O Tokiu se dnes často mluví jako o nejlidnatější městské aglomeraci na světě. Rozhodování o tom, komu patří pomyslná první příčka, není sice tak úplně jednoduché, ale v případě Tokia je titul zřejmě v dobrých rukou. Vnitřní město se statutem samostatné prefektury (obdoba našich krajů) má sice „jen“ 13 milionů obyvatel, ale v celé spádové oblasti žije asi 35–39 milionů lidí. Bydlení přímo v centru je nesmírně drahé, a tak statisíce lidí denně dojíždějí za prací i ze vzdálenosti kolem 50 km.
Jen málokdo z dnešních návštěvníků japonského hlavního města si umí představit, že ještě před 600 lety zde byla jen holá pláň, močály a malá rybářská vesnička Edo („Brána k zálivu“) v místě, kde do Tichého oceánu ústí několik řek. Za zakladatele města se považuje málo významný samuraj z rodu Óta, který si zde roku 1457 postavil hrad. V roce 1590 se Edo stalo majetkem Iejasua z rodu Tokugawa, který se o 13 let později stal šógunem – vojenským vládcem celého Japonska. Edo se tak automaticky stalo nejvýznamnějším městem v zemi, kde sídlily všechny správní úřady. Hlavním městem sice zůstalo Kjóto, kde žili císařové, ale jejich moc byla jen symbolická. Rod Tokugawů vládl v Edu až do roku 1867 a během této doby se město obrovsky rozrostlo.
Roku 1868 byla obnovena faktická moc císařů a jejich sídlo bylo zároveň přeneseno do Eda. Mladý císař Mucuhito (známý pod posmrtným jménem Meidži) tehdy zavedl název Tókjó („Východní hlavní město“). Tradice Tokia jako hlavního města je proto velmi krátká – necelých 150 let. Ve 20. stol. navíc město postihly dvě pohromy. Při obrovském zemětřesení roku 1923 byla zničena velká část města a o život přišlo na 140 000 lidí. Velké byly i ztráty způsobené bombardováním na konci 2. světové války – asi polovina všech budov skončila v rozvalinách a počet obyvatel klesl z předválečných sedmi na tři a půl milionu. Poválečná výstavba probíhala pomalu, takže ještě kolem roku 1960 bylo Tokio městem malých dřevěných domků pro jednu rodinu, které nemělo kanalizaci a splašky tekly středem ulic. Přelom znamenala až letní olympiáda v roce 1964, která odstartovala „hospodářský zázrak“ v celé zemi.
Tokio leží v téměř úplné rovině, a tak mu někteří lidé vyčítají, že nemá ani žádnou výraznou a charakteristickou dominantu, jako je třeba Eiffelova věž v Paříži, londýnský Tower Bridge nebo pražské Hradčany. V centru města sice byla roku 1958 postavena 333 m vysoká Tókjó tawá („Tokijská věž“) ve stylu pařížské Eiffelovky, která je dokonce ještě o několik metrů vyšší než její francouzská předloha, dnes se ale v okolní zástavbě téměř ztrácí. Za nejkrásnější dominantu však lze považovat zasněžený vrcholek Fudži. Přestože je tato hora vzdálena téměř 100 km, za jasných dnů ji lze několikrát do roka pozorovat z vyšších pater běžných domů i mnoha hotelů.
Největší tokijskou řekou je Sumida, která byla ve starém Edu až do vybudování železnice důležitou obchodní tepnou. V dnešním obřím velkoměstě je trochu nenápadná, ale projížďka lodí pod jejími 12 mosty patří k oblíbeným turistickým atrakcím.
V samém centru města se nachází císařský palác obklopený rozlehlými zahradami. Původní byl zničen za 2. světové války, dnešní stavba je z roku 1968. Kromě okrajové části východních zahrad je celý objekt uzavřen a přímo k paláci lze volně projít jen dvakrát do roka: v den císařových narozenin 23. prosince a 2. ledna v rámci novoročních oslav. V tyto dny čekají tisíce lidí i několik hodin, aby mohly alespoň na chvíli vstoupit do „zakázaných“ prostor a při troše štěstí zahlédnout na palácovém balkoně samotného císaře.
Na východ od císařského paláce leží čtvrť Marunouči, která je již od počátku 20. stol. centrem japonského obchodu. Sídlí tu desítky bank a obchodních společností, ulice jsou plné úředníků v tmavých oblecích s bílými košilemi a kravatami. Je zde také hlavní nádraží, jehož zděná budova postavená v roce 1914 podle vzoru amsterdamského…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko