Náhodný chodec procházející přes Chrámové náměstí se zmateně rozhlíží. Na rozlehlém prostranství mezi činžovními domy marně hledá stavbu, podle níž dostalo jméno. Jen málo mu napoví poklice uprostřed skalnatého pahorku. Připomíná spíš vrchol větrací šachty metra než střechu skalního kostela Temppeliaukion kirkko.
Obyčejné rezidenční náměstí v helsinské čtvrti Töölö bylo pro výstavbu kostela předurčeno již ve 30. letech minulého století. Sotva v listopadu 1939 dělníci začali hloubit základy klasického kostela, po třech dnech byla stavba kvůli tzv. zimní válce přerušena. Pokusy o její obnovení po druhé světové válce skončily nezdarem, protože projekt byl drahý a architektonicky již zastaralý.
Novou architektonickou soutěž vyhráli bratři Timo a Tuomo Suomalainenové, jejichž návrh okamžitě vyvolal vlnu kontroverzních názorů. Návrh kritizovali někteří zástupci církve, další odpůrci poukazovali na vysoké náklady. Originální řešení stavby si ale našlo i značný počet příznivců. Projekt vznikal v 60. letech, kdy ve finské společnosti převládaly proticírkevní nálady. Výsledkem dlouholetého hledání kompromisu byly rozsáhlé změny projektu, které na druhé straně vedly k jeho zdokonalování a přispěly k nalezení jedinečného čistého designu. Stavět se začalo v roce 1968 a již následujícího roku bylo hotovo.
Skalní kostel je zapuštěn do žulového masivu, do prohlubně vzniklé odstřelem skály, jak je patrné podle svislých bílých vrtů pro nálože. Stěny o výšce 5–8 m tvoří jen nahrubo opracovaná žula, zpevněná na několika místech betonem, na kterou navazuje pruh vytvořený z poskládaných velkých kamenů. Opírají se o ně vzpěry, které nesou impozantní kopulovitou střechu o průměru 26 m, stočenou z 22 km dlouhého měděného pásku. Jako disk se vznáší 13 m nad podlahou z leštěného betonu. Pás 180 vertikálních, různě vysokých oken mezi žebrovím vpouští do oválného prostoru chrámu denní světlo, které do interiéru nedopadá rovnoměrně, ale podle významnosti osvětlených míst. Nejvíce ho přichází na prostý oltář s křížem před žulovou skálou v odstínech červené, modré a šedé. Podle denní doby a počasí se barvy chrámového prostoru mění. Za slunného dne kostel září barevností, pod zataženou oblohou nabývá ponurosti, díky použitým materiálům ale nikdy nepůsobí chladně a nepříjemně, naopak, vždy vyvolává dojem přívětivého a milého prostoru.
Kříž, svícny a křtitelnici vykoval umělec Kauko Moisio. Působí jednoduše až asketicky, stejně jako dřevěné lavice, jež se ve třech výsečích rozcházejí od oltáře ke stěnám, doplněny železobetonovou galerií. Ta rozděluje kmitání zvukových vln, a přispívá tím ke skvělé akustice chrámu, na jejímž řešení se podílel i dirigent Paavo Berglund, specialista na akustiku hudebních sálů. Nádherné moderní varhany jsou dílem mistra Veikkoa Virtanena, který postavil nástroj s 43 registry a 3001 píšťalou. Společně s finskou evangelicko-luteránskou církví využívají kostel také organizátoři koncertů, slouží rovněž jako nahrávací studio. Chrám nemá klasické zvony, nahrané vyzvánění je slyšet z reproduktorů umístěných ve vnější kamenné zdi kostela.
Celá stavba pojme 940 lidí, kteří do nitra skály vstupují nenápadným betonovým vchodem označeným stylizovaným křížem. Temppeliaukion kirkko je považován za jedinečný příklad architektonického expresionismu 60. let 20. stol. Je vyhledávaným turistickým cílem a jedním z nejnavštěvovanějších míst v Helsinkách.
Další články z vydání o Finsku zde