Villa Valmarana
Za „šťastnou a geniální“ označil J. W. Goethe výzdobu venkovské vily, kterou navštívil na své italské cestě v září 1786. Byla to Villa Valmarana, již sotva třicet let předtím freskami vyzdobil jeden z největších benátských mistrů a která se řadí k nejslavnějším dílům pozdního baroka.
S rodinou Valmaranů je v Benátsku spojeno nejméně sedm venkovských rezidencí a tři z nich se dokonce mohou honosit autorstvím Andrey Palladia. Ačkoliv díla tohoto velkého mistra pozdní renesance oprávněně přitahují asi největší zájem turistů, v souvislosti s Valmarany však rozhodně nesmíme opomenout jednu stavbu, která je daleko mladší než vily Palladiovy: barokní vilu na jihovýchodním předměstí Vicenzy (sotva 500 m od slavné Palladiovy vily La Rotonda), která patří Valmaranům už od roku 1715 a pro odlišení od ostatních se nazývá Villa Valmarana ai Nani podle řady 17 kamenných trpaslíků (nani) nad přístupovou cestou.
Vilu si dal původně postavit bohatý právník a literát Giovanni Maria Bertolo a v prvotní podobě byla dokončena v roce 1670, tedy již v době baroka, i když stále ještě v osvědčeném palladiánském duchu. V roce 1715 ji koupil Gustino Valmarana a o pět let později nechal radikálně přestavět. Valmaranové byli stará aristokratická rodina původem z Vicenzy, avšak díky svým zásluhám ve válkách proti Turkům byli uznáváni i v řadách benátského patriciátu. Tomu odpovídal i jejich životní styl a náročnost při výběru umělců, kteří pro ně pracovali.
Přestavby se ujal Francesco Muttoni, který dal vile pozdně barokní podobu. Především ji ze dvou stran opatřil trojúhelníkovými štíty se sochami, doplnil ji velkými vnějšími schodišti a připojil k ní tzv. foresterii s hostinskými pokoji i další nezbytné objekty jako například stáje. Interiér pak zcela ovládlo rokoko s bohatým štukováním a velkými plochami vyhrazenými malířské výzdobě. Giustino Valmarana pro ni získal G. B. Tiepola, jednoho z nejvyhledávanějších (a nejdražších) benátských umělců, který byl tehdy na vrcholu své umělecké dráhy.
Giovanni Battista (Giambattista) Tiepolo, benátský rodák, patřil k umělcům, kteří obnovili slávu benátského malířství po dočasném útlumu v 17. stol. Benátčané vystavení tlaku Osmanské říše ztráceli tehdy jednu pozici za druhou, město čelilo úpadku a velikáni jako Tizian, Veronese nebo Tintoretto byli už mrtvi (zemřeli v poslední čtvrtině 16. stol.). Došlo však k zázraku, když právě v Benátkách v 18. stol. vyvstala generace umělců, zejména malířů, která dokázala znovu uchopit odkaz předchozí doby a spojit ji s novými poznatky (např. v oblasti optiky), a to v duchu vypjatého, divadelního patosu líčených událostí. Zejména v názoru na kompozici odvážných shluků postav vznášejících se v prostoru (v perspektivě di sotto in sù) byli novátory, stejně jako v barevném podání, usilujícím o maximální přiblížení k jasu denního světla – tedy v naprostém kontrastu s předchozí zálibou v temnosvitu a v dramatických střetech světla a tmy.
Temnosvitu byla částečně poplatná ještě tvorba malířů, jako byli Sebastiano Ricci a G. B. Piazzetta na počátku století, a je samozřejmě patrný ještě v počátcích Tiepolovy tvorby před rokem 1720. Ale s přílivem objednávek (v roce 1717 už je uváděn jako příslušník cechu) se jeho paleta projasňuje a velkou roli v tom hrají i zakázky nástěnných maleb, tedy fresek na bílé omítce, které už samy o sobě nabízejí volbu lehkých, prosvětlených barev v zachycení postav a předmětů zalévaných denním světlem (často se hovoří o tzv. luminismu). A navíc se jedná o velké plochy na stěnách a stropech interiérů, kde dosavadní plastická dekorace hraje už jen roli jakýchsi rámců pro velkolepé výjevy (ba dokonce průhledy do nadoblačných výšin), případně sama ustupuje stranou. Mnohdy i obvyklé architektonické články jsou zastoupeny pouze iluzivní malbou, jak to známe i u nás z fresek J. L. Krackera.
Tiepolo byl vynikající a pohotový kreslíř s obdivuhodným citem pro perspektivu, jemuž nečinily žádné problémy postavy v nejneobvyklejších pozicích a perspektivních zkratkách, a navíc vynikající kolorista. Takže zakázky se hrnuly ze všech stran a Tiepolo je stíhal jen s největším vypětím, i když do práce později zapojil i dva své syny, Giovanniho Domenica a Lorenza. Maloval oltářní obrazy i rozsáhlé nástěnné cykly v Benátkách, Miláně, Vicenze a dalších městech, byl zván na královské dvory…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Benátsko