportovce postižené v druhé světové válce. Můžeme je považovat za první paralympiádu.
Možná trochu stranou pozornosti – mimo Anglii, samozřejmě – zůstalo to, že kromě sportovních her se pořádala také rozsáhlá několikaměsíční kulturní olympiáda, v jejímž rámci se uskutečnila řada akcí, například taneční a divadelní představení včetně velké Shakespearovské slavnosti, hudební a filmové produkce či různé performance. A v neposlední řadě rovněž několik desítek výstav. Jednou z největších byla expozice v Britském muzeu věnovaná právě dramatiku Williamu Shakespearovi. Je jen přirozené, že jedno z nejstarších muzeí na světě si pro takovou příležitost vybralo právě zřejmě nejznámější a nejproslulejší osobnost z anglických dějin – velkého Alžbětince. Je obdivuhodné, že i po 400 letech mají Shakespearova slova stále co říci. A nejen v jeho rodné Anglii, ale i u nás, o čemž svědčí neustále nová provedení jeho her či grandiózní projekt – překlad celého dramatikova díla od Martina Hilského!
Pro nás bylo zajímavé, že úvodnímu sálu výstavy Shakespeare – Svět na jevišti v Britském muzeu dominovala rozměrná grafika Václava Hollara, jeho Velký pohled na Londýn z roku 1647, na němž zachytil mimo jiné také shakespearovské divadlo Globe, v pořadí druhé. Původní vyhořelo v roce 1613, druhé bylo postaveno hned o rok později, v roce 1642 uzavřeno a později zbouráno. Dobové kresby Václava Hollara výrazně posloužily na konci 20. stol. při rekonstrukci této legendární divadelní scény. Je jen velká škoda a chyba, že neumíme významu a mistrovského umění Václava Hollara, tohoto našeho prvního Evropana, dostatečně využít v propagaci naší republiky. Na rozdíl právě od Angličanů, pro něž je Shakespeare přímo ikonou. A přitom výtvarné umění nepotřebuje překlad, promlouvá ke svým divákům samo.
Václav Hollar je jedním ze tří Čechů, o nichž vyšla v posledních deseti, patnácti letech biografie z pera britských autorů či autorek. Všichni byli shodou okolností Václavové – kromě Hollara ještě prezident Václav Havel a letec Václav Bozděch, příslušník 311. československé bombardovací perutě. Znají však Angličané dobře naši zem? Troufnu si říci, že ne příliš moc. Například nedávno mi v jednom příjemném anglickém venkovském kostelíku řekla starší dáma: „Vy jste z Prahy? Takže z Československa…“
Dovolím si proto tvrdit, že naše znalosti o Anglii jsou přece jen větší. A to i přes neustále se opakující nesmyslná tvrzení například o nepoživatelnosti anglické kuchyně, což omílají vesměs ti, kteří ji nikdy neochutnali. Také se říká, že s Angličany máme společný smysl pro humor. To ale platí jen částečně. Angličané si totiž, na rozdíl od nás, umějí dělat legraci sami ze sebe. A tropí si tak i posměch ze svého jídla, což zřejmě poté cizinci berou příliš vážně.
Jaká je dnešní Anglie? Shakespeare by ji jistě nepoznal, ale zcela jistě by dokázal napsat sžíravé komedie reflektující současnou multikulturní Anglii nebo velká dramata z politické scény. Ale přes nesmírné změny v průběhu čtyř staletí je to stále „drahokam vsazený do stříbra moře“. Krom velehor nabízí svým návštěvníkům snad vše, po čem touží. Klidné písečné či oblázkové pláže, nebo naopak rozeklaná pobřežní skaliska, o něž se tříští mořský příboj. Klidné, někde ještě snad přímo pastorální vnitrozemí, kde se na zvlněných loukách pasou ovečky. A hlavně nekonečnou řadu kulturních památek, od středověkých katedrál až třeba po stavby moderních galerií a muzeí. Ale to všechno by nemohlo vzniknout bez Angličanů, bez lidí, kteří dokážou být přívětiví k cizincům a dokážou jim – většinou – vyjít vstříc. Naprosto však nesnášejí jednu věc – lhaní! Kdo zalže, propadne, jak se říká, pověsti.
A snad ještě něco stále zůstalo z té staré dobré Anglie, jak ji před 70 lety poznal britský historik německého původu Geoffrey Elton. Ve své knize Angličané napsal: „Bylo mi sedmnáct let, když jsem se na den sv. Valentina roku 1939 vylodil v Anglii, v zemi, o které jsem nevěděl vůbec nic, dokonce jsem ani neuměl anglicky. Během několika měsíců mi došlo, že jsem přijel do země, ve které jsem se měl narodit, a v tomto přesvědčení mě ještě utvrdilo dva a půl roku strávených v armádě Jeho Veličenstva. Svým způsobem je tedy tato kniha pokusem o splacení vděčnosti, ale činí tak po pečlivé reflexi i osobních zkušenostech s jinými národy.“